Mission: impossible 3

aneb O ztroskotání pokusu pootočit klíčem zcela nepatřičně trčícím z kolotoče sabiánských symbolů, aniž by tento měl dveře (o zámku nemluvě) pojednání nemístného část třetí

Jindřich Veselý

Týden po skončení poslední části kurzu práce se sabiánskými symboly si voláme s Radmilou Valtrovou; kromě jiného říká, že jí připadá, jako by od té minulé neděle uběhly dobré dva roky. To mi konečně dává alespoň nějaká slova k uchopení jednoho momentu toho podivného zprohýbání časoprostoru, které poslední dobou zažívám v souvislosti se symboly. Nebyl to nikdo menší než Freud, kdo tvrdil, že v nevědomí není čas; minulost s budoucností a přítomností jsou více méně zaměnitelné. Zdá se mi, že práce se symboly je mj. prolomením se do téhle statické říše, která je obvykle milosrdně zapomenutá tam za řekou (kterou asi?) – a že jsou symboly živé, umějí se tu a tam promítat i do běžné skutečnosti, kterou pak přetvářejí k svým obrazům, jichž je zároveň mnoho – a zároveň jen jeden. Nu dobrá, kdybychom byli jako bohové, mohla by to pro nás být zkušenost celkem běžná a nic zvláštního by to asi s nikým nedělalo, pro našince je to ale trochu krušné. Raději se nebudu rozepisovat o tom, jak jsme na tom s ostatními frekventanty i vedoucími kurzu zdravotně, duševně i materiálně, ještě by se na příští běh nikdo nepřihlásil. A k tomu se poslední pětice symbolů brání zuby nehty komentáři – dnes jsem dokonce, vyhýbaje se práci na něm, podstoupil kvartální mytí nádobí. A to jsem se nechával slyšet, že se symboly nebrání nám, nýbrž my jim! No dobrá, třeba jsem měl pravdu, ale – kdo je to já, který se brání, aniž by se bránit chtěl? Záchvat zvracení při slavení eucharistie…? Můj Bože… Já jako sabotér vlastních záměrů (a už jsme v epicentru výbuchu, ani jsme neřekli švec či tetragram…)?!?
Oškrabav z talířů výsledky putrefakce, zavolal jsem Radmile, která mi řekla to o těch dvou letech. A já jí (a sobě taky – jako by to nebylo jedno, kterému čertu se člověk upíše) zato slíbil, že prostě ten výklad dopíšu, kdyby Svatý či ten druhý na koze jezdil či nohy lámal jako tehdy u potoku Jabok, kterým to všechno vlastně začalo, že. A proč o tom mluvím, když bych, jak už bylo podotknuto, raději rýsoval?
Snad aby přece jen k tomu nelidskému, co čiší ze středu kolotoče, bylo přidáno něco málo od nás. Kapka krve. Člověčina k čichání-čichání. A teď už pojďme k jádru pudla. Tedy: k sekvenci 16-20 Vah.

A BOAT LANDING WASHED AWAY
A RETIRED SEA CAPTAIN
TWO MEN PLACED UNDER ARREST
A GANG OF ROBBERS IN HIDING
A JEWISH RABBI

Nejprve si připomeňme, proč jsme vlastně tady. V této sekvenci došlo k „chybě“ – Elsie Wheelerová původně odezřela symboly pro 18. a 19. stupeň Vah v opačném pořadí, tudíž se v pětici nejprve schovávali lupiči a pak teprve se dva muži ocitli ve vězení. Marc Edmund Jones měl dojem, že se zde stala chyba – a prameny poměrně lakonicky konstatují, že záležitost prokonzultoval s předpokládaným sumerským zdrojem a pořadí změnil; změnu od něj přejal i Rudhyar a ujala se. Od začátku jsme ve výkladu vedeni intuicí, že právě v těchto dvou symbolech se skrývá klíč k systému. A hned na začátek si troufneme nabídnout alternativní čtení – totiž vzít pořadí nikoli jako nejprve chybné a pak správné, nýbrž vzít obě pořadí jako relevantní a jako podstatný a klíčový vzít pohyb změny pořadí. Jones sám se pokládal za kabalistu, snad by se mu tedy líbila taková transsubstanciace prostřednictvím permutace znaků – neboť přesně o to se jedná. Taková permutace, to není banalita. Považte! OTEC – OCET; VATRA – VARTA; NÁROD—NÁDOR. JHVH—… Ale nechme žertů.

