Radlická 99, Praha 5 (poblíž stanice metra B Radlická)
KONTAKT
MAPKA
Kudy k nám - FOTO
Posts Tagged ‘SVATOJANSKÝ lunární kalendář’
Horoskop pro 45. týden
V pátek se Měsíc dostane do napěťového vztahu s Jupiterem a krapet nám promění počasí. Jeví se to slibně, neb by mělo během víkendu pršet. Máte-li plány na výlety a práce na zahradě, budete asi muset krapet improvizovat a zkusit něco pod střechou. Muzea, kina, galerie, bazény a další aktivity ukryté pěkně pod střechou se na nás jistě těší a nápady na to, co doma vytvořit, nebo nějak předělat nebo přestěhovat možná skvěle vyplní chvíle volna. Nakonec není to pěkná příležitost zalézt si na chvíli s knihou kamsi do kouta, přisvítit si lampou, zachumlat se do deky a číst si? Nebo si sednout a začít něco vytvářet a chvíli se vztekat, že celá záležitost je složitější, než vypadala? Ten pocit, když vydržíme, sice s něčím možná praštíme, ale po návratu a vychladnutí hlavy konečně objevíme, jak na věc? Prostě se otevřelo období vnitřních prací. Spojení „vnitřní práce“ můžeme vzít klidně doslovně. Na jednu stranu stáčí naši pozornost počasí směrem dovnitř, do tepla a to i přesto, že je venku relativně teplo, na druhou stranu nás úbytek světla, „kratší dny“ vedou k aktivitám zaměřeným na naše nitro. Tohle se, zaplať Pánbůh, nemění ani změnou klimatu. Téma této části ročního cyklu je tedy jasné. Na nás je začít si jeho obsah uvědomovat a dělat další kroky vědoměji než dřív. Možná jste si toho už všimli a možná se už pomalu a jistě přeorientováváte z „venku dovnitř“ a teď se jen usmíváte, co že to píšu za novinku? Škoda, že vás nevidím. Ale zpět k tématu. Současná a každoroční reorientace je zajímavá i v tom, že nás ladí natočit vědomí směrem k zimnímu slunovratu, zpomalit a uzpůsobit tomu vše, co děláme. Směr dovnitř je i směrem do skupiny. Možná se vám to bude zdát protimluv, ale podzim není období osamocenosti a individualizace, ale touhy po druhých, po socializaci a skupinových aktivitách. Možná to s vámi trhlo a ošili jste se nelibostí, ale je to tak. Úbytek světla a tepla nás jako lidské tvory spojuje do skupin. Teď jde o to, do jakých a za jakým účelem. Například začít nyní s cvičením a najít si partu lidí se společným zájmem je podstatně zajímavější a naplňující, než stejná aktivita učiněná v třebas na jaře, neb to je období, kdybychom se měli víc osamostatnit. Právě teď je totiž onen pověstný správný čas. Podobně dobrý čas je na zahájení navštěvování přednášek, na skupinovou terapii, na schůzky a srazy. Vnější aktivity lehce oslabují a vnitřních aktivit přibývá, a to je bezva prostředí proto se spojovat s druhými. Čas oprášit naši odvahu a pustit se mezi druhé lidi, kteří jdou za stejným či podobným cílem.
