Následující článek je přepisem přednášky Roberta Handa na Astrologické konferenci, pořádané Britskou astrologickou asociací, která se konala r. 2005 v Yorku ve Velké Británii.

Přeložil a vysvětlivkami doplnil Ondřej Lesák.

Co znamená postmoderní?

Především bych měl vysvětlit pojem „postmoderní“. Termín postmodernismus je obvykle užíván pro soubor filosofických směrů, které vycházejí převážně ze současné francouzské filosofie. Patří k nim zejména dílo Jacquesa Derridy a poststrukturalismus filosofa a historika Michela Foucalta.

V astrologii však jde o něco jiného. Nikdy nebyla součástí moderního světa a nemůže mít tedy postmoderní periodu. Rád bych přitom připomněl, že astrologie je ideální obor pro vše premoderní i postmoderní, ve smyslu francouzské filosofie.

V průběhu 18. století byla astrologická tradice nadlouho přerušena. Tradiční,  konvenční historikové hovoří o této době jako o Osvícenství. Já dávám přednost slovu Zatmění kvůli tomu, k čemu v astrologii došlo – málem zanikla.

Zmíním se ale hlavně o jednom historickém, pro astrologii typickém jevu, který by se dal charakterizovat takto: Astrologii, která vykazuje určité konzistentní zákonitosti, ideje a principy, známe zhruba do roku 1700. Má téměř nepřetržitou tradici přibližně od 5. stol. př.n.l. s tím, že tento časový mezník je velmi flexibilní. V průběhu 18. století byla astrologická tradice nadlouho přerušena. Tradiční,  konvenční historikové hovoří o této době jako o Osvícenství. Já dávám přednost slovu Zatmění kvůli tom, k čemu v astrologii došlo – málem zanikla. Teprve v 19. stol. došlo k jejímu obrození, což po většinu 19. stol. představovalo oživování téměř zaniklé tradice. Později, s Alanem Leem, Danem Rudhyarem a dalšími, a na poněkud jiné úrovni se studenty Hamburské školy a Ebertinovy kosmobiologie, začal vznikat nový druh astrologie. Ten vyhovoval, zjednodušeně řečeno, požadavkům 20. století, tj. tomu, co bych nazval moderní astrologií. Já se ale chci hlavně věnovat otázce „co dál?“.

Směr, který budu z nedostatku lepšího označení nazývat postmoderní astrologií, začal před pouhými několika lety. Za tento nový začátek vděčíme z větší míry dvěma lidem: Robertu Zollerovi ze Spojených států, který v 70. letech začal studovat středověkou astrologii v původním, latinském jazyce a později Olivii Barclay z Velké Británie, která začala učit horární astrologii, přímo z textů Williama Lillyho. V obou případech šlo o znovuzrození astrologie z doby před r. 1700, tj. o premoderní astrologii, a mělo to obrovský dopad. Ve Spojených státech díky tomu vzniklo hnutí, jehož jsem byl členem – resp. jsem členem, ale nejsem již spojován s jeho jménem. Jedná se o projekt Hindsight, který založili Robert Zoller, Robert Schmidt a já. Robert Zoller šel později svojí vlastní cestou, já také, ale hnutí pokračuje. Je s ním spjato také mimořádně významné překladatelské hnutí ve Španělsku a v Itálii. Premoderní astrologie, charakteristická pro období před r. 1700, se tedy vrátila docela rychle. Vliv těchto hnutí není možná takový, jak by se na první pohled zdálo. Chci tím říci, aniž bych se chtěl někoho dotknout, že sice existují lidé jako Robert Zoller, kteří se skutečně snaží kompletně oživit premoderní astrologii, jinak též známou jako tradiční, v její nedotčené formě. Avšak od dob, kdy někteří lidé začali považovat za tradiční i astrologii Alana Lea, je pro astrologický styl před r. 1700 zřejmě srozumitelnější termín „premoderní“, spíše než termín „tradiční“. Jako bych teď před sebou viděl Roberta Zollera – a věřte mi, že by asi neprotestoval proti tomu, co říkám – jak se směje a nadšeně si mne ruce se slovy „co je staré, to je dobré!“.

To, co se dnes začíná rýsovat a s čím se musím vyrovnat i já, však ve skutečnosti není obnovení tradiční astrologie. Je to spíše náprava přerušení jejího vývoje, ke kterému došlo v 18. století. Nesnažíme se dělat astrologii přesně tak, jak byla kdysi praktikována, spíše se ji snažíme obnovit způsobem, jako kdyby nikdy nepřestala být aktivní tradicí. Je velmi důležité porozumět tomuto aspektu, neboť se často tvrdí, že když tradiční astrologie téměř zanikla, nebyla zřejmě tak efektivní.