Raději si pro začátek představme svět, který obývali naši předkové. Dobrá, nejde to právě snadno, ale přece jen se pokusme – a soustřeďme se na jeden jeho aspekt, totiž na existenciální jistotu, ontologické bezpečí.
Takový předek, ten měl rodinu. Ne vždycky dobrou, jak jinak. Ale rodinu. Otce, matku, sourozence, potomky: patřil někam. A měl souseda. Jistě, tu a tam ho pomluvil či jím byl pomluven, snad si i vzájemně sem tam natloukli – patřili ale k sobě. Item byla člověku vlastní obec, snad i země. A co víc. Neměl takový předek sice mobilní telefon ani připojení k internetu, ale měl své místo v časoprostoru – žil ve světě, který byl stvořený a spěl ke smysluplnému konci (=soudu, tj. ne k něčemu tak pitomému, jako je tepelná smrt nebo velký krach, či jak těm možným eschatonům ještě jinak říkají dnešní kněží, pardon, přírodovědci); měl své nahoře (nebe) a dole (peklo, podsvětí) – a měl svoje „tady“ – tj. právě místo, kde se protínaly všechny vztahy, které jej konstituovaly. Neboť nemylme se, člověk není nějaké NĚCO, které je TAKÉ ve vztazích – člověk JEST vztah, snad vztahů klubko všelijak zašmodrchané, ale přece jen z nich upletené a zapředené. A to až do morku kostí a jader atomů – vždyť co jiného než nic zbude, když škrtneme všechny vztahy, tj. síly – až po gravitaci a sílu vazebnou?
Tedy – náš předek, buď čest jeho památce a lehké mu spočinutí, BYL, a to celkem jistě. K tomu měl na tohle své bytí svědky. A mít svědka na to, že jsem, to není malá věc – o tom jednoho až na dřeň těla a morek duše přesvědčí důkladná a dlouhodobá izolace od lidí, o senzomotorické deprivaci nemluvě.
Tedy – kdysi žilo se nijak snad pohodlně, ale přece jen v jistých vztazích, tudíž smyslu-plně (vždyť co jiného dává tomu, co děláme, ono potřebné „kvůli čemu“ – smysl – než soubytí s druhými?). A celé tohle pletivo, z nějž lidé kdysi – ještě před pár desítkami let! – tkali a štrikovali svůj pozemský čas, drželo o jednu poslední skobu, na které byla celá ta smysluplnost (z dnešního pohledu: maškaráda) pověšená. Té skobě se říkávalo „bůh“, a byli i tací výstředníci, kteří měli jeho „existenci“ za jistojistě prokázanou (dodnes se o nich právem píší sofistikované monografie; byli to ve srovnání s námi, přátelé milí, giganti ducha). Tohle všechno je velmi hrubě nahozeno, nicméně literatury k tomu, jak to asi mohlo vypadat a co se pak stalo, že tahle relativně snad bezpečná půda pod nohama dočista zmizela, je pro hloubavého nespokojence, který vidí to, co já – totiž jak ubohý je můj výše se rdící pokus o uvedení do situace, v níž začíná zuřit první ze symbolů té splašené kobyly, pardon, pětice – dost a dost. Nuže do knihovny! Leč zatím pokračujme –
Říkejme tomu, co se stalo, smrt Boha (kterou její prorok Nietzsche střízlivěji definoval i jako „ztrátu věrohodnosti křeťanství“), příval tekuté moderny, ztráta ontologické jistoty, zánik subjektu (který pánaboha zkrátka a dobře dlouho nepřežije, jak věděl už Descartes – čtěme jeho Meditace!). Tak či onak – molo bylo strženo. Kořeny v zemi – vyrvány. Kořeny mezi lidmi – uťaty. Kořeny tam nad korunou, v nebesích – kde těm je konec? Půda pod nohama? Po Nietzschem, který si dobře všiml, že samotná subjektivita je plodem stěží odůvodněné víry v gramatiku, tj. v to, že když se řekne „já“, něco to znamená? Po Marxovi, který uviděl a ukázal člověka jako produkt neosobních společenskoekonomických sil? Po Freudovi, který snad až příliš dobře ukázal, jak málo je pyšné vědomí pánem – čeho vlastně? Vládne vůbec něčemu, ba může vůbec něco skutečně ovlivnit? Nakolik samo o sobě to podstatné vlastně vůbec NEVÍ? Možná nám bude ještě trvat pár stovek let, než si uvědomíme, jakou šokovou terapií prošel člověk minulého století – a těžko říct, jak dlouho bude trvat, než se naplno ukáže hloubka změn, kterými jsme prošli za posledních pár let, řekněme od spuštění internetu… Spláchnuté molo: staré iniciační cesty pro člověka pokřtěného transsaturnskými vibracemi postmoderny nejsou už vůbec průchozí (leda zdánlivě: strom poznáš po ovoci – jen vizme dnešní zasvěcence, zasvětitele a podobné šašky!), nové se prošlapávají stěží; smysl nedává skorem nic – a na krku všemožné celosvětové hrozby a krize, o nichž sice je už klišé i psát (považte! Ještě před třiceti lety se, jak možno dobře dohledat v pramenech, leckterý pošetilec dovedl rozvášnit nad tím, že máme na světě tolik nukleárních zbraní, že bychom mohli dočista všecko tady zničit! Komu z nás zrovna tohle ještě nedává spát? Vždyť je to – normální, že vlastně už jen čekáme, odkud ta rána z milosti přiletí…), což jim ovšem neubírá na skutečnosti a destruktivním potenciálu. Inu, stržené molo. Výchozí situace – situace přijetí sabiánských symbolů. Toto východisko mějme na paměti; možná sabiánské symboly spadly z nebe, možná sem spadly z oblasti, kde to s časem není tak žhavé jako tady v sublunárním chlívku, ale spadly do zcela určité dějinné konstelace. Pro zjednodušení jí říkejme smrt boha, majíce na paměti, že se jedná o rozpad tradičního celku vztahů, který člověka držel – a konstituoval. Protože člověk je sebevztah, který se ustavuje ve vztazích; a co zbude z bodu, kterému vzali souřadnice?
Pomysleme ono „co“ (či spíše co) – a možná na nás dýchne trocha té studené hrůzy, kterou lze tušit pod barevným a všemožně blikajícím povrchem dnešního světa. Třeba nás smích nepřejde ani tak, ale je třeba říci nedvojznačně a jasně:
Jde o duši. A té duši jde o krk.