Na mne čekají v sobotu a neděli žáci, a tak mám vnitřní práce celkem jasné. Opět se jim pokusím ukázat kouzlo symbolického jazyka astrologie a nalákat je k tomu, aby si uvědomili, jak přínosné je umět tenhle jazyk, jak dobře se v něm myslí, jak pomáhá najít odstup a jaké je to dobrodružství poznat, že už ho dávno máme v sobě, jen jsme ho neuměli používat. Jak vidíte, nekladu si malé cíle. Ani vy si neklaďte malé cíle! Nakonec, když člověk něco opravdu chce, ví, dobře jak velký a možná i náročný je jeho cíl, ale to neznamená, že by za ním neměl jít. Na cestě totiž velmi rychle pochopí, že možná vše nebude tak, jak si vysnil, ale to nic neznamená, protože srdce tlačí mysl za světlem hvězdy, která každému člověku svítí kdes v dáli nad jeho hlavou, a která mu světlem víry ze shora dolů neustále zaplavuje srdce teplem naděje, že dosáhnout cíle je možné. Cestou člověku dojde, že když ne on, tak ti to co jdou na cestě za ním, cíle dosáhnou, neb on jim aspoň část prošlapal. Tím si také uvědomí, že někdo ušlapal i část pro něj a že je dobré se rozhlédnout, neb možná zrovna v tuhle chvíli šlape někdo kousek od něj. Kdyby nebylo těch, co šlapali před námi, co šlapou s námi a co budou šlapat po nás, nebylo by cesty. A jak se zpívá: I cesta může být cíl. (A ani tento pohled nenaznačuje, že by tak bylo šlapání po cestě malým cílem.) Tak či tak je prostě dobré nevzdat nic z toho, co v lásce a skromnosti srdce cítíme. Vnitřní práci zdar a dešti zvlášť, váš Marluk. 8.11.2019
Slunce mi svítí do oken a na rozhlasových vlnách stále připomínají, že má být až 15°C, tak si říkám, že asi bude pěkný den. Dynamické konstelace ukazují, že se budeme pěkně otáčet a bude-li navíc pěkně, přidá se ke všem i úklid zahrady, přezutí aut, opravy plotu … nu, prostě ještě další práce. Popíjím kávu a přemýšlím o tom, jak čas kol podzimní rovnodennosti proletěl a když se člověk pomalu a jistě snaží zbrzdit ten všechen cvrkot života, zjistí, že je na prahu zimního slunovratu. Dobře si uvědomuji, že máme k němu necelé dva měsíce, ale uznejte, že to prostě letí. Předevčírem začala škola a včera byly Dušičky.
Během víkendu jsem učila. Měla jsem pěknou chvilku s žáky, když jsme se bavili o tom, kolikrát kdo chodí na hřbitov. Padala různá čísla a došlo ke shodě, že se zrovna sešli lidé, co na hroby chodí. Jenže pak padla památná otázka: A pomodlíte se za předky? Nu, chvíli bylo ticho a pak dvě ženy směle řekly, že ony se pomodlí vždy před odchodem od hrobu. Píši o tom proto, že se otevřelo zajímavé téma. Nejenom si na předky vzpomenout, ale také se s nimi spojit v modlitbě. Navíc se ukázalo, jak s nimi během roku rozmlouváme či nerozmlouváme. Celá naše debata proběhla hladce a já si při ní uvědomila, že vlastně se svými mrtvými mluvím dost často. Myslím tím, že se na ně obracím ve vzpomínkách a pak s nimi rozmlouvám, jako by byli někde poblíž. Jenže jsem tak ustrojená, neb mluvím v duchu i s těmi, co žijí a nejsou zrovna poblíž. Někdy až tak, že když se po nějakém čase ozvou, nesdílím s nimi nadšení, že se konečně slyšíme. Mám za to, že jsme mluvili zrovna tuhle, což samo bylo jen v mé mysli. Jen ti druzí povětšinou nevědí, že tahle funguji. V té naší debatě ve škole mi přišlo fajn, že se vůbec o tématu bavíme. Jsem vždy moc ráda, když si aspoň na chvíli mohu promluvit zrovna o tom, co je za den, svátek a tak si připomenout zvyky a tradice, které děláme.
Pro tento týden bude třeba, aby nás udržely právě ty zvyky, které jsou nosné a podpůrné a nenechali nás rozpadnout se do roztěkanosti nebo spěchu. Poučení z uplynulých svátků je, že spojení fungují, smrt není konečná a život je ve své křehkosti nesmírná síla, které je třeba si vážit.
PS. Jo, a sledujte dění ve společnosti. Naši „mocní“ nám teď odkrývají své karty. Tak ať víte, kdo je kdo. To se bude příští rok dost hodit. A až na chvíli nastavíte tvář podzimnímu slunci a s chutí pořádně natáhnete voňavý podzimní vzduch do plic, tak si upamatujte, že takto pěkně vědomě a plně bychom měli dýchat častěji! Pa, váš Marluk 4.11.2019
Astrologická poradna
Foto Eva Francová
Potřebujete cizí, nezaujatý pohled na Váš život?
