„Ide Kračún ide, nový rok prokvítá,“ aneb kde se rodí světlo Vánoc.

Pozorujeme-li pohyb Slunce během roku, rozpoznáme v jeho dráze cyklus, který je charakteristický střídáním poměru světla a tmy. Hraničními vrcholy jsou rovnodennosti a slunovraty. Zimní slunovrat (solsticium) přináší nejdelší noc v roce. Obvykle připadá na 21. prosince. Slunce se nachází na obratníku Kozoroha, vstupuje do znamení Kozoroha. Po něm přijde 20. března rovnodennost, kdy budou den a noc v rovnováze, stejně dlouhé. Světla bude dále přibývat až do nejdelšího dne v roce 21. června, kdy se Slunce dostane do oblasti obratníku Raka, což nazýváme letním slunovratem. Od té chvíle bude tma znovu narůstat. Poměr světla a tmy se vyváží 21. září v podzimní rovnodennosti, aby nakonec tma opět převážila v zimním slunovratu. Toliko suchý popis ročního rytmu.


Slunovraty a rovnodennosti rozdělovaly rok, pomáhaly lidem stanovit kalendář a orientovat se v čase. Nabízely možnost připravit se na budoucí. Každý z vrcholů s sebou přinášel pro danou kulturu svou specifickou činnost, slavnost a zamyšlení. V současné době si musíme připomínat a upamatovávat tradici, která v mnohém ohledu může posílit našeho ducha a dát nám sílu prát se s nepřízní života.  

Podívejme se na zvyky Slovanů, od kterých se na našem území udržuje, i když ve značně proměněné podobě, zvyk oslavovat slunovraty a rovnodennosti. Době zimního slunovratu říkali Kračún „krátký“.

„Kračún patří ke slovu Krak, dalším příkladem je české mračún, (ten,kdo se mračí) patřící ke slovu mrak. Pak tedy Kračún označuje toho, kdo danou činnost vykonává. Kračún jest působitelem činnosti tvorčí, ježto se zanmená slovem krak (od krěti, creare); a zosobí-li se ta činnost u tvořící božství, bude Kračún původem boha tvořícího, Kraka; a poněvadž se Krakem rozumí tvořící moc nově zrozeného slunce, jehožto zrození právě v čas Kračúnův, totiž ve svátky vánoční připadá, shledáváme takto Kračúna jak ve smyslu slova, tak u věci samé býti otcem tvořícího sluce. Kračún postupem času vzal na sebe jednostrannou povahu boha smrti; ano naopak, poznavše ho býti otcem Triglava Bělboha, vidíme, že přešel na druhou protější stranu, stav se bohem světla i života, a přijav tak zúplna povahu staroitalského Saturna světloboha.“¹

 

Kračún odkazoval na nejkratší dny v roce. Vláda boha Slunce Dažboga (dárce všeho dobra) byla oslabena. Kračún byl dočasně personifikován a stával se hrozbou pro všechny lidi. Obavy byly na místě: „Vrátí se světlo? Prodlouží se opět den?“ Samozřejmě, že měli zkušenost, že se vláda dne opět vrátí. Měli ale také v sobě úctu, která je přiměla upamatovávat si tento důležitý mezník, a zkušenost s obtížemi, které čas zimy přináší. Pro Slovany se Dažbog během zimního slunovratu rodí jako dítě, které roste a během jara sílí a o letním slunovratu dosáhne plné síly, aby ji pak postupně ztrácel. V době Kračúna umírá a zároveň se rodí! Den zimního slunovratu umožňuje, aby na svět vstoupil chaos a mizely hranice mezi světem lidí a démonů. Po světě mohou volně chodit démoni, běsi, upíři, vlkodlaci a další temné bytosti, ale také duše zemřelých předků. Je to nebezpečná noc jak pro samotného umírajícího-a-rodícího se boha, tak pro lidi. Obranou je posílení světla. Naši předci zakládali v čase zimního slunovratu veliké ohně. Rozhojňovali světlo vnější, ale také podpořili světlo vnitřní tím, že se kol ohně všichni sešli. Plamen se zažehl a lidé společně přečkali těžké období. Slunovratový oheň se zapaloval při západu Slunce a hořel celou noc. Nechodilo se spát, ale celou noc se bdělo u ohně – na jediném bezpečném místě. Většinou se vypravovaly příběhy o tom, co lidé zažili, jak se jim celý rok dařilo, kdo co pěkného učinil. Došlo i na pohádky a znovu se vypravovaly mýty. Oslavy ohně a lidské sounáležitosti pokračovaly do Štědrého dne, kdy všichni pocítili, že se noc zkracuje, světla přibývá a je tedy možno oslavit znovuzrození boha Slunce.

