HOROSKOP JAKO NÁVOD KE SVOBODĚ

Františka Jirousová

Astrologie se nezabývá (nebo by se neměla zabývat) událostmi jako takovými. Sděluje nám něco o vnitřním řádu, který každého z nás utváří tím, čím potenciálně jsme, a o spořádaném rozvoji této semenné potenciality do podoby stromu osobnosti. Přesto nemůže být poznáno, zda vůbec a do jaké míry se tento strom osobnosti bude manifestovat v konkrétní skutečnosti potenciálu zrození. Takové poznání by nejen že nesloužilo účelu, bylo by trestuhodné, protože by ničilo samotný smysl spontaneity. Dane Rudhyar: Jak integrovat spontaneitu a plánování, 1964 (1)

Cílem následující úvahy je pokus o interpretaci citovaného Rudhyarova textu. Všichni astrologové humanisticko-transpersonálního směru by se patrně shodli na tom, že nativní horoskop není informace o událostech, které v životě člověka nastanou. Můžeme ale najít nějaké pozitivní vymezení a říci, co tedy horoskop vlastně je? Rudhyar v citovaném úryvku chápe nativitu jako „vnitřní řád, který utváří, čím potenciálně jsme“. V tomto textu vyjdu z jeho pojetí a budu se ho snažit vyložit, případně i domyslet tak, aby bylo co nejlépe použitelné v praxi.

Podle mého názoru je horoskop něco jako návod k použití.(2) Neukazuje tedy, jaké konkrétní události přijdou nebo co je naším nevyhnutelným osudem, ale poskytuje rady typu „mělo by být“; je to tedy soubor pravidel k použití složitého nástroje. Tímto nástrojem je člověk sám. Takový návod funguje podobně jako návod k použití jakéhokoli jiného nástroje – nemůže určovat konkrétní díla, která budeme nástrojem vytvářet, a už vůbec nemůže určovat, zda se zamýšlené dílo podaří, ale spíše radí, jak s nástrojem zacházet, abychom ho ke tvorbě mohli vhodně používat. Samotný návod ale nemůže zaručit nebo jakkoli zařídit, aby se nám dílo podařilo, protože to nezávisí jen na návodu, ale také na naší zručnosti a mnoha dalších okolnostech, kterými se návod k použití vůbec nezabývá a ani ze své podstaty zabývat nemůže – jak se pokusím v tomto textu zdůvodnit.

Astrologické znaky jako pravidla vytvářející možnosti

Všechna pravidla fungují podobně: neukazují, co se konkrétně stane, ale jsou to normativy, příkazy regulující celou řadu chování, nařizující nebo doporučující, co se má dělat, aby se mohlo uskutečnit něco jiného. Nemají nic společného s konkrétními typy jednání, která se podle nich řídí, protože naopak předem vymezují hranice (například hranice v prostoru a v čase nebo pravidla vzájemných vztahů), aby se tato jednání mohla uskutečnit. Hranice vymezují a strukturují prostor, který ohraničují, a tím v něm zároveň vytvářejí nové možnosti jednání a jevů, které by bez této strukturace nemohly nastat. Důležité je, že pravidla vytvářejí pouze možnosti, ne už konkrétní události!  

Vezměme si jako příklad pravidla silničního provozu. Všechna z nich určitým způsobem strukturují prostor a čas, vytvářejí jeho hranice, které se zavazují respektovat ti, kdo jezdí autem – a tím tato pravidla jízdu autem umožňují, ale nenařizují. Bez nich bychom při současných rychlostech dopravních prostředků nabourali na první frekventovanější křižovatce. Fungují jako předem připravená neviditelná síť možných vztahů (a viditelná síť pozemních komunikací), které vytvářejí obrovskou škálu možností, jak a kam auty jezdit. Ale nenařizují ani neurčují žádné konkrétní události.

Například jednoduché pravidlo o přednosti zprava říká: „Přijedeš-li na křižovatku neoznačenou semafory ani dopravními značkami, tak auto, které přijíždí po tvé pravé straně, má přednost v jízdě.“ Nikoho by přece nenapadlo tvrdit, že takový normativ nařizuje, jakým autem, kdy a jak rychle mám na křižovatku přijet, a dokonce kterým směrem se mám na křižovatce dát, natož aby nějak ovlivňoval to, jestli se mi podaří křižovatkou zdárně projet. To právem považujeme za absurdní. Přesto jsou ale někteří astrologové přesvědčeni, že podle astrologických informací lze předvídat konkrétní lidské jednání nebo události, a dokonce určovat hodnotu lidského života ve smyslu morálním, tedy dobré nebo špatné vlastnosti člověka, a nakonec snad i to, zda se život zdaří, nebo ztroskotá. Snad si myslí, že na základě pravidel lze předvídat, jak se budou chovat ti, kdo se jimi řídí? To asi tvrdit nelze; tito astrologové by tedy nejspíš popřeli samotnou myšlenku, že astrologické informace mají povahu pravidel. A to je jejich plné právo. Pokud ale chceme hájit názor, že lidská vůle je svobodná, neurčovaná vlivy, nad kterými nemá žádnou moc (neurčovaná „osudem“), považuji návrh, že astrologické informace jsou vlastně pravidla, za nejjednodušší pro vysvětlení jejich povahy.