Mnozí říkají, že se tradiční astrologie musela dopouštět velkých chyb a že tedy moderní astrologie představuje její evoluční zlepšení. Není to pravda. Tradiční astrologie téměř zanikla z důvodů, které byly daleko spíš sociální a politické, než vědecké. Chcete-li se seznámit s tím co mám na mysli, odkazuji vás na vynikající práci Patricka Curryho „Věštby a moc“, ve které autor popisuje průběh postupného zániku astrologie v Británii. Mohu vás přitom ujistit, že tento proces nebyl omezen jen na tuto zemi. Shrnul bych to takto: Neděláme tradiční astrologii. Napravujeme jen zlom, který přerušil vývoj astrologie v 18. století.

Tradiční astrologie

Ptejme se především: „Co je tradiční astrologie?“  Obecně vzato ji mohu definovat jen jako astrologii před rokem 1700, takže v tomto ohledu je to něco jako zbytek historie. Každý z vás si rychle spočítá, že většina historie se odehrála před rokem 1700, což čítá miliardy let. Definovat ji jiným způsobem však lze jen těžko. A tak si vlastně musíme položit otázku: „Jaká tradiční astrologie?“

Helenistická, klasická? Jótická? (Termín jótický upřednostňuji před termínem védický především proto, že v Indii je používán i v současné době a dále proto, že astrologie orientovaná na horoskopy není ve Védách tolik zastoupena*). Arabská – nebo jak ji raději nazývám – persko-arabská astrologie, jež je ve skutečnosti více perská než arabská? Latinsky psaná středověká astrologie, která je v podstatě tatáž jako persko-arabská? Nebo moderní astrologie? Nemám přitom na mysli Alana Lea ani jiné badatele z této doby, neboť moderní astrologie zahrnuje i osobnosti jako jsou Placidus, Morinus, Kepler, zkrátka všechny ty, kteří se v tradiční astrologii našli, uznávali ji, ale také chápali, že vyžaduje reformu.

Nestrávili jsme plně tradiční astrologie – mám-li užít správný termín – nezvládli jsme techniky.

Jakou z naznačených cest tedy jít? Mám špatnou zprávu – všemi zároveň! Nestrávili jsme plně tradiční astrologie – mám-li užít správný termín – nezvládli jsme jejich techniky. Vzato v širším měřítku, nejen že pro nás nejsou běžné například prediktivní techniky helenistické astrologie, ale nepoužíváme dokonce ani některé obdobné techniky astrologie středověké. Tyto techniky se nakonec mohou ukázat jako nepříliš užitečné, ale stejně tak mohou být průlomové. Nevím sám, jak je to skutečně, ale dokud tyto techniky systematicky nevyzkoušíme, nedozvíme se to.

Astrologie 20. století.

Spojování různých tradic a jejich vyústění do moderní astrologické tradice představuje podstatu změny astrologie z moderní na postmoderní. Někteří začali tuto astrologii nazývat novotradiční, ale toto označení není přesné. Ve skutečnosti se jedná o postmoderní astrologii v běžném smyslu tohoto slova.

Budiž, co ale uděláme s 20. stoletím? Nejsem tradicionalista a navrhuji tedy pokračovat v jeho duchu. Zachovat z  něj to nejlepší. Nejvýznamnější pokrok astrologie 20. století spočívá v tom, že může být použita jako nástroj rozvoje lidského potenciálu a sebeaktualizace. Tento prvek bychom pravděpodobně nalezli i v indické, resp. jótické astrologii, ale zcela jistě není obsažen v astrologii helenistické, arabské ani středověké. Tyto tři tradice byly zcela orientovány na každodenní „světské“ záležitosti.

Radikálně nový způsob astrologického uvažování zavedl zejména Dane Rudhyar. Jeho astrologie je blízce příbuzná konceptu astrologie psychologické, k čemuž bych rád dodal, že nesdílím opovržení, které má pro psychologickou astrologii mnoho tradicionalistů. Naopak si myslím, že je velmi důležitá. Moje jediná kritika vůči ní spočívá v tom, že se v rukou některých méně schopných odborníků stává astrologií značně rozbředlou, kde cokoli může být vyloženo jakkoli v závislosti na emocionálním rozpoložení klienta i astrologa. Jazyk astrologie 20. století je jazykem, který má tendenci k nepřesnostem, vágním vyjádřením, nesrozumitelnosti a nejasnosti. Avšak cíle astrologie 20. století  jsou rozhodně hodny  následování.