Hledáte cestu a potřebujete se poradit s astroložkou s dlouholetou praxí?
Zkuste se informovat a objednat ke konzultaci
v týdnu od 11. listopadu 2019
astrologmarluk@seznam.cz
telefon +420 728 113 508
Horoskop pro 44. týden
V úterý jsem psala o změnách a hop šup na rovině osobní přišly. Nu, když o nich píši a „kážu“, tak musím jít příkladem. Rozhodla jsem se krátce napsat o tom, jak to i pro mne není lehké přijmout změnu. Zjistila jsem, že jakmile si mysl na něco zvykne, tak se vlastně zastaví a pozor, děje se tak naprosto nepozorovaně. Jak ráda si na něco zvykám a s jakou vlastně rozkoší pozoruji, že se něco pravidelně opakuje… Můžu se o to opřít a opájet se pocitem, že je vše, jak má být. Prostě mi dělá dobře, když život řád svůj řád, když vím či aspoň z větší míry předpokládám, co bude následovat. Jenže, tohle není život. Jediným, co se zatím s železnou pravidelností opakuje, je lunační cyklus, tedy vztah mezi Sluncem a Měsícem pozorovaný ze Země. Jinak se vše permanentně mění, povzdychnu si. Život je „tok čtyř velkých větrů“, které vše proměňují a se vším hýbou. Pocit, že je něco statické, je vlastně iluzorní, neboť ve své podstatě není nic statické. Myšlenky hraničící s filosofií mne uvedou do stavu, kdy si prostě musím přestat naříkat a začít jednat, neboť to je jediná možnost, jak se nenechat převálcovat minulostí, minulými zvyky a opětovně se sladit s divokým proudem života. Takže to, že jsem sice za neobvykle slušných okolností přišla o stabilní příjem, je vlastně příležitost vykročit jinak, to, že mám průvan na účtu po opravě zubů, zas výzva k bystrosti, posile vápníku a akci, to že stárnu, nutnost otočit svou energii a vědomí k novým cílům a to, že se mi mnohé už nechce dělat, připomínkou, že nejsem tak autentická a sama se sebou, jak jsem si myslela. Abych to uzavřela, novoluní lze dobře pociťovat a uvědomovat si, kde jsme se zastavili a kde je třeba se rozhýbat.
Během pátku a soboty budu učit, takže cestu duchům svých předků ukážu až po práci v sobotu večer. Do hry víc vstoupí Neptun a jeho funkce zapojovat vědomí do širších a přesahujících vztahů. Kdo bude chtít, může se otevřít tomu, co nás přesahuje a spojit se na chvíli s předky ne proto, aby se vrátil do minulosti, ale proto, aby ho duch předků posílil a podpořil. Svátky zemřelých nejsou jen dekorace, dýně, taškařice a sladkosti, ale oslava spojení s předky, kteří v těchto dnech mají dovoleno najít cestu „domů“ a tam posílit svůj rod. Letos zásluhou čerstvě zažitých příhod vím, na co se jich budu ptát a o jakou podporu je budu žádat. Odvážné otázky a dobré odpovědi přeji Marluk 31.10.2019
V úterý jsem psala o změnám a hop šup na rovině osobní přišly. Nu, když o nich píši a „káži“, tak musím jít příkladem. Rozhodla jsem se krátce napsat o tom, jak to i pro mne není lehké přijmout změnu. Zjistila jsem, že jakmile si mysl na něco zvykne, tak se vlastně zastaví a pozor, děje se tak naprosto nepozorovaně. Jak ráda si na něco zvykám a s jakou vlastně rozkoší pozoruji, že se něco pravidelně opakuje… Můžu se o to opřít a opájet se pocitem, že je vše, jak má být. Prostě mi dělá dobře, když život řád svůj řád, když vím či aspoň z větší míry předpokládám, co bude následovat. Jenže, tohle není život. Jediným, co se zatím s železnou pravidelností opakuje, je lunační cyklus, tedy vztah mezi Sluncem a Měsícem pozorovaný ze Země. Jinak se vše permanentně mění, povzdychnu si. Život je „tok čtyř velkých větrů“, které vše proměňují a se vším hýbou. Pocit, že je něco statické je vlastně iluzorní, neboť ve své podstatě není nic statické. Myšlenky hraničící s filosofií mne uvedou do stavu, kdy si prostě musím přestat naříkat a začít jednat, neboť to je jediná možnost, jak se nenechat převálcovat minulostí, minulými zvyky a opětovně se sladit s divokým proudem života. Takže to, že jsem sice za neobvykle slušných okolností přišla o stabilní příjem, je vlastně příležitost vykročit jinak, to, že mám průvan na účtu po opravě zubů, zas výzva k bystrosti, posile vápníku a akci, to že stárnu, nutnost otočit svou energii a vědomí k novým cílům a to, že se mi mnohé už nechce dělat, připomínkou, že nejsem tak autentická a sama se sebou, jak jsem si myslela. Abych to uzavřela, novoluní lze dobře pociťovat a uvědomovat si, kde jsme se zastavili a kde je třeba se rozhýbat.