O jaká pravidla se ale v horoskopu jedná? K čemu mají tato pravidla vůbec sloužit? Domnívám se, že jsou to pravidla napomáhající uskutečnění lidské svobody, nejvyšší hodnoty, ke které je člověk povolán. Tato myšlenka předpokládá samozřejmě určitou filosofii a předchůdný pohled na svět. Při svých úvahách vycházím z filosofie Pierra Teilharda de Chardin, pro něhož je tvořivá svoboda nejvyšší hodnotou vyvíjejícího se vesmíru; ve svých esejích ji nazývá také spontaneita (podobně jako Rudhyar ve výše uvedeném citátu).(3) Soubor astrologických znaků obsažených v horoskopu můžeme tedy chápat jako určitý návod ke svobodě, šitý na míru jednotlivci narozenému na konkrétním místě a v konkrétním čase, který – zjednodušeno na samotný základ – říká: „Chceš-li být svobodný, vezmi toto a použij to v této oblasti…“ Aplikováno na počáteční úvahu o nástroji a díle: Dílem je zde lidská svoboda, nástrojem horoskop, který vymezuje hranice a kvality prostoru a času, v němž se lidská svoboda má uskutečnit – a tím svobodu umožňuje.

Svoboda, nejčastěji chápaná jako možnost rozhodovat se nezávisle na vnějších či vnitřních donuceních, může být z hlediska transpersonální astrologie myšlena také jako způsob nejvhodnějšího zapojení jedince do celku. Žádná volba z možností není provedena bez kontextu a ve vzduchoprázdnu. Pokud volím svobodně, bez donucení, přesto musím předem dobře vědět o možnostech, které se mi nabízejí a určitým způsobem je vhodně využít. Čím je tato znalost širší, tím kvalitnější je moje svobodná volba. Na horoskop můžeme tedy pohlížet jako na soubor informací, který tyto možnosti nějakým speciálním způsobem osvětluje a ukazuje; konkrétně jako na návod k synchronizaci, ke společnému „rytmu“ s celkem, který umožní zvýraznění nenahraditelné jedinečnosti každého člověka a zároveň jeho harmonické zapojení do potřeb celku, lidí a organismů, které ho obklopují.

Dane Rudhyar

Taková synchronizace funguje podobně jako např. ve velkém orchestru, kde si každý hráč zachovává svou jedinečnost, jedinečný hudební nástroj, part a svůj um, a zároveň díky společnému rytmu se jeho osobní vklad zapojuje do celku ostatních nástrojů tím nejvhodnějším způsobem, který umožňuje vznik symfonie – něčeho, co není v silách samotného jedince vytvořit. Možná ještě lepším příměrem než orchestr, v němž hráči svobodně interpretují již napsanou skladbu, je přirovnání k nějaké dobrodružné hře, spojené s mnoha rolemi a velkou radostí, ale také velkým úsilím a značným rizikem. Aby se jakákoli hra dala hrát, musí mít jasná pravidla. Ale jak se bude hrát a kdo ji bude hrát, je záležitostí svobody, rozhodnutí každého hráče.

Podle Teilhardova pojetí má božská hra evoluce jediný cíl: Dosažení co nejvyšší tvořivé svobody každé bytosti na hře zúčastněné. Jádrem Teilhardovy filosofie je myšlenka, že větší svobody lze dosáhnout jen spoluprací s ostatními. Vývoj vesmíru je společná hra o svobodu (to znamená, že svoboda je něco jako symfonie, člověk ji nemůže hrát sám). Není to ale již předem napsaná, hotová skladba. Dílo, o které jde, tvoří všichni zúčastnění v průběhu hry samotné. Bůh dává pouze materiál a základní pravidla umožňující hru a tvorbu, co z nich svět vytvoří, je jeho věc – naše věc, moje věc.(4)

Astrologické znaky jako mapa potřeb jedince i celku

Pravidla, o kterých je zde řeč, mají tuto obecnou formu: Chceš-li výsledek A, proveď činnost B. Obecným žádoucím „výsledkem“ je dosažení svobody „hry života“. Horoskop ale obsahuje spoustu znaků a všechny jsou spolu nějak propojené. Je tedy celým souborem pravidel, celým složitým textem, jehož věty spolu tvoří provázaný celek. Podle mého názoru je horoskop jedinečný tím, že z jednoho schématu můžeme vyčíst jak pravidla svobody jednotlivce, tak pravidla svobody celku. Řečeno srozumitelněji: Můžeme z něho vyčíst jednak to, co potřebuje jedinec, aby svou svobodu uskutečnil, aby hrál co nejlépe svůj „part“, ale také to, co potřebuje celek, aby vytvořil „symfonii hry života“, synchronizoval všechny bytosti ve vývoji zapojené v jejich nenahraditelné jedinečnosti, a tím zvýšil svobodu všech zúčastněných.

