Astrologický klíč k významu sexu pro člověka


Ukázka z knihy D. Rudhyara – Astrologická studie psychologických komplexů. Kapitola IX.  –  překlad Stanislav Kocůrek


FRUSTRACE a zábrany v oblasti sexuální aktivity vedou mnoha různými způsoby k emocionálním blokům a psychickým předsudkům nebo defektům osobnosti. Tyto způsoby tvoří téma nejpopulárnější části novodobé psychologie od dob Freuda. Nicméně není jisté, zda je otázka sexu-v rozsáhlém novodobém smyslu tohoto termínu-většinou lidí, včetně psychologů, pochopena ve všech jeho aspektech. Kdykoli by měl být sex nahlížen jako manifestace instinktu pro biologickou reprodukci, není jeho smysl zcela pochopen. Psychologické problémy, které se vztahují k sexu, nemohou být v současnosti uspokojivě vyřešeny, pokud není rozdílu mezi neosobně-instinktivními a osobně-vědomými aspekty sexuální aktivity.

Pro člověka kmenové a agrokulturní společnosti je sex jedinou věcí, jejíž základní postoj k životu a myšlení je podmíněn rytmickými procesy a otázkami plodnosti půdy a růstu semene. Pro egem ovládanou osobnost novodobého obyvatele města je sex zcela jinou záležitostí. Pro prvního je sexuální potřeba neosobní manifestací proudů plodného života, sevřeného sociálně-náboženskými tabu. Jedná v duchu života, protože uskutečňuje sexuální akt. Ovšem skutečnými aktéry představení jsou mužské a ženské buňky; zbytek organismu pouze podporuje hlavní aktéry, a jakékoli zúčastněné psychické a emocionální faktory jsou jakoby „harmonickými tóny“ základního rytmu universálního života. Na druhou stranu, pro novodobého člověka je sex v první řadě korespondencí pro osobní emocionální potřebu; a z tohoto hlediska jsou individuální rysy a postoje rozhodujícími a určujícími faktory, zatímco vyloženě biologický popud k rasové reprodukci je považován za samozřejmý, možná nevyhnutelný, přesto nezřídka úmyslně popíraný či nenáviděný prvek.

Vývoj tohoto novodobého přístupu k sexu probíhá současně s vývojem dějinného procesu psychické diferenciace a individualizace, který transformoval základní charakter vědomí člověka a charakter jeho reakcí na život. Lidské bytosti se stávají, různými způsoby a na různých stupních, individuálními jedinci, kteří jsou strukturováni separativním, sebe­uvědomujícím si a víceméně intelektuálním egem. Dosáhli toho snahou prosadit svoji nezávislost na kolektivních tabu svého kmene či společnosti a na slepé a vyloženě nutkavé závislosti na rytmech organických energií života uvnitř těla a psýché. Avšak tato nezávislost je obyčejně povrchní. Jestliže tlak základních instinktů nebo činnost žláz dosahuje jen nepatrně nezvyklé intenzity, opatrované základy této nezávislosti se snadno hroutí. Přesto, i když kontrola ega může být nedostatečná, existence individualizované struktury ega postačuje nejen k novému zaměření vědomého postoje jedince k sexu, ale také k vyvolání víceméně aktivní a rázné reakce ducha. Rozvoj ega a jeho touhy po sebeuplatnění vyvolávají v celé lidské bytosti nesmírnou motivaci. Nutně se tak dostavuje mnoho potíží a řada krizí. Na tyto potíže a krize by měl odpovídat duch v člověku a základní odpovědí je proces, kterým se duch individualizuje a stává se součástí struktury ega, vyzařujíc tak skrze celou osobnost.

Tato odpověď’ je „ztělesněním“ energie božského Vztahu syna k otci do individuálního člověka, který se zaměřil na ducha a náležitý kalich pro včlenění ducha. Jestliže je vtělení Krista do člověka-Ježíše-tedy spojení božské a lidské povahy-nahlíženo jako jedinečná událost, pak nikdy nelze vytvořit její přesnou kopii, protože většina Církví, zcela postačující pro hromadné vykoupení lidstva, nedovolila lidem věnovat pozornost skutečnosti, že tento proces individualizace a včlenění ducha do vědomého a diferenciovaného lidského jedince je základní skutečností v duchovním vývoji všech lidí. V každém případě spojení Boha a člověka v Kristu-Ježíši bylo jedinečnou událostí-možná proto, že tato událost označovala počátek obrovského cyklu v lidském vývoji-ať tak či onak, Kristus je „pouze zplozený Syn Boží“, a duchovní skutečností zůstává, navzdory všem teologickým interpretacím a dogmatům pokud jde o povahu Krista, že v každém lidském jedinci se může duch potenciálně individualizovat a včlenit, a člověk má v sobě skrytý „zárodek Boha“ v němž se může duch individualizovaným způsobem stát činným.