A kapitán na penzi? Mohl by to být docela dobře bůh, ten starý dobrý bůh Otec, trochu snad nerudný, ale koneckonců milující. Možná i některý z jeho mluvčích – arci spíš pan farář než prorok; kněz, ten zvláštní státem placený přízrak, homo otiosus v klerice, neprávem zesměšňovaný hrdinný – a snad i poslední! – obhájce „tradičních hodnot“. Ale mohl by to být – a zde se jako obvykle láme fraška v horror – subjekt. Tedy ono „já“ (), které se svou jistotou (cogito, ergo…) chtělo zakládat svět, zachraňovat jevy – které chtělo být svorníkem klenby skutečnosti tam, kde se starý bůh začínal povážlivě viklat. Ale erodovalo to já tak dlouho (už u Nietzscheho je čaj hotový, ale pytlík se louhuje dodnes, jen popijme poststrukturalisty a jiné sebepohřbívače!), až samo na sebe přestalo věřit dočista. I poskakuje šprýmovně po elektronicky zmenšené planetce jak ta zemská blecha a směje se vlastní iluzornosti.
Možná jsme popustili uzdu fantazii příliš, nemluvě o nedostatku preciznosti a celkovém lajdáctví, které hrozí arci prorazit nebeskou klenbu. Inu co. V každém případě nás první dva symboly mohou, jsouce amplifikovány v naznačeném směru, uvést do situace, kdy se se světem cosi podivného odehrálo, sotva ho ještě kdo pozná, sotvakdo se v něm ještě vyzná – a eo ipso jsou byvší kapitáni na penzi, kdo dříve znal směr a správnou cestu pouští (ano: tóru), ten teď bloudí neméně než jeho dřívejší plavčík, o cestujícím raděj zdvořile pomlčme. Nebo si snad skutečně ještě někdo (při vší úctě k němu, a že je taková úcta tím oprávněnější, čím mimo církevní kruhy zřídkavější) myslí, že třeba takový papež ví lépe, co dělat, než kupříkladu… Dobrá, očividně desorientovaný autor článku není dobrý příklad, ale mysleme kohokoli jiného – a upřímně si odpovězme.