Planety můžeme chápat jako symboly pro psychologické potřeby.(5) Ovšem s výjimkou Slunce, které symbolizuje jednotu vědomí a vůle (identitu), zdroj životní síly a seberealizace. Slunce je gravitační silou vědomí, která ostatní psychické aspekty uvádí do pohybu, sjednocuje jejich projevy pod společnou vůli. Podobně jako je Slunce fyzikálně odlišné od svých oběžnic, protože je centrem, které uvádí oběžnice do pohybu a svou energií vytváří podmínky pro všechny procesy, které se na planetách odehrávají, symbolizuje také psychologicky odlišné působení: „Planety zrcadlí primární zdroj, který je drží ve své gravitační moci, a vyjadřují to, čím vším může zdroj být. Proto symbolizují potřeby, které zdroj sytí.“(6)

Stručně (a zjednodušeně) řečeno ohledně potřeb: Luna symbolizuje potřebu adaptace na okolí: reaguje na proměnlivé okolí tak, aby udržovala příznivé vnitřní prostředí, psychické naladění, a získává z okolí vhodné živiny (a může je zase do okolí odevzdávat, když o někoho nebo něco pečuje). Merkur značí potřebu porozumět světu i svému nitru a spojovat si vše do souvislostí pomocí informací z vnějšku i z organismu; Venuše poukazuje na potřebu spojit se s tím, co se mi líbí a vytvořit estetický tvar, a zároveň od sebe odpudit to, co se mi nelíbí – ukazuje tedy, jaké hodnoty potřebuji vytvářet. Mohou to být hodnoty vztahové, umělecké, nebo jakékoli jiné, při jejichž tvoření se uplatňují pravidla harmonie. Mars je symbolem pro potřebu aktivace energie za účelem dosažení, ochrany a obrany venušinských hodnot. Jupiter poukazuje na potřebu duševního růstu a hledání smyslu. Saturn je symbolem pro potřebu pevných hranic, řádu a struktury organismu, které netísní, ale chrání a umožňují život a růst na pevném, odolném základě.(7) Transpersonální planety můžeme v rámci tohoto pohledu na horoskop chápat především jako výrazy potřeb celku. Jejich pozice ukazují místa, kde potřeby nadřazeného celku nejvíce zasahují do našich individuálních životů – občas zdánlivě na úkor potřeb osobních, o čemž bude ještě řeč.

Konkrétně pak můžeme pravidla odečtená z astrologických znaků v případě nějakého konkrétního horoskopu vyjádřit například takto: „Pro uskutečnění jednoty vědomí a vůle (nebo seberealizace, chceme-li jednodušší pojem) vezmi energii znamení Berana a použij ji v jedenáctém domě. Pro uspokojení potřeby nosného řádu vezmi energii Panny a použij ji ve čtvrtém domě“… a tak dále, podle konkrétní nativity. Takto přeloženo je to velmi jednoduché, skutečné problémy nastávají až při interpretaci a použití v praxi.

Co to znamená „vezmi energii znamení Berana“? To se učíme už několik tisíciletí, od vzniku nejstarší nauky – astrologie. Znamení Berana, jeho symbol, je prastarý znak. Celá historie astrologie je vlastně předáváním poznatků o domnělých významech těchto symbolů. A kdo tvrdí, že je beze zbytku pochopil, je lhář nebo bloud. Písmo na obloze je nejstarší znakový systém, který lidstvo používá. Spojuje nebe se zemí, spojuje jedince s celkem vesmíru. Mluví o místu a činnosti člověka v kosmu, poskytuje určité rady, jak toto místo najít, ale jeho přesný význam se učíme a revidujeme stále znovu. Známe písmo, symboly, dokonce známe celé věty („vezmi energii a použij ji v domě“), ale neznáme jejich přesné významy – a nikdy ani dokonale znát nebudeme.

Symboly mají nevyčerpatelné možnosti výkladu, jak pěkně říká například Steven Forrest: „Každý astrologický symbol zastupuje celé spektrum možností. A každý horoskop obsahuje kořeny desítek tisíc možných osobností.(8) Přesto je třeba stále znovu hledat hranice astrologických symbolů. Beran není totéž co Býk, Slunce je třeba přesně odlišit od Luny a tak dále. Pojmovou přesnost ve smyslu rozlišení hranic pojmů si totiž při výkladu symbolů (které chápu jako speciální druhy pojmů) můžeme zachovat, ačkoli nikdy plně nevyčerpáme jejich obsahové bohatství. Což je mimochodem jedna z výhod symbolů ve srovnání s přísnými pojmy filosofie nebo vědy, které potřebují mít přesně vymezený i obsah. Hranice pojmu a jeho obsah jsou odlišné, jako jsou pravidla hry odlišná od jejího průběhu. Snaha o precizní vymezení hranic astrologických pojmů je nutná podmínka pro svobodnou hru s jejich hlubšími významy.

Nakonec, i kdybychom jednou poznali přesné významy těchto symbolů, neplynulo by z toho, že můžeme předvídat konkrétní události. Ilustrováno opět na příkladu se Sluncem v Beranu. Člověk s takovou nativitou může ze svého horoskopu vyčíst, že aby naplnil svou potřebu seberealizace, pocítil plnost životní síly a sjednotil všechny své schopnosti pod jednu společnou vůli, nemá stát při zdi, ale měl by překonat svůj strach a pustit se do nějakého boje. Beran je energie bojovná, její bojovnou složku lze sice potlačit, ale jen za cenu neurózy. Beran potřebuje bojovat, a ve společnosti, která ho obklopuje, se musí učit, jak bojovat tak, aby neubližoval, ale pomáhal, prorážel nové cesty a bořil omezující zdi. To je jen zlomek úvah, které se dají na téma znamení Berana provést. Zásadní je, že nic v horoskopu neříká, jakými konkrétními činy bude tento Beran bojovat, proti komu nebo čemu se konkrétně napře jeho novými možnostmi opojená síla – a to ani kdybychom dokonale pochopili, co znamená „Beran“.