Během pátku a soboty budu učit, takže cestu duchům svých předků ukážu až po práci v sobotu večer. Do hry víc vstoupí Neptun a jeho funkce zapojovat vědomí do širších a přesahujících vztahů. Kdo bude chtít, může se otevřít tomu, co nás přesahuje a spojit se na chvíli s předky ne proto, aby se vrátil do minulosti, ale proto, aby ho duch předků posílil a podpořil. Svátky zemřelých nejsou jen dekorace, dýně, taškařice a sladkosti, ale oslava spojení s předky, kteří v těchto dnech mají dovoleno najít cestu „domů“ a tam posílit svůj rod. Letos zásluhou čerstvě zažitých příhod vím, na co se jich budu ptát a o jakou podporu je budu žádat. Odvážné otázky a dobré odpovědi přeji Marluk 31.10.2019
Týden začal novoluním a to velmi zajímavým novem, neb měl jeden hlavní aspekt a tím byla opozice vůči Uranu do znamení Býka. Uranskou vlnu můžeme pozorovat ze změnách či touhách po změnách ve zvycích a strukturách každodenních aktivit. V mnoha zemích se demonstruje, v mnoha bouřlivě diskutuje o změně klimatu, mnoho lidí mění své zvyky a ti, co mají možnost tahat za nitky, dělají právě v této době zcela zásadní rozhodnutí, nákupy a strategické přesuny. Společnost se mění. Možná bychom rádi sáhli na konkrétní dopady tohoto procesu proměny, ale je ještě brzo.
Na druhou stranu vstoupili jsme do měsíce, který svým počátkem Urana vyzývá, a tak budeme moci alespoň zahlédnout, co že se to všechno mění. Pokud přejdeme z roviny společenské na rovinu osobní, měli bychom si všimnout impulzů, které nám narušují obvyklou trajektorii našich každodenních životů. Za rušivými impulzy se totiž skrývá pozvánka multiversa (odpusťte, nemohu mu už jinak říkat) k zapojení do další sítě vztahů a tím ještě většího a složitějšího systému. V praxi to znamená, že proměna a vývoj člověka není ukončen a jak se zdá, jen tak nebude. Je patrné, že je třeba zahustit síť, aby si vědomí člověka všimlo toho, co je nejzákladnější. Jako by to jednoduše nešlo a kvůli tomu, že jedna plus jedna jsou dvě, se musela probrat celá algebra, aby struktura vztahu byla všem zcela jasná. Uran je planetou symbolizující stav rozpadu, anarchie a proměny tam, kde je struktura příliš ustrnulá a zasekla se na opakování pár nejdůležitějších vztahů a nechce se jí pouštět do dalších.
Sabiánský symbol Uranu je:FÁZE 35 (Býk 5°): VDOVA U OTEVŘENÉHO HROBU
Klíčová myšlenka: Dočasnost všech hmotných a společenských pout.