Mysleme teď symboly v původním pořadí. Jak by pohádka vypadala?
Molo stržené, kapitán na penzi. Vykořeněn stává se člověk snadno v tom či onom slova smyslu lupičem (pomysleme jen, oč víc platí ve velkoměstě homo homini lupus než na vesnici!); atomizován – tj. osamělý – je v anonymním davu vždy už de facto skryt (nemluvě o skrytosti před sebou samým – viz výše). Kde končí? Přece tam, kde to všichni dobře známe. Sám ve vězení se sebou (to je: dvojí, neboť člověk, věda o sobě – což je totéž – je vždy už dvojí); za zdí. A závěrečný symbol, rabín, by mohl představovat pochopitelný úzkostný návrat k tradičním hodnotám, které však už, nejsouce autenticky předány ani přijaty, nejsou tradiční – a nejsou to koneckonců, znamenajíce samy o sobě méně než nic, jsouce zne-užívány účelově jako úniková cesta či zástěrka úplně jiných záležitostí, ani hodnoty. Naneštěstí nejlépe ukazuje pravou tvář takového navracení ikona začínajícího století, ne-li tisíciletí: hořící dvojčata. Mission accomplished, dílo zkázy dokonáno. Nebo druhá strana téhož: dekonstrukce končí v narcistním žaláři a rabín, místo aby byl zvnitřněn jako agresivní fundamentalistické superego, je udržen venku, pěkně na distanc – směšná figura kapitána na penzi, moralizujícího pana faráře, terče projekcí kolektivního stínu (neboť nemylme se, averze ke křesťanství je následkem toho, že jsme dosud křesťany mnohem víc, než by se nám líbilo). Zvláště v sekularizovaných Čechách s jejich stovky let krmeným proticírkevním afektem je tahle verze scénáře tak běžná, že ji přes ni samu skorem nevidět. A opravdu se zdá, že se žije, jako by k rošádě symbolů, nabízející východisko, nebylo došlo. Pokusme se ale rozkrýt smysl jejich prohození, onen Jonesem provedený (resp. přijatý) tikkun (sic!) celého kola.