Nyní se nám naskýtá otázka, proč se tradiční astrologie – nebo přinejmenším ty její směry, které jsem zmínil – nezabývaly záležitostmi sebeaktualizace?  Měly k tomu přece nástroje, měly i filosofické důvody tak činit. Důvod je velmi jednoduchý. Jak v islámském, tak i v křesťanském světě již existovalo něco jiného – zejména náboženství, od kterého byla astrologie z velké části oddělena. Islámští i křesťanští astrologové museli stále vysvětlovat, že jejich obor není na překážku náboženství, nezasahuje do jeho záležitostí a není s ním v rozporu. Pak bylo vše v pořádku. V západní astrologii známe podzemní tradici, která tuto okolnost zmírňovala, avšak i když  něco podobného existovalo i v indické astrologii, byla to vždy podzemní tradice. Jednalo se o magii, astrologové ovšem museli vystupovat tak, že s ní nemají nic společného – aby přežili v prostředí, které donedávna panovalo v křesťanském i islámském světě. Držme se tedy astrologie 20. století, pokud má co říci modernímu člověku. Každý astrologický směr se vztahuje k  takové kultuře v jaké žije. Jestliže ne, pak je nevýznamný. Držme se jí, pokud funguje, dává smysl a mluví dostatečně jasně, abychom mohli říci, že funguje. Abych ukázal, co mám na mysli oním „dostatečně jasně“, uvádím styl absurdní předpovědi typu „v příštím roce se něco stane“, která tento problém ilustruje. Můžete se tomu smát, ale už jsem slyšel i „takto jasně“ formulované astrologické předpovědi.

Držme se tedy astrologie 20. Století: Pokud funguje, dává smysl a mluví dostatečně jasně, abychom mohli říci, že funguje.

Myslím si, že nástroje astrologie 20. století, které máme k dispozici, stojí za to, abychom je zachovali – jako například midpointy, dělení kruhu na 90° výseče a další. Existuje řada škol, které přispěly takovým množstvím cenných myšlenek, že je nelze ani vyjmenovat. Neodhazujme astrologii dvacátého století. Připomeňme si jen, že cosi postrádá.

První otázka, která nás přitom napadne je následující: „Je tradiční astrologie v jakékoli formě lepší než astrologie moderní? Tradicionalisté samozřejmě hned odpoví: „Samozřejmě, jak jinak!“ Řeknou, že je efektivnější. To je patrně pravda, avšak nikoli z důvodů, pro které si to možná myslíme. Indická, arabská, středověká a ostatně i helenistická astrologie, ty všechny měly totiž mnohem propracovanější jazyk než astrologie 20. století. Tyto jazyky byly, jednoduše řečeno, výmluvnější; dávné astrologické směry byly schopny říci věci jasněji a z tohoto důvodu můžeme snáze posoudit, zda mluvily pravdu či nikoli. V jednom ze svých dvojsmyslů, ve kterém jsem vyslovil kompliment Ebertinově Kosmobiologii jsem ji ocenil jako jeden z mála astrologických systémů, u kterého mohu říci, kdy funguje. Přitom teď řeknu něco, co budou někteří považovat za pobuřující a co bylo i během této konference mnohokrát kritizováno: Nikdy jsem se nesetkal s chybně přiřazeným horoskopem, který by fungoval lépe než ten správný.

V jednom ze svých dvojsmyslů, ve kterém jsem vyslovil kompliment Ebertinově Kosmobiologii jsem ji ocenil jako jeden z mála astrologických systémů, u kterého mohu říci, kdy funguje.

Neříkám, že se to nemůže stát, ale mně se to zatím nestalo. Zřejmě proto, že jsem vždy kladl velký důraz na to, jak artikulovat astrologický jazyk – takže jsem mohl říct, jestli jsou moje tvrzení správná nebo chybná. Vzpomínám si na jednu přednášku Geoffreye Deana o horoskopu, o kterém říkal, že patří Petule Clarkové – s velmi těsnou konjunkcí Marse a Neptuna. Geoffrey si už tento incident nepamatuje, já však ano. Nejprve ze sebe vychrlil snůšku modernistických astrologických nesmyslů o nesobecké, altruistické povaze této osoby a podobné věci. Pomyslel jsem si tenkrát: „To je zvláštní, ale s tím horoskopem něco není v pořádku.“ A pak, když už přesvědčil celé publikum, Geoffrey oznámil, že to bude spíš horoskop Charlese Mansona. [Poznámka na okraj: Linie zmíněné konjunkce Mars-Neptun probíhá v astrografické mapě Charlese Mansona pouští východně od Los Angeles.] Takže když se Geoffrey nakonec přiznal, že to byl Charles Manson, řekl jsem si „Věděl jsem to. Tohle nemohla být Petula Clarková!“

Ona a Manson se narodili ve stejný den rok po sobě a to byl také důvod, proč Geoffrey naletěl. Problém byl však hlavně v tom, že využil nesrozumitelnosti moderního astrologického jazyka 20. století, pro většinu situací typické. Toto se musí změnit! Vždyť sebeaktualizace, psychologický výzkum či dokonce osvícení, k nimž nás astrologie 20. století může dovést, představují vznešené cíle a úkoly.