Symbol nás staví do poslední fáze první pětice obrazů znamení Býka. Svou podstatou nám ukazuje, pomíjivost všeho, co lidově řečeno má Býk rád. Pomíjivost věcí, lidí, vztahů a prožitků. Vše je dočasné, pro ty, kteří jsou živi, ale neuvědomují si vzájemné propojení. Vše je věčné pro ty, kteří nelpí na tom, co mají k dispozici.
Situace vdovy u otevřené hrobu není lehká. Loučí se s mužem, se svojí polovičkou, která ji oživovala. Vdova je konfrontována s radikální proměnou, neb od této chvíle musí jinak, sama. Vazby, co měla se mění, vše zůstává, ale vazby se proměnily. Jak je to možné? Však si to uvědomte a vstupte do světa vdovy. Místa, která měli rádi, bude už vidět jen ona, zvyky, které měli, bude dodržovat už jen on, to co dělal on, bude muset sama atd. Přesto, že svět se smrtí muže nezastavil, se rázem dramaticky proměnil a přitom nic ze své podstavy nezměnil. Změnily se jen vztahy, ve kterých se teď bude vdova pohybovat. To se po nás chce, to je to, co po nás chce multiversum, abychom si uvědomili, že vztahy, které jsme navázali se proměňují a mohou fungovat zcela jinak, než jak jsme zvyklí. To, co se zdánlivě nemění či co podléhá proměně velmi nenápadně a pomalu je symbol novoluní: FÁZE 215 (Štír 5°): MOHUTNÝ SKALNATÝ POBŘEŽNÍ ÚTES VZDORUJE VLNÁM, KTERÉ SE O NĚJ TŘÍŠTÍ
Klíčová myšlenka: Netečnost všech institucionalizovaných procedur.
Pro společenský život jsou nezbytně nutné a taky opěrné stabilní hodnoty. Dokud se neotevřou nové obzory, musí „útes“ vzdorovat vlnám změn, neboť jinak by pospolitost lidí ztratila vniveč. Základní rytmy společnosti se stávají jejími hodnotami, které usilovně fixuje, aby udržela kontinuitu a celistvost a tak jistotu a bezpečí pro všechny své zúčastněné členy. Oporou jsou instituce, které jsou skálou čelící přívalům emočních zvratů a vln ve společnosti.
Jak patrno do opozice se dostává potřeba změny a nových kroků, odvrácení se od hrobu a pohled do budoucna s pevně vybudovanými institucemi a strukturujícími hodnotami společenství lidí. Každé společenství je vyzváno, aby prověřilo, co je ještě pevné a co je možné proměnit. Tato výzva však projde i na osobní rovině: Od čeho je třeba odtrhnout zrak, nechat za sebou a kam je třeba vykročit i za cenu nutnosti čelit strmosti útesu zavedených hodnot? Složitá a členitá otázka, na kterou není jednoduchá odpověď, neboť nejsme v čase jednoduchých odpovědí, ale složitých sítí vztahů. Nejde věci sekat „jako Baťa cvičky“ či dělit jen na černé a bílé. Abychom se pohnuli dál je třeba na chvíli zaujmout hledisko skal – podívat se na naši situaci neosobně, bez zaujetí a emocí a pak zvážit, zda se v naší minulosti už něco podobného nedělo? Vzpomenout si na precedenty, které staly. Jak jsme se v nich zachovali? Až budeme mít tyto obrazy před očima, pak budeme mít dost sil hodit hlínu na rakev našich minulých aktivit a vykročit tvořit svět jinak.
Možná jsem napsala složitější text, ale podstata by snad mohla být zřejmá. Změny se dějí k našemu dobru jen tehdy, když jsme je schopni vidět nezaujatě v širších souvislostech.