Nuže: kloužeme dolů po svahu pěkně do chřtánu nicoty. Přinejmenším jako civilizace si zažijeme všechny ty světové války a jiné disastery, tady ve střední Evropě nám zlámou hřbet – kolikrát vlastně? Projedeme se soupravami existencialismu i psychoanalýzy, nakonec skončíme společně s ostatními (a mnohem více s nimi a méně sebou, než by se nám zdálo a pozdávalo) v rozkošném bazénu postmoderny, který se sice nachází – resp. ztrácí – v blikajícím mediálním lunaparku, ale bohužel je napuštěn kyselinou (a ne právě tou léčivou, kterou Groffovi zakázali, až z toho musel, nebohý, začít hyperventilovat). Dobrá, jsme tu: ve vězení. Ve dvou, neboť sami s druhými.
Velká láska subjektu v agónii: on sám. Ztrativ opory a vazby, pozbyv souřadnic, zkouší se člověk ustavit sám, sám sobě na hlavu šlápnout, by získal pod nohy oporu, sám sebe za vlasy vytáhnout z bažiny – o sebe pečovat a sebou být, ba sobě sám samým bohem být! Není to snad nejčastější krédo těch hloubavějších současníků? Nedosti hluboko však hloubí!
Jsou v tomto punktu takoví manželé Tomášovi blíž legračním našim satanistům (jiné než legrační nemáme, bohužel), než by se jim (ano, satanistům i Tomášovým) líbilo! Dva lidé ve vězení. Narcis tam dole u vody miluje svůj obraz – tedy nemiluje (neboť láska je láska ke druhému) a není milován (neboť k tomu patří i schopnost lásku přijmout a opětovat). Bylo už o postmoderním narcismu napsáno a namluveno dosti; nechme jej na pokoji, přestože by si jeho ničivost a rozšířenost vpravdě epidemická zasloužila onačejší ošetření, a pokusme se z toho zdvojení, které je vlastní subjektivitě, vydestilovat něco víc než jen stěny vnitřního žaláře. Bude se nám to hodit, až se vydáme na lup s dalším symbolem.
Nuže vzhůru.
Před zrcadlem (=ve chvíli, kdy začíná přijímat sebe zvenčí na způsob zpětné vazby) se vůbec subjektivita konstituuje. Lacanovské stadium zrcadla roztáčí kolo lidské duše – tady je kořen potenciálního vězení, ale pozor: také možnost svobody tu číhá za keřem (někdo by řekl: hořícím), zákeřná. Vždyť teprve tam, kde jsem dva, mohu sám od sebe od-stoupit – počkat – říci ne tam, kde by zvířátko prostě reagovalo automaticky. Tady se rodí vazba života na sebe sama, ale i možnost její modifikace, jejího rozvolnění, ba snad i překonání. A dál – čím více vrůstáme do řádu symbolického, tím silnější je tento odstup. Reflexe – schopnost vztáhnout se ke svým myšlenkám. Namísto toho, abychom nechali řeč skrze nás prostě plout a vát, můžeme se druhého i sebe zeptat, jak to či ono myslel. Zopakovat myšlené, uvědomit si je – uvědomit si sebe jako myslícího a myšlenku v její svébytnosti. Nebo se soustředit na dech. Být vědomý. Proměna duše v ducha: probuzení – neboť sen nenalomeně sám sebe ze sebe plodí a rodí, duch se však umí zarazit – a začít znova o něčem jiném, vydat se jinudy. Vzhledem k tomu, jaké chtíče námi obvykle pohybují, je schopnost probudit se z jejich noční můry, toho pekla hladových duchů věčně neukojené vůle, počátkem jak svobody, tak i soucitu. Nezačíná nakonec teprve tady – člověk?
Ale také jinak. Sestoupit až do míst hluboko, přehluboko pod takový oidipský komplex, do psychotické zkušenosti totální desintegrace, rozpadu časoprostoru, subjektivity i tělesnosti, sestoupit do těchto pekel vědomě a vědomě prožít tuto smrt duše a temnou noc a vrátit se (nebo také ne!). To je možná dnešní cesta kříže: fragmentace, rozlámání až na střepy znaků a střepy těchto střepů, rozchvácení na cáry času a nesouvislé obrazy (ne nadarmo právě slovy „Obrazy, obrazy, obrazy“ začíná slavná Crowleyho evokační vize démona Choronzona). Via dolorosa dnes možná posledními slovy z kříže nekončí, nýbrž začíná; vlastní boj probíhá o šabatu (sic!), na Bílou sobotu, kdy země mlčí, tělo leží v hrobě – a na dně abyssu (jako by zrovna abyss měl nějaké dno!) se právě dnes (=jednou provždy) odehrává bezeslovná bolest konečného a definitivního zavržení, druhá smrt. Klíčem je rozpad časovosti, kterou jsme; psychotická ztráta konsistence (=smyslu), tj. propast, která se každému zatím zdravému člověku ustavičně zavírá pod nohama (staří říkali: cimcum, a mysleli to dobře!). Ale jak dlouho? Možná napořád, dokud nepřijde velká kamenná tvář, která udělá tlustou čáru a ukončí cyklus. Nicméně: cokoli se dnes tváří jako iniciace a neobsahuje výše neobratně popsané, je faleš a lež; a dole ve vězeňských kobkách měst (lépe: židlí, stolů a monitorů) se mezi mlýnskými kameny zdvojených já, resp. stěn cel, naproti tomu nenápadně vaří kameny živé.

