Mission: impossible 1

aneb O ztroskotání pokusu pootočit klíčem zcela nepatřičně trčícím z kolotoče sabiánských symbolů, aniž by tento měl dveře (o zámku nemluvě) pojednání nemístné

Jindřich Veselý

1.
Tento text chce být co možná nejexoteričtější – což zahrnuje i maximální možnou srozumitelnost. Nejraději bych se v něm zcela vyhnul intimním detailům; ba kdyby to bylo lze (lépe: kdybych byl s to), napsal bych jej na způsob rovnice či ještě lépe: narýsoval. Léč—
Pojednávaná látka, látka, která z důvodů mně nejasných pojednána být chce, se vzpouzí uchopení. Beru proto lopatu a zkouším to říct po ní. I sobě – neodhaluju tu mystéria, sám tápu, a ještě hůř!
Tedy: porozumět a říci. Je to poprvé, co se dnes při psaní málem červenám (měl bych úplně, ale jsem mrcha otrlá), ale obávám se, že to nebude naposled: porozumět a vydat svědectví. A při jednom prvním červenání ještě druhou nehoráznost: v astrologii i poblíž se nacházíme v okrsku tzv. tradičních věd, v nichž je legitimní odvolávat se na zjevení. Nuže právě to chci udělat: odvolat se na zjevení smyslu, které přišlo, aniž by se předem ptalo. Zjevení v jeho prazákladní formě: něco se objeví, je to náhle tu a ukazuje se to s nutkavostí, která je vlastní jsoucímu. Nejde s tím hrát karty, pingpong či jinak smlouvat – prostě to tu je. Co se to vlastně ukázalo a jakou to mělo hodnotu, to je už věcí interpretace. A v tomto ohledu jsem jeden velký otazník, nebo možná ucho: nevím totiž, co a proč se vlastně ukázalo, byl-li to přízrak, příznak duševní choroby, nějaký bůh – či snad stalo-li se k nám (neboť v tom díky Bohu nejsem úplně sám, což, jak by mělo vyplynout z následujícího, patří k celé záležitosti bytostně) Slovo. A kdo ho pověděl a bylo-li náležitě vyslechnuto.
Ale k věci. Odehráváním příběhu drží pohromadě život, jeho uvědoměním a vyprávěním se ustavuje (pro optimisty či zbabělce: posiluje) subjektivita. Nejbezpečnější bude proto začít midrašem. Povíme si pár pohádek.

2.
Sedím večer u Radmily, která jak známo in illo tempore přeložila Rudhyarovu Astrologickou mandalu, a koukáme mezi prací na revizi překladu původního znění symbolů, přijatého v Balboa parku Elsie Wheelerovou, do trouby, pardon, do Johannesa. Končí 23. leden 2011. Zíráme do kolotoče motivováni mým postřehem, že starý Hladolet druhdy vlezl na místo „chyby“ v sabiánech, tj. na 18. stupeň Vah (Two men placed under arrest). Udělal to zrovinka letos v noci z devátého na desátého ledna. Počkal si, až ho ještě ozáří světlo Měsíce v opozici (na mou lapidární otázku „vodkaď“ jsou sabiány, kterou jsem položil Radmile poté, co jsem na kurzu synastrie s podivením a jsa tím poněkud zneklidněn dostal mezi oči sabejským kladivem, resp. zjistil, že prve mně tak strašlivě nesympatické symboly štymují, neboť se osvědčují a samy sebe tak dosvědčují, jsem dostal s několikatýdenním zpožděním enigmatickou odpověď, kterou žvýkám doteď: „vod Měsíce“), a pak se rozhodl mě upozornit na význam právě osmnáctého a devatenáctého stupně Vah v celém systému (resp. „systému“ či systému). Ještě se k tomu vrátím. Zatím tedy sedíme v Trojické ulici a civíce do trouby po výborné večeři mluvíme řeči a snažíme se interpretovat příslušnou pětici symbolů. Ještě předtím mě ale Radmila upozorní, že mi Saturn přelezl přes Pluto, které mám v nativitě (jako ostatně spousta jiných) na stupni odpovídajícím poslednímu symbolu předcházející pětice (Circular paths). A protože mám už od toho dvanáctého ledna tušení, že symbol kruhových drah shrnuje moudrost/pošetilost předchozího eónu, zatímco v pětici od šestnáctého do dvacátého stupně Vah se ukrývá strategie přežití (=tóra) pro začátek věku tohoto, zkusmo interpretujeme pětice obě. Ale ještě než se konečně uráčím už teď unaveného čtenáře informovat, co že jsme to tam semleli, jak se to potom ještě seplo, kudy zaznělo a proč si myslím, že je to důležité, je třeba dopovědět pohádky.