Hodně sil a nenechme si vzít krásu listopadových dnů tlakem prodejců a médií. To podstatné, co hýbe světem, je to, co udělá každý z nás, jakmile si představí, že stojí u svého „hrobu“. Marluk 29.10.2019
Horoskop pro 43. týden
Druhá část týdne je pro mne spojena s péčí o zuby, neb jsem ve středu byla na zákroku a jak patrno, budu se z toho dávat dohromady déle, než jsem myslela. Úvodní slovo tedy vypustím, nakonec vše důležité je v textu. Mějte se pěkně Marluk
Zajímavostí těchto dnů je, jak i píši v textu, že se nám ukazují hlavní hráči boje o moc a prosazení své síly. V lednu 2020, přesně 12. ledna, se uskuteční velká konjunkce Saturn a Pluton, kteří symbolizují upevnění hlubokých proměn, změnu struktury společnosti, proměn, ale i silových a mocichtivých tendencí, které mají moc vytvářet iluzi pasti, která nás drží a nepustí dál. Je to systémová konstelace, která mění řád, jeho strukturu a zúčastněné činitele. V tomto období, kdy Venuše Večernice, Merkur Epimétheus vrhají sextil na Saturn a Pluto, kdy Neptun má sextil na Saturn a trinus na Venuši a Merkur můžeme pocítit, uvědomit si, co se děje a kdo všechno je zapojen do hry o moc. Na rovině naší psýché bychom se mohli zaobírat otázkou, jaké tendence v nás začínají převažovat? Co nám naše tělo říká, že potřebuje? Kdo chce, abychom mu naslouchali? Ve vnějším světě se nám ukážou hlavní hráči a nabídnou nám svou představu, jak si udržet moc. Prakticky to znamená, že by se měly trochu slít toky informací a z té rozmanitosti, která nás může každé ráno zahlcovat v rádiu, na internetu či jiných médii, vytvořit určité hlavní proudy. Tím nám pomohou se zorientovat. Jsou tu dny, které nás podpoří v usilovnosti a koncentraci k našemu cíli, který se ukáže jasným a konkrétním. Přenesení plánů do praxe, to je téma čtyřicátého třetího týdne. Kdo se na touto vlnou nechá nést, ten se o kus pohne. Přeji to nám všem a hlavně na těch rovinách, kde to nejvíc potřebuje naše srdce! Hezké dny Marluk 22.10.2019
HOROSKOP pro 42. týden
Dny se krátí a u nás už se táhnou mlhy od Vltavy. V praxi to znamená, že se časně ráno vzbudíte a všude mlha hustá tak, že by se dala krájet, vypravíte zbytek rodiny a mlha stále, pracujete celé dopoledne a mlha se drží a ne a ne pustit. Zdrží se až do oběda. Pak se v mžiku zvedne a bez jakéhokoliv upozornění to do vás naperou sluneční paprsky. Ve druhém případě utrousíte cos ve smyslu, že už bylo líp a necháte zataženou oblohu svému osudu. Na druhou stranu, aspoň je vidět, že je zataženo a to je taky dobré. Kocour už moc nechce ven a navíc chytl mlsnou. Jen tak něco mu nejede. Častuji ho marnými výkřiky v duchu: ještě si budeš vybírat, mlsoune jeden. On si jen olízne tlapku a ignoruje mne. Jakmile ukončím svůj plamenný projev plný kritiky, ve které mu připomenu osud koček na konci vesnice, které nemají, co žrát, a jistě by si kocourovo jídlo daly, až by všechny čtyři oblízly, si uvědomím, že plácám blbosti. Sama jsem čas od času mlsná, tak co mám co kritizovat kocoura. Kocour zatím proklouzne na své místo na gauči a okem kontroluje moje pohyby. Co kdybych začala něco jíst, že? Nejím a nic si ani nepřipravuji. Většinou si hned sedám k počítači a pracuji. Pak si vzpomenu, že bych měla pojíst, dám si vločky. Ty tedy kocour nechce ani omylem. Příprava