A ty už se mohou znovu spojit. Dobrá, sotva to bude církev svatá. Pleróma? Pěkné slovo pro ty trosky válející se poblíž rozsekaného mola. Iniciační zkušenost nového věku (nechme teosofii jednou provždy teosofií – nový věk je prostě slovo pro to, že by našim prapradedečkům přišel náš svět neskonale bizarnější než takovému neandertálci svět našich prapradědečků) dříve ničila spolehlivě až na kost a dřeň. Vzpomeňme už vzpomenutého Crowleyho s jeho návykem na heroin: a to byl nějaký jogín! Dobře, Rudhyar. Mám ale dojem, že jeho neurotické držení se právě těch přihlouplých teosofických schemátek (a hlavu měl takovou, že jejich nedostatečnost vidět prostě MUSEL) pramenilo právě z té úděsné zkušenosti „kosmické půlnoci“, kdy „bohu“ (=subjektivitě k extrému přišlé), jak známo, straší ve věži a šplouchá na maják: raději nesmyslný bezpečný cyklus než druhou smrt, tak nějak čtu jeho rytmy celostnosti.
Dnes tuhle zkušenost – tím nemyslím jednorázový „přechod abyssu“, praktikovaný prý dosud naivnějšími thelémity, nýbrž skutečné dlouhodobé sebevystavení působení Ducha, který je, jak známo, spíše žíravina než cukrová vata – snad lze přežít trochu lépe. Mám za to, že sabiánské symboly jsou systém, který 1/ takovou zkušenost může zprostředkovat, pokud jsou vzaty do úvahy, nikoli vytěsňovány, jejich stínové komponenty; 2/ tím, že nabízí jak rozsekání duše do nesouvisejících obrazů, tak i její průběžné ujednocování začleněním těchto fragmentů (a fragmentů fragmentů fragmentů) do strukturovaného cyklu, zapuštěného do času kosmického i každodenního, objektivního i subjektivního, pomáhá/umožňuje tuto zkušenost ve zdraví přežít a integrovat.
Čtvrtý symbol, zločinecký gang v úkrytu, tedy poukazuje k technice, kterou lze zkušenost třetího symbolu, k níž otevírají cestu první dva symboly pětice, zpracovat.
Proč není technikou třeba zazen, jóga, holotropní dýchání – nebo askeze nám dnes dobře přístupná a instinktivně masově vyhledávaná, totiž seberozklad prostřednictvím látkových závislostí? Jistě: prokopat se tam dole ve vězení na bezedné dno subjektivity a nechat se tu rozchvátit a sežrat legiemi démonů (a tam dole víme, že je to nejen bez nároku na vzkříšení, ale i bez naděje na něj – tu si jeden právem zouvá u dveří velesvatyně, kde přestává být jedním, aniž by se stával něčím jiným), to je nezbytné; ale osaměv v této slepé uličce člověk hyne – nebo hůř, nafukuje se samou zasvěceností (jinými slovy: psychotická ataka – mile a útěšně se jí dnes říkává psychospirituální krize – se stává běžným stavem: rodí se Mistr). Překonání se koná až ve společenství, které jednak své členy drží, jednak jim ne slovy, ale prostřednictvím soužití (tj. nepěkným smradlavým bahénkem drobných animosit a náročných anamnéz, které je vlastní každé skupině, která je společenstvím, tj. má historii) připomíná, že jsou pořád (i se vší hezoučkou transpersonalitou, transformací a nevím ještě jakými transvěcmi) lidmi, a jak moc že jimi jsou – jsme…!
Má ale možná společenství jako technika (tj. čtvrtý symbol v sekvenci) ještě hlubší kořeny.
1/ Nezapomínejme, že sabiánské symboly nespadly z nebe pro srandu králíkům, třebaže z nich králíci mohou srandu beze všeho mít. Iniciační stezka přichází jako odpověď na potřebu – a potřeby jsou dnes takového typu, že na ně jedinec nestačí. Skupinová dynamika je výsostným místem vzniku nového a nevypočitatelného: jednotlivce odhadnout lze, skupinu nikoli. Nuže: je společenství místem, kde se mohou rodit nové strategie pro situace bezprecedentní.
2/ Atomizace nás sociopoliticky zimpotentnila natolik, že nám v podstatě nezbývá, než se trpně podvolovat diktátu stávajících oligarchií a ochlokracií – možná je společenství, vystavěné na něčem jiném, než jsou peníze (a ubývá takových!), poukazem k možné budoucí platformě společenské přeměny – a ono nám nic jiného, než o takových změnách intenzivně uvažovat, nezbude, nechceme li se ze srázu, na jehož okraji celoplanetárně stepujeme, zřítit.
3/ Konečně: zdá se, že i struktura duše se proměňuje; střední sloup jako by s otevřením oka/úst da´at zmizel, stromová struktura se hroutí, centrum mizí, polarity se rozpadají (pomněme jen oslabení a rozmlžení tradiční mužsko-ženské polarity, výsledek to rozpadu rodinných vazeb!) – jako by se konečně lidská duše chystala, předjímajíc jako obvykle technologický pokrok, na změnu dvouhemisferálního hardwaru za lepší model; nuže je to práve společenství, které tuto strukturu duše, spíše rhizomatickou (viz Deleuze) než jasně centrovanou kopíruje, vlastně ji v jejím ustavování předjímá a může posloužit zvnitřněním jako modelovací mentální prostor (a co teprve, až konečně opustíme zemi a nad našimi už elektronickými hlavami budou tranzitovat dočista jiné planety! Proti tomu je celá postmoderna ještě kašička, přátelé – máme se nač těšit! A když ne my, naše klony jistě!), nahrazující byvší rodinu.