Každou energii, kterou má určitá planeta k dispozici, si můžeme představit jako jeden druh nástroje. Pozice planety v domě a její aspekty mohou mnohé objasnit, ale vždy poskytují jen poznatky, které jsou kvalitativně odlišné od poznatků o konkrétních událostech. Takto se dá například „přeložit“ opozice Slunce–Saturn mezi jedenáctým a čtvrtým domem: Pro seberealizaci vezmi nástroj nazývaný „Beran“ a uplatni ho v jedenáctém domě. Kdykoli ho ale použiješ, budeš hned na to, jako na houpačce, muset čelit nutnosti uspokojit také svou potřebu pevného řádu – a k tomu použij nástroj typu Panna ve čtvrtém domě.

Z horoskopu tedy můžeme vyčíst, že v případě tohoto konkrétního člověka jsou akční a bojovná seberealizace stále konfrontovány s nutností zabývat se potřebou pevných, precizních osobních pravidel spojených s výraznou odpovědností vůči ostatním – což jde na první pohled proti sobě, ale má to řešení. Například takové, že člověk ve společnosti (v 11. domě) „prosazuje“ určitý typ akčního hravého řádu a jeho síla přitom vychází z nějaké rodové základny a přísných osobních zásad, určité „osobní řehole“, kterou si za pomoci úsilí a určité beraní „egoistické bezohlednosti“ musel vydobýt (patrně se při tom také musel vypořádat s postavou otce či praotce rodu). Další aspekty mohou celou věc dále osvětlovat, nebo dlouho komplikovat.

Tzv. disharmonické aspekty (kvadratura, opozice, často i konjunkce) lze v rámci tohoto přístupu chápat jako informace o potřebě změny zavedeného způsobu uspokojování potřeb. Například kvadratura mezi Lunou a Saturnem znamená, že aby člověk našel vhodný způsob adaptace na okolí (Luna), bude muset v něčem změnit pravidla, která se v jeho rodě tradují (Saturn). A naopak, aby našel nosná pravidla svého života, bude muset změnit způsob, jakým automaticky reaguje na okolí (v případě horoskopu ženy bude nejspíš hlavním tématem nalezení způsobu, jak nově a jinak prožívat svou ženskou, mateřskou roli).

Kvadratura dává tušit, že takový člověk bude vlastně v permanentním stresu, svoji situaci bude muset řešit stále znovu. Ale už toto může pro něho být velmi cenná informace, po které se mu může výrazně ulevit – nebude už čekat, že nalezne trvalý klid, a nebude si už muset připadat „špatný“, když není „v klidu a v pohodě“, ostatně je přirozeně disponován k neklidu a stálému úsilí, ten stav se mu může nakonec i zalíbit (nebo jinak: zjistí, že se mu vlastně vždycky už líbil…).

Obě planety v kvadratuře jsou v neustálém napětí, trvale na sebe reagují a způsobují frustraci, které je vlastně nucením k nalezení nového způsobu fungování, jenž dosud v okolí jedince nebyl uplatňován. Takto slouží disharmonické aspekty potřebě celku hledat nové cesty vývoje. Lehké to není, ale jedině pod tlakem je možné se změnit – a změna se v případě těchto „tvrdých“ aspektů přímo vyžaduje. Naproti tomu aspekty harmonické fungují tak, že když uspokojím jednu potřebu, symbolizovanou určitou planetou, uspokojuji zároveň i potřebu planety, která je s ní v harmonickém vztahu. To může vést k plnějšímu prožívání, nicméně také k určité lenosti – některé schopnosti mohou zůstat ležet ladem, nic je nenutí se rozvinout.

Obecná informace „vezmi nástroj a použij ho k dílu v tomto domě“ v sobě vždy zahrnuje rozsáhlou škálu možností, jak nástroj použít, jaká díla s ním vytvářet. Jak konkrétně se bude člověk pravidly řídit, záleží v mnohém například na jeho pohlaví (které z horoskopu nelze naprosto nijak vyčíst!), rodinném zázemí, rodinné historii a ve velké míře na okolí, kultuře, národu, což všechno nabízí určité konkrétní možnosti seberealizace a jiné nechává stranou. V našem případě opozice Slunce–Saturn je Saturn retrográdní. To často znamená, že pravidla, kterými se řídí otec (či jiná otcovská postava v rodině), nejsou pro nositele horoskopu zcela přijatelná a musí si v konfrontaci s otcovskou postavou vytvořit pravidla vlastní. Horoskop nám ale nijak nemůže napovědět, v čem konkrétně z pohledu nositele horoskopu jeho otec „selhal“, astrologické příručky vyjmenovávají možnosti: otec byl alkoholik nebo byl velmi autoritářský (a zároveň mohl být nesmírně charismatický) nebo byl nepřítomen. Anebo něco jiného, dodávám.