Vedle nesrozumitelného jazyka trpí moderní astrologie ještě jednou, skutečně tragickou vadou – naprostým nedostatkem filosofických základů vycházejících z ucelené filosofické nebo duchovní světové tradice. Naproti tomu například jótická astrologie staví na filosofických a duchovních základech, odvozených z indického náboženství. Podobně i západní astrologie (kterou ve skutečnosti považuji za astrologii Středního východu a jejíž západní větev praktikujeme) má pevný základ ve filosofii, odvozené od osobností jako byl Platón, Pythágorás, Aristotelés a Plotínos. Zároveň vychází i z jiných filosofií, které není možno přiřadit žádné skutečné osobnosti, jako např. z filosofie Hermovy. Měli bychom se k těmto filosofickým základům vrátit, protože celá moderní filosofie (zřejmě s výjimkou fenomenologie), vzešla ze souboru idejí pro astrologii problematických. Tedy takových idejí, které se objevily až poté, co se Západ na svém „filosofickém“ rozcestí vydal směrem, který nakonec astrologii neodmyslitelně zkompromitoval.

Vedle nesrozumitelného jazyka trpí moderní astrologie ještě jednou, skutečně tragickou, vadou – naprostým nedostatkem filosofických základů vycházejících z ucelené filosofické nebo duchovní světové tradice.

Musíme se tedy vrátit zpět k těm filosofickým základům,  které nejsou k astrologii nepřátelské, obnovit je, porozumět jim v našem moderním slova smyslu a nabídnout je 20. a 21. století. V tomto směru máme brilantní příklad v práci Johna Addeye, jehož astrologie byla pevně zakotvena v neoplatonismu, ale směřovala přitom k radikálně novému pojetí. Nechceme však používat mystické „filosofie“ 19.století, jako byly směry M. Blavatské, Alice Baileyové a dalších – částečně proto, že ve skutečnosti nejsou filosofiemi základními. To, co učily, bylo ve skutečnosti moderní a zatemněnou formou neoplatonismu. Neříkám, že jejich práce nemají žádnou hodnotu, ale pokud se týká filosofie, vraťme se k realitě. Například Alfred North Whitehead mohl být také filosofem, který nám mohl mnohé říct, ale dokud jsem ho nepřiměl, aby pohovořil srozumitelně, nebyl jsem schopen pochopit, co měl na mysli. Ti z vás, kteří se snažili přečíst Whiteheada mi budou rozumět…

Astrologie postrádá teoretické základy

Význam spolehlivých filosofických základů spočívá v tom, že nakonec vedou  k vytvoření určité formy základů teoretických, tj. toho, co astrologie postrádá, jak nám stále vytýkají vědci. Abychom tomu rozuměli – není bezpodmínečně nutné, aby byly teoretické základy od počátku správné. Je jen třeba, aby byly korigovatelné. Astrologická teorie založená na  znovuobnoveném spojení s dávnými filosofiemi nebude sice teorií uznanou ve vědeckém slova smyslu, nicméně bude nakonec jako vědecká teorie fungovat. Pouze nebude fungovat v souladu s žádným vědeckým paradigmatem. Přinejmenším žádným takovým, které je založeno na širším meta-paradigmatu moderní vědy.

Dovolte mi vysvětlit proč:

Současné vědecké paradigma, s výjimkou několika málo oblastí kvantové fyziky, ve značné míře ignoruje roli vědomí ve vesmíru. Když to uvedu v nejvýraznější podobě, život a vědomí jsou – podle převládající verze moderního vědeckého paradigmatu – pouhými průvodními jevy zákonů neživé, neoduševnělé přírody. Průvodním jevem se rozumí nepodstatný jev druhého řádu, nikoli ústřední jev celého systému. Jinými slovy, jsme nedůležití a bezvýznamní, svět nemá ve své podstatě smysl a jen se dál a dál opotřebovává ke svému nesmyslnému, marnému konci. Měli bychom si zajisté položit otázku „nesmyslnému“ pro koho? Nemůžeme hovořit o nesmyslnosti, když existuje někdo, komu se zdá něco nesmyslné. Od 19. století, kdy byl z vědy odstraněn Bůh, se však celá záležitost smysluplnosti a nesmyslnosti stala bohužel nedefinovatelnou, irelevantní a akademickou.