2.
Ještě netuším, jak bude koncem ledna v Trojické; sedím totiž o pár dní dřív v duchovním centru U krále Ječmínka v Prostějově s Martinou Lukáškovou, která jako z udělání (teď zrovna ne, ale jindy) vede kurz práce se sabiánskými symboly, mezi jehož šťastné a veselé frekventanty se mám to potěšení počítat, a s Karlem Jeriem, jenž rovněž frekventuje a s paní učitelkou se tak nějak přátelí, že. U stolu, jak patrno, sedí samí vysocí zasvěcenci a příslušníci Velké Bílé lóže, kteří to do plerómatu jistě dotáhnou a o kosmické půlnoci se budou (budeme) slitovávat nad nebohými evolučními záprtky, kvůli nimž se vrhneme do budování dalšího světa plného utrpení: až nás příště uvidíte, můžete si tyto naše oumysly s námi vyřídit ručně. Třeba si to pak rozmyslíme, i když Rudhyar tvrdí, že prý ne.
Oddáváme se každý sobě vlastnímu druhu extáze či mystického ponoru: já mám hlavu nepočítaje pekelné nevyspání čistou a před sebou toliko mátový čaj, ti dva pijí pivo a cosi pojedli. Dostaneme se k sabiánským symbolům a jak řeč jde, mluví paní Lukášková o tom, že pro ni legitimuje systém („systém“, systém) chyba, která v něm je. Jsa elév, ptám se, copak za chybu že to je. I je mi sděleno třeskuté tajemství, které je, podobně jako spousta jiných tajemství, snadno k dohledání v příslušné literatuře, jen dávat pozor: totiž že symboly 18. a 19. stupně Vah byly přijaty opačně a Jones je po konzultaci se starosumerským zdrojem (patrně evokoval či kanáloval nějaké ty údajné sabejce meziříční, druh to bytostí historicky pranedoložený) „zase“ prohodil a dal na správné místo. Řekněme, že provedl tikkun. Je mi to celé divné, ale víc než jen trochu rezonuju s myšlenkou, kterou paní učitelka, velkolepá mistryně v duchovním víceboji a úchvatná skokanka přes tranzity nastavené nohy, rozvíjí: totiž že schopnost začlenit chybu do systému vypovídá o tom, že je systém živý. Poznávaje rydlo sv. Egona Bondyho nemohu nesouhlasit a jakožto jeden z nešťastníků, kteří mají ascendent zapíchnutý do břicha klauna Pennywise (Halloween jester, 30. stupeň Štíra – doporučuju zadat v googlu a prohlédnout si obrázky), nutně rezonuju i s pregnantní zenovou průpovědí „jinak bych se na ty sabiány už dávno vysrala“. Nicméně nerozumím dobře tomu, v čem je vlastně jádro pudla, co se těch dvou symbolů týká. Později na hotelu pak koukám do Astrologické mandaly a snažím se, snažím pochopit, proč mocnosti právě tyhle dva symboly (Two men placed under arrest, A gang of robbers in hiding) uznaly za vhodné podtrhnout, a ještě takhle divně podtrhnout. A jak tam tak sedím, utahaný a nevyspalý, v cizím a dalekém Prostějově, kde se narodil Edmund Husserl a kam jsem přijel, abych přiložil svou nešikovnou intelektuálskou ruku k instalaci Astrologické výstavy, kolotoč symbolů mi před očima ožívá, významy do sebe začínají narážet a vydávat zvuky, které jsou zároveň slovy, strukturami, obrazy a znaky – a kdybych byl založený poněkud jinak, jistě by se mi jevily i jako chutě a vůně – a skládají ze sebe příběhy/nápěvy/obrazové sekvence, jsouce drženy pohromadě tím největším/nejmenším kolem, které má střed všude a obvod nikde (nebo naopak?) a o kterém tak pěkně píše Komenský v Labyrintu. Říká mu Bůh. A já se vracím ještě o kus dozadu, k podivnému Silvestru roku tehdy ještě letošního, dnes už loňského. A to je předposlední krátká pohádka.