 

Karel Jaromír Erben ve svém Slovanském bájesloví ² má mnohou zajímavost, která rozšiřuje naše poznání. Například k cyklu slunovratů a rovnodenností píše: „“Svor“ (съворъ) pochází od se-vříti, stsl. съ-врѢти, concludere (jako spor, místo vz-por, od vz-příti, ú-mor od u-mříti atd), odkudž i svorný, concors; rus. свора, kopula, sepnutí, smečka; svora, ve slovníku Velešíově³ crusta, totiž kora neb skořepina; svorka nebo svůrka v Rešelově Slovníku⁴ z 16. věku millus, totiž psí obojek atd. Z čehož patrno, že svor, co zodiakus, zavírá v sobě smysl: kruh nebo okrsek nebeský. (Odtud také Svarog bůh zvěrokruhu⁵) Svor neb kruh dvanácti znamení nebeských dělí se sluncem na dva rovné díly neb polokruhy, jichžto svazy společné jsou: zimní a letní slunostání (solstitium). Jedna ta polovice kruhu, kde slunce, znovu se zrodivši, jde na výš a nad svým odpůrcem, tmou, zimou a smrtí vítězí, a druhá polovice, kde opět klesá, k smrti své se chýlíc a vítězství i vládu svému protivníkovi zůstavujíc; anebo prostě: jedna ta polovice, když dne přibývá a noci ubývá, a druhá, když noci přibývá a dne ubývá. A tak v onom kruhu zároveň panují dvě moci sobě protivné, ale vždy od sebe nerozdílné: světlo a tma, léto a zima, život a smrt, Bělboh a Černoboh, Krt a Črt, dobré a zlé – bez ustání jedna druhou stíhajíce a střídavě jedna nad druhou vítězíce. Ale že vůbec leží v přirozenosti lidské, lnouti k dobrodějce svému a velebiti jej, a s druhé strany, nenáviděti a tupiti svého nepřítele: proto také památky slovanského bájesloví z většího dílu směřují hlavně k zimnímu slunovratu, co počátku světlé polovice kruhu ročního, oslavujíce slunce v bájích přerozličných co vítěze nad mocí zlou, co vysvoboditele světa od záhuby, co tvůrce pospolitosti lidské a prvního krále; a naproti tomu slunovrat letní pokládají za počátek obecného zkažení světa a vítězení tmy nad světlem za násilí a bezpráví apod.“ No, uznejte sami, zda to není pěkný popis cyklu světla a tmy.

 

K „mystériu“ zimního slunovratu nutno dodat, že se jedná o dobu krajně napjatou. Princip Jednoty extrémně převažuje nad principem Rozmanitosti, jak by řekl, Dane Rudhyar, a tak na své síle získává i subjektivita a soucit. Možná jste si povšimli, pokud odhlédneme podivuhodné zprávy o konci světa, ekonomické krizi a informací o tom, kolik nakupujeme, že ve větší míře má člověk před slunovratem chuť se uzavřít do svého vnitřního světa a dát si věci vnitřní dohromady. Taky je mnohem citlivější na témata, která se otevírají v osobních vztazích a cos láká jeho ducha ke spojení se soucitem, archetypálními obrazy a Bohem. Na povrch vědomí se dostává informace o lidské křehkosti, zranitelnosti, na kterou se během léta pro všech ruch života zapomíná. Mysl člověka se každoročně v době zimního slunovratu může koupat v moři impulzů vedoucí ji ke stále většímu rozvíjení a prohlubování vlastní potencionality. Jsou tu chvíle, kdy si můžeme uvědomit propojenost se světem a lidmi kolem nás. Připomíná se nám, že jsme celek, který každý z nás tvoří a každý mu vtiskuje svou nezaměnitelnou tvář.