Podle mého skromného názoru astrologie nedává smysl, dokud nevyslovíme předpoklad, že život, mysl a vědomí jsou středobodem fungování vesmíru a jakýmsi smysluplným způsobem předcházejí hmotu a energii. Nebo s nimi existují současně, to jest věčně.

Podle jednoho z moderních „vědeckých“ spisovatelů jsme jako baktérie žijící na smítce prachu vysmrknuté při kýchnutí. Toto je jeho popis života ve světě vzniklém Velkým Třeskem. Říká se, že žijeme na planetě otáčející se kolem malé hvězdy v nedůležité galaxii, v nekonečně velkém vesmíru. Vůči komu jsme malí? Vůči komu jsme nedůležití, není-li vesmír oživen, a od kdy se pouhá velikost stala kritériem důležitosti? Jak  říkal zesnulý Carl Sagan: „Když mluvíme o miliardách a miliardách hvězd, je to jako když dáváme za jedničku nuly, abychom udělali věci významnější a smysluplnější.“

Podle mého skromného názoru (což znamená, že „arogantní formulace budou následovat vzápětí“) astrologie nedává smysl, dokud nevyslovíme předpoklad, že život, mysl a vědomí jsou středobodem fungování vesmíru a jakýmsi smysluplným způsobem předcházejí hmotu a energii. Nebo s nimi existují současně, to jest věčně. Cosi k nám hovoří – a věci, které hovoří musí být živé a vědomé. Myšlenka, že život a vědomí jsou okrajovým jevem, je přesně opačná astrologickému světovému názoru. To je důvod, proč jsme kacíři. A já říkám, ať to tak rozhodně zůstane! Myslím si však, že mnoho astrologů nevyvozuje logické důsledky z toho, čím se zabývají. Jsou astrology, když jsou v poradenské místnosti, a zároveň jsou obyčejnými denodenními mechanisty a materialisty 21. století, jakmile dělají cokoli jiného. Zjistil jsem sice, že dnes to platí méně než dříve, což je potěšitelné. Ale musíme připustit, že astrologie a metafyzika vědy, známá také jako scientismus, jsou vskutku nekompatibilní…bohudíky.

Nyní uvedu další aspekt nového pojetí astrologie: Totálně, absolutně a naprosto zamítám jakoukoli formu astro-fundamentalismu. Přenechme jej choromyslným fanatikům v židovských, islámských a křesťanských náboženských komunitách. Neexistuje žádná starodávná astrologie, kterou je třeba kompletně obnovit jako jedinou, kompletní, absolutně a bez jakýchkoli pochyb pravdivou po všechny časy. Ano, objevujeme ji podle svých nejlepších schopností, takže se od ní můžeme učit, ale není nutně „pravdivější“ než to, co děláme my. Naši předchůdci byli lidské bytosti právě tak jako my. A jestli si myslím, že se k nám astrologie dostala jako výsledek božského zjevení v biblickém smyslu? Možná v nějakém jiném smyslu, ale nikoli v úzkém smyslu podobném biblickému. Celá, úplná, dokonalá a kompletní nebyla zjevena nikdy a nikomu. Může být doplňována a zdokonalována časem, ale to znamená, že musíme vykonat práci s odhalováním tohoto zjevení. Myslím si sice, že k tomu tímto způsobem nedojde, ale nechci tu možnost vylučovat.

K vyváženosti modernistického a tradicionalistického přístupu.

To, co potřebujeme je tedy vyváženost mezi modernistickým a tradicionalistickým přístupem. Rád bych při této příležitosti vyjasnil jednu věc: Jestliže se vám zdá, že napadám jen některé, když mluvím o astrologickém fundamentalismu, věřte mi, nečiním tak. Neboť existují také Lillyho fundamentalisté, helenističtí fundamentalisté, arabští fundamentalisté…

Vezměte si jakýkoli systém s výjimkou těch dnešních a vždy najdete někoho, kdo mu věří jako fundamentalista, nebo kdo se řídí doslovným zněním, použijeme-li slov, která jsou v náboženských kruzích více v módě. Tedy ten, kdo věří, že knihy jsou doslovně a naprosto pravdivé.