Horoskop nám totiž neříká, jaký byl otec, nemluví vůbec o konkrétním otci, mluví o potřebě jedince vymezit se vůči tradičním pravidlům, která nahlížel skrze postavu otce. Retrográdní Saturn nepůsobí selhání otce, pokud už musíme říci, že něco „působí“, tak spíše komplex méněcennosti nositele horoskopu ve vztahu k otcovské postavě a všem podobným autoritám a z něho pramenící potřebu přezkoumat převzatá „slabá“ pravidla a najít ta správná, „silná“ – a pravidla se vždy musí ve světě na někom nebo něčem zobrazit. V tomto případě se zobrazí na postavě, která v rodě pravidla určuje a garantuje, což bývá nejčastěji právě otec. Ale může to být koneckonců i matka… Nebo oba dva zároveň, což se dá z horoskopu snad i vyčíst podle postavení Saturna a jeho aspektů.

Chci zdůraznit hlavně to, že horoskop nemáme používat jako informaci o tom, „kdo za to může“, kdo může například za komplex méněcennosti, ale jako informaci o tom, co mám se svým komplexem dělat, ve které oblasti a s jakým nástrojem ho mohu překonat! Na základě aspektů lze pak předvídat, jak velké úsilí při tom bude muset nositel horoskopu vynaložit, a také to, jak moc mu záleží na tom, stát se autoritou „za sebe sama“. Jsou to velmi cenné informace, netýkají se ale konkrétních událostí.

Těžké tranzity jako výraz potřeb celku

Jak v rámci pojetí planet jako symbolů pro psychické potřeby interpretovat tranzity? Podobně jako aspekty. Domnívám se, že tranzity jsou příležitosti ke změně dosavadního způsobu uspokojování potřeb za účelem dosažení větší svobody a lepší synchronizace ve společné hře života. Nejzajímavější jsou z tohoto pohledu samozřejmě tranzity transsaturnských planet (Uran, Neptun, Pluto) provázené obtížnými, či dokonce drastickými životními událostmi. Věříme-li, že vesmír není nesen zákeřnou silou, která nás chce trápit, ale jeho úmyslem je dosáhnout synchronizace prostřednictvím svobody, nabízí se i nové možnosti pohledu na tyto těžké tranzity.

Přijmeme-li myšlenku, že vesmír se stále vyvíjí a jednotlivé bytosti i společenství procházejí fází proměny, transformace, je třeba nahlédnout také to, že transformace bývá často velmi náročná. Dosavadní uskupení psychiky se mění, a každá větší změna bolí. Bolí každá změna, to je přirozený biologický zákon. Bolest upozorňuje na nebezpečí rozpadu organismu, je to tedy v základu pomáhající, funkční informace: Pozor, tady se něco děje! A při transformaci je vždy nebezpečí, že se celek nepodaří znovu poskládat, proto je provázena bolestí od začátku až do konce, přičemž některá bolest může být i velmi příjemná – například ta, kterou zažíváme při sportu, cvičení, intenzivní duševní námaze nebo například při zamilovanosti – to je transformace, která také hodně bolí – ale bolí opojně. Tranzity transsaturnských planet často působí jako transformační činitelé, přeskládávají psychické součásti. Z hlediska potřeb celku – který si můžeme představit například jako trenéra týmu nějakých hráčů – vyjadřují tranzity potřebu celého týmu: „Tým potřebuje, aby ses naučil hrát tuhle hru jinak.“ Tým může například potřebovat, aby hráč rozvinul své dosud nevyužité schopnosti nebo úplně změnil svou roli ve hře. Anebo dokonce – začal hrát úplně jinou hru, než kterou doposud hrál…

Potřeba celku je v tranzitu vyjádřena velkým tlakem na změnu chování. Můžeme mu jít naproti, nebo mu odporovat. U transsaturnských tranzitů se často ukazuje, že čím více odporujeme změně, tím více jsme k ní tlačeni okolními událostmi, které pak nazýváme „zlými“. Problémem je především to, jak poznat, jakou změnu po nás vlastně celek žádá. – To můžeme těžko vědět předem, asi jako dítě při porodu nemůže vědět, kam je vlastně tou strašnou „chodbou“ a bolestí tlačeno. Často stačí jen otevřenost novému. Můj celek, na který jsem zvyklý, mi poskytoval všechno potřebné, nebo mne aspoň netrápil na neúnosnou míru. Když se ale začínají bořit jeho hranice (jako při porodu), přirozenou reakcí je samozřejmě hrůza z toho, že ztratím všechny dosavadní zdroje, které mi dosud umožňovaly život, nebo že dokonce zemřu, rozpadnu se… Nevím, jestli se může dítě při porodu vědomě vzpříčit a tak se změně bránit, dospělý člověk se rozhodně vzpříčit může.

Otevřenost pro možnost rozšíření svobody a možností volby znamená připustit si například toto: Možná to, o čem si myslím, že nutně potřebuju, ve skutečnosti až tak úplně nepotřebuju a budu mnohem živější a svobodnější, když budu dostávat něco jiného. A zároveň: Možná mám zdroje, které ostatní kolem mě potřebují, a které jsem se dosud nenaučil dávat. Možná je ve mně mnohem víc, než jsem si myslel. Možná mám mnohem důležitější, a skutečně nenahraditelné místo v celku, o kterém jsem dosud nevěděl.