ovesné kaše je pro něj zcela nezajímavá činnost, jako většina mých dalších praktik o cvičení, uklízení nemluvě. Kocour si mezi tím olíže si místo, kde měl kulky, stočí se do klubíčka a usne. Prdí na mě a to, safra, doslova. Prdí a kruto-přísně smrdí! Tak nejdřív mne prudí, že mu jídlo nevoní, pak mne ignoruje a nakonec prdí? Pohoda soužití. Loupnu po něm ostře okem a nevzbudím ho ani tím, že otevřu okno přímo nad jeho hlavou. Opětovně mne ignoruje. Je mi skálopevně jasné, že když kočky zdomácněly, tedy správně, když byly vpuštěny do nitra lidských obydlí a bylo jim dovoleno tam nocovat, obsadily a přivlastnily si veškeré nabídnuté prostory. Od té doby víceméně trpělivě snáší to, že s nimi bydlí i lidé. Dům, o kterém jsem si myslela, že je náš, je kocoura. My jsme jen ti, co se starají, aby se v něm kocourovi líbilo a ti, které on naoko láskyplně snáší. Je jen málo dnů, kdy mu věřím, že jsme jeho smečka, které je vděčný za žrádlo. Děti chtějí ještě psa. Mám tedy vyhlídky. Dům je kocourův a ještě přijdu o zahradu, která se stane výsostným územím psa. Bude to pes, kdo mi nakonec dovolí mít někde záhonky a květiny, natož stromky. O tom, že jablka a hrušky na dolní zahradě pravidelně sklízí srnky, pomlčím, neb o tom, že bych kdy měla ovocné stromy, si mohu nechat zdát. A kdyby se nepustil brouci nepustili do stromu letňáků, tak bych měla jen větve na sever, neb taková je dohoda se sršni. Dávám si předsevzetí, že musím oddálit tuto krutou ztrátu území, co to jen půjde. Otázkou je, zda se mi to podaří. Už mám vyhlídnutý útulek, odkud …a nakonec, co je vlastně moje? Když nad tím tak přemýšlím, tak asi jen ta hypotéka. Vše ostatní je něčí jiné a já se snažím udržet na daném místě. Ale zpět ke kocourovi. Na toho mám jasnou strategii. Zavírám před ním dveře a tím mu naznačuji, že v jeho domě jsou prostě místa, tedy jedno místo, kam prostě nemůže. Nerozumí. Vyčká okamžiku, kdy něco nesu a mám plné ruce. Díky nákladu nestihnu za sebou rychle zavřít dveře a on, kocour, přestože ještě před vteřinou zrovna tvrdě usnul unaven ranní rosou a tíhou mlhy, vklouzne dovnitř a neomylně a ještě musím dodat jen tehdy, když má špinavé tlapky a mokrou srst, si lehne do zapovězených peřin. Jindy to neudělá. Jednoduše si přeje permanentně voňavé cejchy a navíc mi tak dokazuje, že je to on, kdo určí, kdy se bude prát velké prádlo. Jsi si jistá, že děláš dobře, mňoukne, když ho vystrčím za trest ven z domu. To víte, nejsem si jistá. Už mne naučil, že válku s kocourem není radno vyhlašovat. Napočítám do deseti, opětovně otevřu venkovní dveře a on, milostpán, co se zhlédnul u sousedů Colloredů Mansfeldů, si líže zase ty kulky, co nemá a dělá, že ani v koutku duše nechce zpět do svého panství. Jakmile se na něj přestanu dívat, šup a je uvnitř. Promenáduje se po obýváku, jako by se nic nestalo a řve, nemňouká, řve, co že máme tedy k tomu jídlu. Poslušně mu dám a on, když se sehnu a kladu mu do misky další porci, mi čumákem zlehka přejede přes čelo. Ok, jsme kamarádi. Můj emoční var vyšumí, rozněžním se. Podrbu ho, on zapřede a vzápětí se odvalí zpět na svoje místo. Tak, to před tím jsme si mohli ušetřit, dodá tiše, když se uvelebí ke spánku. Ale přiznej, že jsi se taky pobavila? Mňau? Mlčím. Tohle prostě nebudu komentovat. Jemu ne.