Modernistický přístup věří, že dobrá je pouze nejnovější práce, zatímco tradicionalistický je toho názoru, že cokoli moderního je beznadějně špatné a zkažené. Oba tyto postoje jsou špatné, a to bezvýhradně. Ostatně pokud se mnou nesouhlasíte, nevadí. Je to můj postoj, berte tedy nebo nechte být! (Mám Lunu ve Štíru.)

Postmoderní astrologie musí připustit, že astrologie je naučená technika a dovednost. A přestože vítáme nadšence a amatéry, je třeba připustit, že amatérští astrologové budou hrát podobnou roli jako amatérští vědci, tj. rozhodně ne bezvýznamnou, ale přece jen omezenou. Astrologie není o nic více zábavou, než  je tomu v případě psychologie, čímž chci říci, že obě mohou poskytnout zábavu a rozptýlení, ale není to jejich pravý účel ani význam.

Vedeni touto okolností, vytvořili jsme hnutí za vytvoření akademických astrologických institucí. Jednou z nich je Keplerova univerzita. Vyučuje v rámci původních programů svobodných umění, které jsou – jak říká neoficiální motto naší školy – filtrovány optikou astrologie, nicméně stále patří mezi svobodná umění. Co tam učím? Učím starověkou a středověkou historii a latinu. Samozřejmě, neučíme se celého Cicera, a z ostatních čteme  například Jana Sevillského, kterého mají posluchači rádi. Nečteme Manilia, neboť nikdo nemůže číst Manilia;-) Zde v Británii existují dále osnovy univerzity Bath Spa, southamptonský program, osnovy univerzity v Canterbury a mnoho dalších**). Je to napínavý vývoj, neboť se dostáváme k bodu, kde již astrologie pokračuje na úrovni srovnatelné s univerzitami. Jsou pořádány konference mezi profesionály, jejichž referáty bývají zásadní, ale pro obyčejnou astrologickou konferenci jsou příliš technicky zaměřené nebo esoterní,       v původním slova smyslu. Zabýváme se například různými styly a způsoby výpočtu primárních direkcí používaných ve středověku, jejichž původ, význam a využití jsou předmětem zájmu jen úzkého kruhu specialistů.

Abyste si mohli utvořit představu, o čem mluvím, zmíním jako příklad autora známého pod jménem Masha Allah. Jsem přesvědčen, že se ve skutečnosti jedná o dva autory, protože u něj lze, jak se zdá, vysledovat dva různé druhy astrologických přístupů. Je to příklad tématu, které by zřejmě nepřitáhlo mnoho zájemců ani na astrologické konferenci, přestože jsou tyto konference sofistikovanější než mnohé jiné.

Astrologie typu „Astrologie a Váš domácí mazlíček“ se udržuje už docela dlouhou dobu a já nepředpokládám, že by zanikla.

Jaká je alternativa k tomuto trendu? V Astrolabu, společnosti se kterou spolupracuji, jsme měli na zdi kresbu, která ukazovala dobře živenou, zavalitou ženu stojící za pultem s velmi vážným a přísným výrazem na tváři, která říká: „Nepřestaneme, dokud astrologie nenalezne svoje náležité místo v Akademii.“ Na zdi za ní byl nápis: „Příští týden: Astrologie a Váš domácí mazlíček.“ Není v tom nic špatného, ale představuje to dva různé aspekty astrologie. Astrologie typu „Astrologie a Váš domácí mazlíček“ se udržuje už docela dlouhou dobu a já nepředpokládám, že by zanikla.

Učím nyní ve čtvrtém ročníku postgraduálního studia  a začínám získávat cit pro to o co v Akademii jde, resp. co je dobré a užitečné pro další vývoj astrologie. Zatím jsme podobné věci obvykle neprobírali, ale to se změní, neboť akademizace, tj. posílení akademického charakteru astrologie, je žádoucí a důležitý krok. V této souvislosti musím zdůraznit, že se nesnažíme  učinit astrologii seriózní. Snažíme se dát dohromady její vnitřní zákonitosti. To není totéž. Nepřesvědčíme akademiky, že patříme k akademii jen tím, že to o sobě budeme říkat; ani si nemůžeme být jisti, že k ní někdy budeme patřit. Na tom nezáleží. Akademizace je důležitá pro nás samotné, nikoli pro naši úctyhodnost, ale pro účinnost našeho díla. Budeme pracovat efektivněji, když se zaměříme tímto směrem. Potřebujeme mezinárodní knihovny astrologických textů, buď v podobě knih nebo online. Potřebujeme dohledat a shromáždit všechny astrologické časopisy rozpadající se na našich regálech, naskenovat je a zpřístupnit badatelům na poli astrologie.