Ne všechny události, které nazýváme zlými nebo škodlivými jsou takové proto, že se zarytě bráníme změnám. V tomto světě je mnoho i takových, které jsou působeny nenávistí, touhou ubližovat a nemají žádný přímý vztah k tomu, co v životě děláme. Možná i s takovými se setkáme při některých tranzitech. V křesťanství se tomu říká „dědičný hřích“: zasahují nás důsledky zlých činů lidí, se kterými nemáme zdánlivě nic společného a jejichž činy jsme osobně nijak nezavinili, nebo nás zasahují důsledky přírodních změn, za nimiž lze občas jen těžko najít nějakého lidského viníka, natož abychom je způsobili my sami. Křesťanství nepracuje s myšlenkou minulých životů právě kvůli radikálnímu pojetí lidské odpovědnosti: odpovídáme i za to, co jsme nezavinili, dědíme viny předků nebo i nám úplně cizích lidí, abychom se je pokusili napravit. Když se nám to nepodaří, automaticky přehazujeme problém potomkům. Podle Teilharda je tento, z lidského pohledu krutý, mechanismus jeden z prostředků, jak člověka naučit skutečné tvůrčí svobodě – protože svoboda musí být nutně spojena se zodpovědností za bytosti, které člověk vtahuje do svého životního okruhu – a v posledku za úplně všechny bytosti na Zemi.

Zákony vesmíru jsou zjevně velmi drsné – na druhou stranu je zde naděje, že každý problém má v možnosti řešení. Dobro (řešení problému) se ale neděje automaticky! Většina nejhoršího zla vzniká z lhostejnosti, pasivity, ze strachu. Z určitého typu nedělání, neaktivity, nezajímání se, uzavírání se. Věříme-li, že celek vesmíru je propojen vzájemnou solidaritou, často skrytou našim zrakům, tranzity Urana, Neptuna a Pluta, symbolizující různé krize, nás učí, často nepochybně poněkud drasticky, převzít zodpovědnost za utrpení druhých, za celek, za potřeby bytostí, které nejsou přímo potřebami mými.

Takové pojetí ovšem předpokládá poměrně silnou víru v určitou „dobrotu“ vesmíru. Konkrétně v to, že všechno zlé je možné proměnit úsilím v něco dobrého. Nestane se to automaticky, je třeba úsilí, často jen v podobě změny postoje k situaci, tedy změny vědomí (což je někdy to největší úsilí…). Ale ta možnost je zde vždy. Existují filosofie, které podstatu takové možnosti zdůvodňují, například právě křesťanská evoluční filosofie Teilharda de Chardin. Jsou jistě i jiné, které mohou pomoci, například některé filosofie východní, které také učí, jak zacházet s utrpením a proměnit ho v něco, co mohu přijmout, a v čem dokonce později rozpoznám hodnotu.

Použijeme-li naposled analogii ke „hře života“: těžké tranzity znamenají, že „Šéf týmu“ (ať už ho nazýváme vesmír, celek, Bůh, tao nebo jakkoli jinak) chce změnu, ale my nemůžeme na začátku tranzitu vědět, proč si změnu přeje, často ani nevíme, jakou změnu by vlastně rád… (To často poznáme až dlouho poté, co jsme transformací prošli). Zabořeni v těžké situaci můžeme jen věřit, že to s námi „Šéf“ myslí dobře. To je čirá víra. Podle Teilharda je v situacích radikální proměny života nejdůležitější energií láska.(9) Znovu sjednocuje, dává dohromady i to, co se jeví beznadějně rozptýlené a ztracené v nicotě, temnotě nebo pekelném chaosu.

Horoskop jako hádanka řešitelná vírou

Horoskop je hodnotově neutrální v tom smyslu, že z něho nelze nijak určit, zda bude jeho nositel dobrý, nebo špatný člověk. Taková informace v něm jednoduše není nikde obsažena a z podstaty horoskopu ani být obsažena nemůže (podobně jako v něm není například obsažena informace o tom, zda je nositel horoskopu muž nebo žena, zvíře nebo rostlina, stát nebo firma). Vrah a světec se mohou narodit ve stejný čas na stejném místě, mají tentýž horoskop. Návod k použití je tentýž. Jeden z nich zneužije svůj nástroj k destrukci hry života, vyloučí z ní mnoho hráčů a způsobí mnoho utrpení, druhý použije naprosto tentýž nástroj k vylepšení pravidel hry, zapojí do ní hráče nové a dá celému týmu větší pocit plnosti bytí a života.

Můžeme ale říci, že si oba vyložili stejný návod k použití správně? Podobně jako by někdo, kdo se naučí dokonale zacházet se sekerou, s ní nakonec zabil? Domnívám se, že horoskop je víc než jen čistý návod k použití. Horoskop chápu jako návod k dobrému použití. Pokud by se tedy někdo snažil interpretovat svůj horoskop a vyvodil z něho jednání, které ubližuje, nepodařilo se mu zcela rozluštit hádanku, kterou nativita předkládá.

Horoskop je ve své podstatě opravdu hádanka: Jak vyřešíš své zapojení do celku, když ti byly dány tyto potřeby a tyto nástroje k jejich uspokojení? Uplatnit víru znamená mít stále naději, že existuje dobré řešení, takové, které synchronizuje jedince s celkem ve svobodnější hře života. Dobrých řešení pro jednoho konkrétního člověka může být celá řada, horoskop ukazuje jen ta nejlepší možná pravidla hry pro jedince narozeného v určitý čas na určitém místě. Můžeme možná i říci, že horoskop je návod k té , mé vlastní a jedinečné hře, která mě bude bavit nejvíc a při jejímž hraní se zároveň kouzelným způsobem (čemuž říkáme synchronicita) stanu součástí her ostatních. Způsobů, jak mohu svou hru hrát je celá řada. Jinak by to totiž nebyla vůbec žádná hra, ale koncentrační tábor. Dokonce je uskutečnitelná i radikální možnost říci „vracím vstupenku“, tuhle hru hrát nechci (tomu říkáme sebevražda).