3.
Sedě doma v tranzu dosaženém prostředky ne zcela kalými, o to však důkladnějším, listuju Astrologickou mandalou a místo slavení přicházejícího dalšího roku, které se mi odtud, z mé staromládenecké sluje, jeví spíš jako velmi archaický a zvláště tentokrát velmi úzkostný novoroční a každoroční skok přes propast chaosu/chřtán pradraka (alkohol při něm, zdá se mi, slouží jako anxiolytikum a pod manickými projevy se nepříliš dobře skrývá všeobecný děs), se snažím sám sebe posbírat a znovusložit ze střepů, které zbyly po opravdu důkladném uranském přechodu přes IC – a mezi tím vizualizuju symboly, aby ve mně tenhle divný sabejský vesmír měl příležitost ožít. A tu vidím celý kolotoč symbolů jako eucharistii – nebo řekněme LSD; jako svátost, která zprostředkuje a umožňuje vědomě integrovat prazákladní (silvestrovskou!) iniciační zkušenost sestupu do pekel, smrti a vzkříšení, rozchvácení a znovusložení, exodu – whatever. A vidím symboly jako svátost darovanou „shůry“ do dějinné situace, kdy se rozpadá subjektivita do nesouvislých cárů, odpovídajících preoidipským stadiím vývoje – svátost, která umožňuje do tohoto pekla hladových duchů sestoupit a vyjít celý s kůží poměrně zdravou a pocuchán jen mírně. Protože je celý kolotoč integritou desintegrace, paradoxní jednotou obrazů nesouvisejících, absurdním kinoautomatem, který rozbitím příběhů do mikrosekvencí a jejich znovusložením, tj. rozpuštěním a následným znovusložením samotného kořání duše (časovosti, souvislosti), umožňuje spolknout a asimilovat – a asi nakonec i milovat – ztrátu smyslu a soudržnosti, ztrátu tak všeobecnou, že ji málem nevidíme, ztrátu, která křičí třebas i silvestrovským ohňostrojem tak nahlas, že to bude trvat ještě nějakou dobu, než se ji podaří vůbec zaslechnout. Jako by symboly byly kameny, rozházené v rozbouřené vodě času – kameny, po kterých se dá proud ve zdraví přejít.
Solve et coagula. No dobře, co jsem viděl, viděl jsem. Myju si ruce. Pámbu ví, že jsem koukal, co mi síly stačily, a pak se to snažil říct, co mi dala řeč a unesla slova.
A tady by se dalo skončit, protože to je vlastně celé. Symboly jsou spíše jednotlivé aspekty bytosti, která je vozem (merkavou) Svrchovaného. A jejich astrologické užití a jeho účinnost, to je bonus, nikoli jádro. Onen „klíč“ je klíčem k tomuto jejich smyslu, komentářem jej prostředkujícím. Otáčí se – a právě to otáčení, ta „chyba“, rošáda, je pohyb, který správně (tj. postaru „spasitedlně“) roztáčí kolotoč – tedy spíš centrifugu, není-li to vlastně centripeta.
Tím končí pohádky. Skoro. Musím se ještě ze Silvestra, kdy se mi ukázalo velekolo přijaté paní Kolečkovou v Balboa parku, vrátit přes hospodu a hotel, kde mi o duši zavadily symboly 18. a 19. stupně Vah, do Trojické, kde se pokoušíme dešifrovat poselství těch dvou pětičetných sekvencí, tj. Váhy 11-15 a 16-20. Radmila mi říká (neboť symboly znepokojivou měrou rezonují prakticky se vším, čím jsem se začal studijně i prakticky – a nutkavě – zabývat dávno předtím, než jsem o jejich existenci měl vůbec ponětí) něco v tom smyslu, že halt musím interpretaci tohohle klíče podat já. Takže se do toho dávám a pokračování, ve kterém ji, dá-li Svatý, jeho Jméno buď požehnáno, provedu, příště, přátelé.

Comments are closed.