Pátým symbolem pětice je rabín. Je třeba si uvědomit, že rabín je především role – je tím, kdo vykládá zákon. Otázka po tom, „kdo bude rabínem nového společenství“, je nejen ošemetná, ale především zavádějící. Vykladačem „tóry“ (tj. tím, kdo ví, jak v tu kterou chvíli správně přečíst rozsypaný čaj reality, aby se na poušti došlo k oáze) může být v podstatě každý, a autentickým, autorizovaným je ten, kdo se osvědčí. Podstatnější je důraz, položený na konci pětice na zákon. Společenství potřebuje pravidla, pevnou strukturu – to vyplývá z povahy iniciační zkušenosti. Solidarita otřesených může být i počátkem spolku roztřesených; skupina se musí o něco opřít. Charismatický vůdce je zrádná věc – nikdo neví, kteří čerti s ním budou šít, a moc je droga přesilná i tam, kde se rozděluje, natož v despocii. Zákon ve smyslu pravidel, společných (nových) obřadů, i kdyby to mělo být třeba „jen“ společné jídlo, pití – nebo vynášení plyšových medvědů na kopce (kdo máš oči ke čtení, čti) – nebo prostě SETKÁVÁNÍ.

Tím pokládám pokus o pootočení klíčem, trčícím z kolotoče, za skončený, a to včetně jeho ztroskotání – neboť tento pokus ztroskotal, jak patrno z předchozího.
Pokud však tou nepěknou škvírou, zející v trupu pomalu se potápějící lodi textu, ještě před jejím zmizením pronikne trocha světla z hlubin, které se během posledních týdnů tam někde dole pohnuly a promluvily – budiž. Já už si jen, ať se stane cokoli, jak ten Pilát můžu umýt ruce připomenutím té slavné teofanie, které se dostalo Elijášovi. Hospodin tehdy nebyl v bouři, vichru ani ohni, ale k zaslechnutí byl jeho hlas v tichu klidného vánku, který jako by ani nezavál – po tom všem.
Jinými slovy: chřestidla slov, ta jsou má – a nic zvláštního na nich koneckonců není.
Pokud tichem za slovy zní Jeho hlas a místem mezi písmeny vane Jeho dech – buď Mu za to chvála a velebení.
Já jsem udělal své a jdu spát, přátelé.

Comments are closed.