Jestliže tato činnost ducha probíhá-a jestliže se tak děje jako odpověď’ na potřebu ega v okamžiku, kdy je ego připravené-pak proces včlenění ducha začíná fází, která by mohla být nazvána jako „klíčení“ zárodku Boha v člověku. A tento zárodek Boha, v obecném nebo symbolickém smyslu, představuje obě hemisféry mozku (bez malého mozku, který je „mozkem animálním“) se svým, kořenům podobným, mozkomíšním systémem nervů (kdy hlavním kořenem je páteř, ze které se větví mnoho nervů-kořínků). Když se duch stává skutečně aktivním ve středu hlavy, pak se celá lidská bytost pozvolna mění. Je to velmi pomalá změna, ale změna ve které je základním faktorem individualizující duch a konečným cílem je plné včlenění ducha.

Většina moderních psychologii o tomto procesu nehovoří. Podle nich by měl být cíl moderního člověka charakterizován téměř výlučně ve vztahu k integraci osobnosti. Avšak integrace osobnosti je evoluční proces, který má obrovský dosah, od hlubin zemské přírody až ke Slunci, od atomu k buňce, od buňky k organismu, od primitivního člověka k člověku civilizovanému. Na druhou stranu, proces včlenění ducha o kterém zde hovořím, je involučním-regresním procesem, „sestupem“ do člověka. Nestoupá z hlubin do výšek; nebo jako v Hinduistické Kundalini józe, dobře známé novodobým okultistům, od kořene páteře a pánevního dna k temeni hlavy. Je to postupné podmanění a zduchovnění celé lidské povahy člověka od hlavy až po paty.

Astrologa by tato posloupnost od hlavy-k-nohám, posloupnost postupných fází rozvoje, neměla překvapit. Astrologie, tak jak je vnímána Západní společností, byla pravděpodobně vyvinuta mudrci (Chaldejskými?), kteří formulovali její symboly, aby zaznamenali pro příští generace právě tento proces včlenění ducha. K tomu došlo v době, kdy se éra vyloženě kmenových společností chýlila ke svému konci, a lidé duchovní vize mohli předvídat vznik vážných problémů, způsobených nastávajícím všeobecným růstem ega a intelektuální mysli v individualistických společnostech. Jak jsme již uvedli, proces včlenění ducha v člověku přímo koresponduje s těmito problémy; a moudří dávnověku se snažili zaznamenat v sériích zvěrokruhových symbolů dvanáct základních kroků tohoto procesu.

Každý astrolog ví, že první znamení zvěrokruhu, Beran, koresponduje s hlavou; Býk s oblastí krku, atd. Astrologové ovšem nechávají bez povšimnutí skutečnost, že znamení Štíra, které je obvykle přiřazováno genitáliím a sexuální aktivitě, je podzímním znamením-tedy znamením, které se vztahuje k období, kdy se fyzická příroda připravuje na zimní spánek. A jestliže terminem sex máme na mysli biologickou funkci reprodukce fyzického organismu, neměli bychom nahlížet jedno ze zvěrokruhových znamení jara (především znamení Býka, symbol plodnosti, ovládaný planetou lásky a všech procesů klíčení) jako astrologické ohnisko pro každou sexuální aktivitu? V celé přírodě se pochopitelně žlázová a chemická aktivita pohlaví probouzí v průběhu jara. Život jde kupředu, shazuje ze stromů listy květy, probouzí lásku v lidských tělech a duších. Přesto je znamení Býka spojováno s hrdlem-nikoli s genitáliemi. Jaký má význam tento zdánlivý rozpor?

V první řadě ten, že posloupnost zvěrokruhových znamení na lidské úrovni poukazuje na involuční-regresní proces včlenění ducha v osobnosti a jeho vyzařování tvůrčím způsobem skrze osobnost. Dále, na této skutečně lidské úrovni, je význam sexu hluboce odlišný od významu instinktivní biologické reprodukce, dokonce i když je biologická reprodukce rodovou nutností; nicméně nutností, kterou člověk může použít jako prostředek pro vyjádření osobnosti-ať už tvůrčím nebo rozkladným způsobem.