Nesnažíme se učinit astrologii seriózní. Snažíme se dát dohromady její vnitřní zákonitosti. To není totéž.

Nevím, jak dalece je to známo, ale na internetu lze najít stránky “Early English Books Online” (http://eebo.chadwyck.com/home pozn. překl.). V této databázi je každá kniha, která byla vytisknuta  před r. 1700 a dochovala se. Knihy můžete číst nebo si je stáhnout, jak chcete. V astrologii potřebujeme přesně to samé. Potřebujeme zpřístupnit všechny časopisy a staré texty pro badatele v oboru. V současnosti se podstatná část astrologie nachází na pokraji toho, že bude  navždy ztracena. Potřebujeme moderní badatele, kteří zdokumentují všechno, co se odehrálo ve 20. století, interpretují myšlenky autorů tohoto období, vysvětlí jejich ideje a řeknou nám o jejich životech. To všechno je třeba zachovat. Ironií osudu je nejohroženější částí  historie astrologie právě období 20. století. Je na pokraji zapomnění, což je jeden z hlavních důvodů pro vývoj akademickým směrem. Skutečně nám nejde o úctyhodnost, akademizace je v našem vlastním zájmu, toto představuje klíčový bod. Ve vytvoření postmoderní astrologie uspějeme do té míry, do jaké bude naše astrologie celistvá a kontinuální – historicky, se všemi astrologickými směry minulosti. To neznamená, že budeme používat všechny staré techniky a historicky používané prvky. Znamená to, že se můžeme odkazovat na naši tradici jako na kompletně zrekonstruovanou a kontinuální. Postmoderní astrologie se nebude přímo vracet zpět k Williamu Lillymu, Bonattimu, Vettiu Valensovi, Vaharu Mihirovi nebo komukoli dalšímu. Ale tito autoři zde budou zahrnuti, jejich práce budou známy, vyhodnoceny a v případě potřeby využity, což bude dáno  současnými, chcete-li postmoderními, potřebami.

Mohl bych uvést dlouhý seznam důvodů, které dle mého názoru hovoří o potřebě změn ve vyjádření technik, jež v astrologii používáme. Ale musím souhlasit s Geoffreyem Corneliem, který se ve své včerejší přednášce zmínil, že vylepšení techniky v obvyklém slova smyslu není to, o co se snažíme: „Když použijete nesprávnou techniku, například v chemii při analýze neznámé substance, může se Vám stát, že nakonec nezjistíte, co to bylo za substanci.  V chemii představuje technika jednoznačně daný sled postupů, vytvořených k tomu, aby bylo dosaženo určitého výsledku. V astrologii je však technika vyjádřením jazyka, nikoli pouhým sledem postupů.“

Dovolte mi uvést jeden konkrétní příklad. Když otevřete jakoukoli tradiční astrologickou učebnici vycházející výhradně z Ptolemaia, zjistíte, že pracuje s určitým okruhem otázek, které je třeba zodpovědět: Je nativita životaschopná?  To znamená, bude žít bytost narozená s touto nativitou? Jaké je zdraví a postavení rodičů?  Co bratři a sestry? Co peníze, kariéra, děti?  To všechno tvoří standardní soubor toho, co nazývám ptolemaiovskými otázkami. Tyto ptolemaiovské otázky používají pro nalezení odpovědí velmi jednoznačné techniky. Nám však nejde o to, jestli jsou tyto techniky „správné“, ale jestli jsou jasně vyjádřené. Některé z těchto otázek asi nebudeme klást, nebudeme například asi dlouho prodlévat v rozhovoru o povaze a způsobu smrti, ať se to týká kohokoli. Můžeme však být již  trochu výmluvnější, budeme-li se vyjadřovat jiným způsobem: Tady jsou období Vašeho života, kdy byste si měl dávat pozor, nebezpečná období, kdy byste se měl hlídat. Ke svému uspokojení bych k této věci navíc poznamenal, že tyto a podobné záležitosti jsou náhodné, nejisté a nekalkulovatelné, mám-li použít filosofických termínů. Chvíle vaší smrti nebyla ještě stanovena, pokud to nemá být velmi brzy v důsledku vnějších podmínek, které již nelze změnit. Existuje mnoho příležitostí, kdy můžeme zemřít. Ve starověku platilo, že věcem, kterým lze předejít nyní, nelze předejít později. My však hovoříme o obdobích, která mohou být nebezpečná, nikoli o okamžiku smrti nebo čehokoli jiného. Nám však jde hlavně o to, na které otázky lze vůbec najít odpověď – a dále o to, zda odpovědi na ně jsou natolik jasné, abychom mohli říci, jsou-li správné nebo chybné.