Když se řešení hádanky podaří, synchronizace se uskuteční automaticky. Nejsilnějším motivem našich jednání jsou jednoznačně naše osobní potřeby. Když jedinec své skutečné potřeby pozná, což není vůbec jednoduché (jedním z vhodných prostředků k tomu může být právě horoskop, ale je i mnoho jiných, naprosto netvrdím, že znalost horoskopu je pro život nutná, vůbec ne!), tím, že je naplní, automaticky začne vytvářet zdroje, které celek potřebuje právě teď a tady. A ty zase umožní nalézat svobodu ostatním bytostem zapojeným do společného okruhu sdílení. Není to tedy tak, že abychom mohli sloužit celku, musíme se vzdát svých osobních potřeb a trpět pro druhé. Skutečná služba celku člověka těší, dává ze své hojnosti rád, překypuje tím zdrojem, který může vytvářet právě jenom on.

Zdařilá synchronizace jedince s celkem se tedy uskutečňuje takovým způsobem, že si jedinec z celku bere určité zdroje (materiál, energie, informace), které nejvíc potřebuje on sám, a tyto zdroje mu zároveň umožňují dávat nazpět celku to, k čemu je nejlépe disponován a co zároveň celek nejvíc potřebuje od něho. Cílem je dosažení rovnováhy mezi braním a dáváním. Možná je to dokonce tak, že vesmír má tolik zásob nevyužité energie, že by dávání mohlo převažovat. Současná společnost je až příliš zaměřena na řešení problémů s tím, co jako jedinci potřebujeme přijímat. Variantou je zaměřit se na to, co jako jedinec potřebuji celku odevzdávat.

K tomu může v horoskopu podle mého názoru nejlépe posloužit umístění konkrétní planety v domě. Například v 11. domě mi bude nejvíc sedět, když budu odevzdávat jako „výstupy“ nějaké ideje, ideály nebo prostě jen nápady stmelující skupiny lidí na základě společně sdílené kolektivní hodnoty; v prvním domě naplním svou potřebu přímou, bezprostřední a samostatnou aktivitou; ve druhém domě mi bude potěchou zpracovávat a kultivovat pro celek zdroje materiální; ve třetím budu sdílet zdroje informační; ve čtvrtém zdroje v podobě bezpečného zázemí pro lidi kolem mě; v pátém domě budou moje výstupy mít podobu uměleckého nebo milostného tvoření, plného riskantní hravosti; v šestém bude mým zdrojem služba a náprava toho, co se pokazilo; a tak dále. To, co budu celku odevzdávat, bude mít kvalitu podle znamení, které v domě nacházím. Podobně jako dílo nese pečeť nástroje, kterým bylo vytvořeno.

Naopak, když se nepodaří potřeby skutečně poznat a uspokojit, přichází frustrace, strach, v nejtěžších případech nenávist a destrukce. Chování, které záměrně působí utrpení, je podle tohoto pojetí důsledkem ztroskotání při hledání místa v celku. Nerozluštěním hádanky horoskopu. A přece by snad nikdo netvrdil, že hádanka v sobě obsahuje informaci o tom, komu se ji podaří rozluštit. Zde tvrdím jen to, že horoskop je zvláštní druh hádanky: Věříme (ano, věříme, nevíme), že má řešení, a to řešení dobré. A víra „hory přenáší“, jak se říká. Podle Teilharda je víra „nejvyšší organizující síla vesmíru“.(10) Není to tedy „jen“ víra. Je to obrovský výkon lidského vědomí, který i ze zdánlivě neřešitelných hádanek dokáže vydobýt řešení. Předpokladem řešení je tedy právě víra. Právě víra tvoří možnosti, které zde dříve nebyly! To znamená zcela radikální poznatek: Nejprve je víra, potom je řešení. Je to jakoby se vějíř možností vytvořil právě činem víry (což je čin vědomí, čin ryze duchovní, nemateriální) i tam, kde předtím žádné možnosti nebyly.

Pierre Teilhard de Chardin

Horoskop je nicméně hádanka pro člověka velmi těžká; možná musí vývoj lidského vědomí ještě hodně pokročit, abychom jí lépe rozuměli. Bytosti jako horniny, rostliny nebo zvířata ji zjevně už vyřešily, protože geosféra i biosféra se naučila spolupracovat a vzájemně se doplňovat ve svých potřebách. Člověk je podle Teilharda součástí tzv. noosféry, která je teprve na počátku vývoje. Netrapme se tedy příliš tím, že cítíme frustraci nebo občas i naprosté znechucení či paralyzující únavu. Pokud ji cítíme s nadějí, která je známkou víry, je to důkaz, že jsme na cestě k synchronizaci a svou vírou už vytváříme nové možnosti – byť je třeba ve svém okolí zatím vůbec nevnímáme, protože možnosti nejsou vůbec nijak vnímatelné smysly, přesto zde jsou. Cesta je těžká a dramatická, jsme na ni nuceni řešit problémy jiných a hasit cizí požáry a „Šéf“ je zjevně poněkud drsný a většinou se s námi vůbec nebaví nebo mu aspoň nijak zvlášť jasně nerozumíme nebo si naopak bláhově myslíme, že my jediní mu rozumíme a hodláme kvůli tomu pronásledovat ty, kteří mu podle našeho názoru nerozumí.