Jestliže nahlížíme série zvěrokruhových znamení z hlediska procesu včlenění ducha, pak zjišťujeme, že Beran, první fáze procesu, představuje „klíčení“ zárodku Boha; to znamená, probuzení nové vize a nových obrazů a impulsem k tomuto probuzení je touha ducha-touha zažít, cítit a milovat, komunikovat s ostatními a prostřednictvím komunikace budovat základ skutečného společenství v duchu všech lidí. Ve znamení Býka klíčící zárodek Boha zapouští své kořeny v oblasti hrdla; v tomto okamžiku je probouzena schopnost řeči. Skrze vokální tóny může být Slovo vtěleno a může započít svůj život ve společnosti, může se stát živým. Ve znamení Blíženců se duch dostává do spinálního centra, které ovládá paže a plíce (je to střed kříže, který tvoří páteř a rozpažené ruce) a své vyjádření nachází v mentální aktivitě a schopnosti dát věcem podobu, ve schopnosti vytvářet z jednotlivých obrazů koncepty, ze slov věty. A fáze Raka představuje další vtělení sestupujícího ducha do osobnosti; to znamená do schopnosti získat plné objektivní vědomí vlastního já skrze bio-psychický organismus.

To, co si touha ducha představuje a dopředu zobrazuje ve znamení Berana, dostává ve znamení Býka podobu hlasu a řeči-ale nikoli podobu sexuální aktivity. Zvířata jsou v zajetí biologických pudů, jejichž nevědomý tlak vede okamžitě k sexuálnímu aktu; ale v lidských jedincích, kteří pocítili energii ducha, je biologický tlak zastíněn touhou ducha, což je skutečná láska; a pohlavní akt je nahrazen dlouhými námluvami, jejichž vyjádřením je množství slovních projevů a písní lásky. V obecném lidském smyslu je toto podstatou všeho, co přináleží termínu „kultura“. A skutečně kultivovaný člověk je člověkem v němž se touha ducha po životě, po lidském přátelství a kráse projevuje v harmonických, umírněných a smysluplných aktivitách. Nejedná pod nevědomým tlakem žláz a v divokém chvatu nebo vzrušení; ale namísto toho vědomě ztvárňuje vize a důležité obrazy, které byly v jeho mozku vyvolány v období fáze Berana, tedy ve fázi duchovního klíčení.

Netřeba říkat, že mnoho lidských jedinců jedná impulsivně jako toliko na zemi závislé a instinkty hnané němé tváře. Jednají v rámci chemických procesů žláz a nikoli z hlediska kultury, která je zrozena z ducha; z hlediska nekontrolovatelné vášně a nikoli z hlediska představy lásky vytvořené touhou ducha. Skutečně, u obrovské většiny mužů a žen současnosti se zdá, že i když může být zakoušen rozpor mezi těmito dvěma způsoby chování, dominantním faktorem stále zůstává hnací síla slepého rozmnožování.

Přesto skutečnost, že se tato čistě biologická potřeba v mnoha případech stává prudkou a mučivou vášní, že lidé jsou často znepokojení a rozlícení tím, čemu říkají „sex“, nepochybně ukazuje, že tento druh sexu již nadále není nevědomou jarní aktivitou rostlinné a živočišné říše. Něco se s ním stalo. Již nadále není manifestací Býkovské plodnosti. Temná trýzeň vyjádřená sexem; v pozadí touhy jedince pozbýt izolované ego ve spojení s dalšími se nachází strach a obava; sex se dokonce může stát touhou po smrti skrze brány rozkoší.

Tato temnota a touha jsou spojeny se znamením Štíra; přesto znázorňují pouze negativní aspekt tohoto znamení. Štír symbolizuje „lidský“ sex-sex jako vyjádření osobnosti, jako uvolnění energie, která vzniká ustavením individuálního, a přinejmenším relativně isolovaného ega. Je tomu tak jedině proto, že toto ego není schopné snést svoji izolaci a osamělost, protože trpí pocitem méněcennosti, strachem a nejistotou, protože jeho vyjádření v sexu a skrze sex je prostoupeno úzkostí, žárlivostí, sobeckostí a neovladatelnou touhou.