 

V čase vánočním bychom si měli připomínat, co nás spojuje s celkem větším, než jsme my sami. Nic se však nestane bez našeho přičinění, naší vlastní iniciativy a vůle. „Uvědomění toho, že všechny individua a společenství tvoří celek, nemůže rozhodující většina lidí ve významnější míře dosáhnout, dokud oslavujeme rozličná kolektivní ega jako „suverénní národy“ podržující si svou exkluzivitu. Svět nelze sjednotit, dokud národnosti nepřekonaly svůj emoční, kulturní, náboženský a politický exkluzivismus a animální závislost na konkrétním teritoriu, které je třeba chránit jejich „mužnou silou“ nebo které bylo dáno, jak se rovněž věřívá, právě jim Bohem. … Mnozí lidé se jistě oddávají velikým subjektivním snů o tisíciletém „Novém Věku“, sama subjektivita však nemůže zrodit skutečnost.“ Místo snu o Novém Věku, o proměně lidstva, bychom měli „dovolit mysli Celostnosti strukturovat naše celkové bytí právě podle obrazu Celostnosti, abychom se i my stali Skutečností – namísto snu, křečovitě se přidržujícího směsky potenciální závisti, chtíče, vzteku a ctižádosti.“⁵

 

Ocitáme se v přelomové době, která je vzácná a přestože se každoročně opakuje, vždy v sobě má novou a neotřelou nabídku, pozvání do náruče, která „se zove Vesmír“⁶, do náruče mysli Celostnosti.

Současnost oslavuje dny po slunovratu, Vánoce v duchu křesťanské tradice. Připomínáme si narození spasitele, rabbi Ješui, Ježíška, který přináší do našich životů světlo boží milosti a lásky. Slovanský Kračún i křesťanské narození Ježíše Krista či židovský svátek Světel Chanuka mají společného jmenovatele. Je jím setkání lidí, kteří čelí temnotě, smrti, marnosti jednotlivce a síle celku a krizím. Vánoce jsou opravdu vrcholnou oslavou lidské pospolitosti, ve které se rodí světlo lásky. A láska je přeci tou, která poráží všechno zlo, kouzla a prokletí.

 

Až přijde Kračún, zeptám se sama sebe během slunovratové noci, zda jsem neustrnula, nestala se chodící mrtvolou, zapšklou škarohlídkou či znuděnou blbkou? Zkusím znovu vyburcovat vůli najít odhodlání měnit svět, neupadat do pasivit, nenechat si vnutit rychlé konzumní tempo a díky únavě z práce nezapomínat na sílu živého kontaktu se svými přáteli. Zkuste také…

 

Pod stromeček si přejme plnost zdraví, hledejme zlaté prasátko – světlo nového slunce, nezraďme děti a neprozraďme nic o tom, jak se dárky dostaly skrz skleněné oko našich bytů a vzájemně si připomínejme, že pečení holubi nám sami do úst nevletí!

Martina Lukášková, Úvaly 20. 12. 2012

 

¹ Karel Jaromír Erben – Slovanská bájesloví, Etnologický ústav AV ČR, v.v.i., a Slovanský ústav AV ČR, v.v.i. 2009

² tamtéž

³ Velešínův slovník, rukopisný slovník Jana z Velešína ze 14. stol. Přepis vydal Václav Hanka: Sbírka nejdávnějších slovníků laticko-čestkých. Praha 1833, s. 106-154.

⁴ Tomáš Rešel: Dictionarium latino-bohemicum. 1560

⁵ Dane Rudhyar – Rytmus celostnosti, Malvern 2012, str. 172-173

⁶ Karel Zeman – Baron prášil 1961, citace ze závěrečné scény

 

Výhradně obrázky převzaty ze stránky:

Pôvodné slovanské sviatky – zimný slnovrat

Comments are closed.