S Teilhardem se ptám: „Stojí ta hra za to – anebo nás někdo podvedl?“(11) Na to si každý musí odpovědět sám. Svou odpovědí bude tvořit, nebo blokovat možnosti.

Poznámky

(1) Text je dostupný v angličtině na https://www.khaldea.com/rudhyar/astroarticles/spontaneityandplanning.php. Překlad citace Jiří Markes.

(2) Toto pojmenování jsem převzala od Radky Valtrové, která ho slyšela při svém zážitku opuštění těla. (Email od Radky Valtrové pro FJ, 7. 10. 2019: „Bylo to v Americe na poušti, rok 2001; venku bylo 42 a já měla horečku 42, ležela jsem na posteli a najednou jsem viděla samu sebe shora od stropu, a ptala jsem se v duchu: ‚Co to je?‘ A něco mi řeklo: ‚No přece ty, a máš na to návod k použití.‘ Ono ‚něco‘ neřeklo slovo horoskop, ale věděla jsem, že to bylo tak míněno.“)

(3) Z textů přeložených do češtiny viz např. Pierre Teilhard de Chardin: Vesmír a lidstvo, Praha: Vyšehrad, 1990, s. 171. Pro výklad pojmu spontaneita v souvislosti s dalšími hlavními Teilhardovými pojmy (svoboda a samouspořádání) viz F. Jirousová: „Pojem komplexity v díle Teilharda de Chardin“, Filosofie dnes, roč. 8, č 1. (2016), dostupné online https://filosofiednes.ff.uhk.cz/index.php/hen/article/view/215.

(4) Teilhard chápe vývoj jako narůstající schopnost samouspořádání a tvořivé svobody, která se stupňuje podle míry komplexity bytostí podílejících se na evoluci, od hornin přes biosféru až po lidskou schopnost vzít vývoj plně do vlastních rukou (včetně intenzivní spolupráce se Stvořitelem, která k plné svobodě patří) – i s možným rizikem zničení světa (toto riziko je důležité si uvědomovat, patří to ke zralosti svobody). Tématu se podrobně věnuji ve své dizertační práci Evoluce jako cesta k Bohu v díle Teilharda de Chardin, kterou pro vydání v roce 2020 připravuje nakl. Malvern.

(5) Vycházím především z myšlenek Noela Tyla, který ve své knize Synthesis & Counseling in Astrology (S. Paul: Llewellyn Publication, 1994) vykládá planety ve vztahu k psychologickým potřebám (viz především s. 1–2) a říká: „Fullfilling destiny, in more modern terms, is fulfilling needs.“ [Naplnit osud znamená, řečeno modernějším způsobem, naplnit potřeby.] Dále z díla Stephena Arroya, viz např. Astrology, Psychology, and The Four Elements, CRCS Publications, 1975, s. 76: „Planety (…) se projevují jako základní psychologické funkce, nutkání, potřeby a motivátory (urges, needs, and motivators). Fritz Riemann chápe planety jako „sklon nebo puzení k něčemu“, dílčí pudy, hnací síly povahy. Viz F. Riemann: Astrologie, Praha: Portál, 2004, s. 141. Určitý pud nebo hnací síla musejí podle mého názoru ležet v základu každé potřeby, ale pojem „potřeba“ mi připadá vhodnější pro použití v praxi. Rudhyar v knize Astrologická mandala (Praha: Půdorys, 2003) chápe planety jako symboly pro „deset základních funkcí“ jakéhokoli organizovaného celku, nejen lidského organismu, jeho pojetí je tedy univerzální. „Potřeba“ je pojem užší než „funkce“, nejsou v rozporu, pouze mají jiný rozsah.

(6) Za toto upozornění na odlišnost Slunce od ostatních planet děkuji Martině Lukáškové, email pro FJ z 29. 9. 2019.

(7) K tomu srov. výbornou Rudhyarovu charakteristiku planet jako různých schopností (funkcí v organismu) in: Astrologická mandala, s. 331–332. Z Rudhyarových charakteristik zde vycházím.

(8) S. Forrest: Vnitřní obloha, Praha, Šťastní lidé, 2002, s. 20.

(9) Teilhard věnoval lásce mnoho esejů, do češtiny jich bylo přeloženo jen několik. Viz např. P. Teilhard de Chardin: Úvahy o štěstí a lásce, Olomouc: Refugium Velehrad-Roma, 2005. Dále viz kapitolu „Láska jako energie“ in: P. Teilhard de Chardin: Vesmír a lidstvo, Praha: Vyšehrad, 1990, s. 119–222.

 (10) P. Teilhard de Chardin, Écrits du temps de la guerre, Seuil, Paris 1965, s. 358: „la force organisatrice suprême de lʼUnivers.“

(11) P. Teilhard de Chardin: Vesmír a lidstvo, s. 191.

@ Františka Jirousová 2019. Publikování článku povoleno jen se svolením autorky (frantiska.j@centrum.cz)

Leave a Reply

This blog is kept spam free by WP-SpamFree.