Vážení, ať prožijete dny s kočkami či bez, vyhlídky nejsou špatné. Víkend může mít opravdové kouzlo. Emocí bude všude dost a vůně tajemna na dosah. Co tedy uděláte? Tak či tak buď vědomě lenošte, neboť to má smysl, nebo si nezapomeňte udělat něčím radost. Kus toho, co získáte rozdejte kolem sebe, neb štědrost je ctnost. Já budu učit, tak rozdám to, co vím. MarLuk 17.10.2019
Uplynulý týden vyvolal mnohé vášně, spustil válku, uvolnil emoce a rozložil smutek na ty, co byli opouštěni svými blízkými. Deště ustaly a víkend přinesl překvapivě teplé a slunné dny. Prchli jsme na výlet a místo abych byla pilná na zahradě, courala jsem se lesem kolem Českého Štemberku a objevovala krásy městyse s názvem Rataje nad Sázavou. V Ratajích jsem byla opravdu poprvé a žasla, jak se na tomto místě zastavil čas a jak jsou překrásné. Dostali jsme pozvání na sraz básníků u příležitosti 50. let od smrti Jacka Kerouaca. Vše se konalo na hradě Pirkštejn, o kterém je první známá písemná zmínka z 1346 a patřil Pánům z Lipé. Hrad je v majetku církve, ale od roku 2015 ho má v pronájmu Ondřej Kobza, kavárník, který tam příležitostně pořádá různé akce, jako byl sraz básníků. Kulisy hradu jsou fantastické a vytahují z hlubin duše ty nejromantičtější představy. Obzvlášť, když vystoupáte ve tmě po schodech do věže k velikému zvonu a rozhlédnete se kolem sebe. Štěrbinami v krovu a bočnicích vytváří paprsky slunce sítí, která přitahovala mušky, a ty se třpytili jako by se u zvonu sypaly třpytky shůry. Přišla jsem ke zvonu ve chvíli, kdy se slunce pohnulo na své pouti o kus dál a mušky už byly schované ve stínu, takže jsem tuhle mystiku viděla jen na videu, ale i tak mi přišlo, že v syrovosti interiéru se dotýkám dějin. Zní to možná jako fráze, ale museli byste tam být, abyste mi dali zapravdu. Nádvoří hradu působilo, jako by Páni z Lipé odešli zhruba tak před pěti lety. Cestou pod hradem jsme se dostali do míst, kde ve výklenku hradeb postávali básníci (Josef Rauvolf, básník Ticho, Petr Hruška, Petr Onufer, Básník Ticho, Bohdan Bláhovec, Tomáš Míka, Pavel Rajchman, Ewald Murrer, Ivan Motýl a Petr Placák)a recitovali svá díla v doprovodu saxofonisty Ondřeje Zátky a kytaristy Tomáše Pácalta. V duchu jsem si říkala, co na to asi moje holky (sedm a třináct let)? V praxi jsem však proto, aby byly pro akci motivované, nic neudělala. Nechala jsem je na pospas hradu a básníkům. A když jejich básně dozněly, zjistila jsem, že starší dcera bedlivě naslouchá a nenudí se, mladší po dvou dotazech na tablet a mému odmítnutí, si našla kamaráda a do veršů básníků spolu pronášeli dialogy své hry na prodavače nápojů. Lili do šnečích ulit bahno a drobné kamínky, zdobili a prodávali. Jejich hlasy se přirozeně naladily na melodii básní a zvučely s tím, co znělo pod tajemnou klenbou hradu. Bylo mi dobře. Básně byly skvělé a lidé usměvaví. Údolím se nesly hlasy a les kolem naslouchal a možná si v podobném duchu jako moje starší dcera pomyslely: „Bylo to dobrý, fakt, jen jsem tomu nerozuměla.“ Básním se nedá rozumět, odpovídám Živě, básně nech v sobě působit, ony tě samy někam zavedou. Rozhodně dál než navigace na zpáteční cestě, která se natolik ztratila v oblasti bez signálu, že nás stále vracela zpět ku hradu, ale my už opravdu museli domů. Když jsme se vymotali z podivuhodného kraje Sázavy a mířili k domovu, byla už dávno tma. Na nebi stoupal měsíc a kulatil se k úplňku. Usmíval se na Zem a nám bylo jasný, že i k němu se donesly hlasy básní.
Tenhle týden bude krapet ostřejší, tak se v čas poohlédněme po nějaké básni, která nám dodá silu, posílí víru a uleví od všech povinností, starostí a úkolů, které nás čekají. Hodně sil a až se bude zdát cokoliv příliš „husté“, tak to vložte do slov básní. Marluk 14.10.2019