Sex potom není tvůrčím vyjádřením osobnosti, ale útěkem před osobností, formou sebevraždy ega; a proto se sex, jako neovladatelná touha, může stát vstupní branou na „bezvýchodnou cestu“ sebedestrukce-a to tím spíše, čím více byla podnícena aktivita ducha uvnitř struktury ega.

Toto probuzení ducha ovšem neznamená, že všechny problémy budou napříště vyřešeny! V případě, že energie pozemské povahy přemohou rytmus ducha a pokřiví jeho charakter, pak sestup ducha do lidského organismu může skončit duchovní porážkou. Porážka může být duchem pochopitelně zakoušena na každém z dvanácti základních kroků jeho včlenění do bio-psychické osobnosti. Ovšem jeden z nejnebezpečnějších kroků je ten, který je představován Štírem, protože je v něm obsažena skutečnost-v oblasti vědomého a individualizovaného sexu-že ego (na současném stupni vývoje většiny lidských jedinců) opouští vlastní já a nebezpečným způsobem vrací negaci.

Lidé jsou doposud v podstatě nejistí a osamělí jako jedinci, jejichž ega jsou potemnělá strachem a úzkostí. V individualizovaném sexu jsou tyto strachy a úzkosti uvolněny a to v té podobě, jakou získaly v ranném vývoji osobnosti-útěk před vlastním já a vnitřní únava, žárlivost, nenasytnost, nuda, pocit viny. Přesto, jestliže se ego neformovalo pod tlakem nejistoty a jako důsledek silného, prudkého oddělení se od lůna rodiny, náboženství, společnosti, pak by měl sex představovat uvolnění tvůrčí síly ega. Jestliže toto mělo pozitivní význam v životě osobnosti, potom by duch, při svém procesu včlenění a „sestoupení“ do celé osobnosti, měl být schopen zakoušet jednu ze svých základních energií v a skrze sex používaný vědomým a tvůrčím způsobem. Štír by se tak mohl stát oblastí tvůrčího vyjádření celistvé osobnosti proměněné duchem, a nikoli vírem ničícím jakoukoli energii nejistoty ve kterém je lapeno poraženecké a nešťastné ego-tak, jak tomu často bývá v naší současnosti.

Štír je pátým znamením ve zvěrokruhové posloupnosti, jejímž počátkem je znamení Raka, a pátá fáze jakéhokoli životního procesu tohoto typu studovaného v astrologii vždy může nést význam „sebe-vyjádření“ ­tvůrčího nebo destruktivního–protože význam páté fáze lze odvíjet z tradičních charakteristik pátého domu normálního horoskopu narození. Štír se tedy vztahuje k sebevyjádření toho, co má původ ve znamení Raka, a Rak má význam ohniska integrace v přísně definovaných a vědomých hranicích.

Pro člověka, který se vynořil z lůna rodiny a kmenu, je tímto ohniskem integrace ego. Je to individualizovaná oblast vědomi vytvořená konečným poznáním „Já jsem konkrétní jedinec s tímto dílčím individuálním charakterem“. Z většiny kulturních lidí současnosti se stali, v různé míře, individuální osobnosti. Nicméně, jestliže je termín „osobnost“ použitý v tomto smyslu, pak poukazuje na konečný výsledek evolučního vzestupu z kořenů generické povahy. Osobnost představuje dosažení individuální kultury, konkrétní společnosti, jako reakce na výzvy konkrétního geografického a psychického prostředí. Z tohoto hlediska je možné říci, že lidstvo nachází své vyjádření v osobnosti; lidská povaha touží po individuálním jedinci a dále se v tomto jedinci rozvíjí (srov. C.G.Jung, „The lntegration ofthe Personality“ str. 281).

Avšak toto není jediný možný význam, který má termín „osobnost“. Etymologický význam tohoto slova je „maska herce“ (persona), tak jak byl používán při velkých divadelních představeních ve starém Řecku a Římu. Tyto masky měly zobrazovat v hlavních rysech nejen určitý emocionální výraz nebo typ charakteru, ale rovněž (protože jejich součástí byl malý náustek) měly zesílit hlas herce. Takto nahlížený, může termín osobnost znamenat prostředek pro uvolnění. Může představovat původce pokud jde o činnost ducha. Tento involuční-regresní, nikoli evoluční význam, je tím významem, který by měl být nahlížen tak, jak se zabýváme zvěrokruhovým procesem individualizace a včleněním ducha. Duch nabývá konkrétní podoby v osobnosti. Sestupuje do struktury ega, celistvé oblasti individuálního vědomí; a v okamžiku sestupu (narození) je nakonec proměněno vědomí, ego a celá lidská osobnost. Jestliže k tomuto sestupu ducha do osobnosti dochází v symbolickém znamení Raka, potom se uvolnění tvůrčí energie této proměněné osobnosti může odehrát ve znamení Štíra (páté znamení po Raku). Tato možnost odhaluje esenciální, duchovní význam Štíra v okamžiku, kdy byly „vykoupeny“ negativní rysy ega a kdy byly proměněny včleněním ducha uvnitř tohoto ega. Toto poukazuje na to, co může být duchovní nebo duchovně podmíněnou realitou sexu v individualizovaných a vědomých lidských jedincích.