Osud a svobodná vůle

Otázka osudu a svobodné vůle je podivuhodná. Myslím, že jsem nalezl odpověď – v jednom ze Stobaeusových fragmentů Corpus Hermeticum, ve kterém Hermes hovoří ke svému žákovi Tatovi (jak je toto jméno obvykle přepisováno). Tat zde Herma žádá: „Řekni mi znovu o osudu, prozřetelnosti a nutnosti,“ a ten mu v závěru obsáhlého textu odpovídá, že „osud se týká těla, nutnost té části mysli, která se zabývá pouze tělem, a prozřetelnost se týká mysli, která je plně vědomá.“

Tyto řádky nám napovídají, že osud v běžně chápaném slova smyslu neexistuje.

Ano, máme osud daný tím, že jsme materiální bytosti určitého druhu.  Ať se snažíme sebevíce, jakkoli silná svobodná vůle nás v tomto životě nepřemění na psa nebo kočku. Nemůžeme létat bez letadla…pokud nejsme médiem, nemůžeme procházet zdmi bez dveří, nemůžeme skrze tyto zdi vidět bez oken, jsme omezeni přírodními zákony. Toto je základní smysl osudu ve filosofii starých Řeků. Je to fyzikální zákon.

Pak ale následuje skutečně podstatná část toho, co vytváří osud: Je to osud způsobený nevědomostí, zvaný nutnost. Jsme pohlceni situacemi, ke kterým si nedovedeme představit alternativu, protože máme stále na zřeteli všechno co musí být, co nesmí být…a tak jsme determinováni důsledky minulých rozhodnutí a současných stupidit. A to je většina našeho osudu. S planetami to nemá co dělat!

Postmoderní astrologie nebude fatalistická astrologie předvídající budoucnost, bude to astrologie Osvícení, Seberealizace, Sebeaktualizace a Vědomí, která pouhou svojí částí zahrnuje celý zbytek astrologie.

A konečně existuje třetí forma osudu, toho, který je absolutně neodvolatelný a kterému říkáme prozřetelnost. Nemáte na výběr nic jiného, než být tím, kým jste. Vaše volba je být sám sebou v nejvyšší možné míře nebo ne. Půjdu dokonce ještě dál. Řekl bych, že to, kým skutečně jste, je předurčeno v současné chvíli, táhne Vás to k sobě samému a tento tah je nevyhnutelný. Završení celé cesty, kdy se stáváme zcela realizovanou bytostí, však nevyhnutelné není.

Podmínky, náhoda a samozřejmě všudypřítomná stupidita či nevědomost – jakkoli to chcete nazývat – to všechno nám v různé míře zabraňuje dosažení této dokonalé seberealizace. Ve hvězdách není psáno, jestli někdy budeme plně realizováni. To, co je psáno ve hvězdách, je jak to udělat, pokud bychom horoskop četli z tohoto hlediska. Je to jedna z věcí, kterou nás naučilo 20. století, ale to samo o sobě k dosažení plné realizace nestačí. Na druhou stranu lze nalézt techniky  řecké a středověké astrologie, které naznačují jak to můžeme udělat, jak to lze vyčíst z horoskopu. Postmoderní astrologie nebude fatalistická astrologie předvídající budoucnost, bude to astrologie Osvícení, Seberealizace, Sebeaktualizace a Vědomí, která pouhou svojí částí zahrnuje celý zbytek astrologie.

To, co nás v této souvislosti čeká, je vyhodnocování, posuzování a sjednocování.

Děkuji za pozornost.

___________________________________________________________________________

*) Jótická astrologie – tradiční indická astrologie vycházející ze siderického zodiaku. Je jednou ze součástí védské tradice. V překladu ze sanskrtu znamená „Věda Světla“.

**)

Jan Sevillský (Johannes Hispalensis) – významný člen španělské překladatelské školy 12. století, která zprostředkovala přenos vědeckých poznatků do křesťanské Evropy, kde se podle nich na univerzitách vyučovalo ještě hluboko v novověku. Přeložil mnoho astrologických a alchymistických spisů z arabštiny (např. Secretum secretorum).

Marcus Manilius – římský básník a astrolog, autor 5-svazkové poémy Astronomica.

Bath Spa University – universita ve městě Bath v jihozápadní Anglii. Status univerzity obdržela roku 2005. Zaměřena na obory: umění a design, vzdělávaní, angličtina a tvůrčí aktivity, historie a kultura, hudba a sociální obory.