Z tohoto, co zde bylo doposud řečeno, však nemůžeme zcela jasně pochopit záměr-tedy kompletní duchovní význam Štíra-přesto bychom měli být schopní nahlédnout směr, kterým se musí sestup ducha vydat při snaze o novou orientaci vědomého lidského postoje k sexu. Jedině skrze takovou reorientaci mohou být vyřešeny základní emocionální problémy moderního člověka, pochopitelně podle toho, nakolik mají svůj původ v sexu.

Cíl tvůrčího uvolnění duchem osvětlené osobnosti ve Štíru lze v obecném smyslu pochopit, jestliže si uvědomíme, že devátým znamením po Štíru je Lev. A co jiného představuje znamení Lva, nežli symbol „solárního“ člověka; tedy jedince z něhož duch vyzařuje vědomě okázalým způsobem! Lev je dítě ducha, a tento duchovní potomek je vědomým potomkem. Ten může nabýt podoby skutečného dítěte, jehož rodiče jej byly schopni obdařit jasným duchovně polarizovaným organismem stejně jako zdravým tělem; rovněž to může být „Kristus-dítě v srdci“ Křesťanských mystiků, „Diamantové tělo“ Asijských okulistů-světelné tělo, prostředek duchovní nesmrtelnosti člověka. Ať už je tento tvůrčí akt duchem osvícené osobnosti soustředěn na jakékoli úrovni, výsledkem je „dílo ducha“. Duch stvořil potomka skrze vědomou, individualizovanou a zasvěcenou osobnost; zatímco v případě čistě biologického a instinktivního druhu zrození je to neovladatelná a „slepá“ energie života, která působí skrze nevědomá těla.

Toto je základní rozdíl. Poskytuje esenciální klíč ke skutečně přesvědčivému a účinnému pochopení problémů, které zneklidňují, a často silně narušují emocionální život většiny novodobých mužů a žen. Tyto problémy se objevují protože lidstvo-přinejmenším jeho větší vyspělá část–nyní prochází procesem nové orientace a polarizace směrem od úrovně neovladatelných a nevědomých životních procesů k úrovni vědomě individualizovaných a vrozeně svobodných činů, které „inspirovaná“ osobnost používá k sebevyjádření a uvolnění své energie. Předpokladem této nové orientace lidské aktivity je jasné vědomí a přinejmenším první krok na cestě individualizace ducha. Nová orientace vyžaduje ego. Jestliže ego směřuje k duchu pozitivním sebevědomím a pocitem jistoty, které mohou být objeveny jedině ve víře a lásce pocházejících z ducha, pak se toto ego stává „Chrámem žijícího Boha“–nebo alespoň pomocnou konstrukcí-lešením, které umožňuje budování tohoto chrámu. Ovšem jestliže je ego naplněno strachem a úzkostí, jestliže je otrávené jedy násilného vynoření se z psychického lůna rodiny, vyznání a společnosti, pak cítí potřebu zbavit se svých strachů, nebo snahu uniknout nesnesitelné osamělosti a únavě, prostřednictvím nejasných nebo bezvýznamných, brutálních či frenetických pokusů o sexuální vyjádření.

Novodobá sexualita člověka je podmíněna povahou a kvalitou lidského ega. Ego je pramen; sex je výron do čehokoli, co je ego schopné si představit jako smysl své existence–nebo tak často bohužel! bezúčelnost existence. Emocionální život jedinců současnosti podmiňují tato dvě ohniska: ego a sex. Ve většině případů se vše točí okolo nich v neharmonických a proměnlivých kruzích; a oběžná dráha tohoto dění je poseta přízraky a frustracemi, mučivým zoufalstvím a neštěstím. Jedinou nadějí na klid a skutečně tvůrčí harmonii je duchem naplněné porozumění.

Comments are closed.