Posts Tagged ‘Horoskop lunární’

Lunární horoskop 3. týden – (Postupně přidávané dny podle pohybu Luny)

Lunární horoskop – 2. týden (postupně přidávané dny, dle pohybu Luny)

Astrologická poradna

Foto Eva Francová

Potřebujete cizí, nezaujatý pohled na Váš život?

Hledáte cestu a potřebujete se poradit s astroložkou s dlouholetou praxí?
Zkuste se informovat a objednat ke konzultaci

v týdnu od 14. ledna 2019

astrologmarluk@seznam.cz

telefon +420 728 113 508

 

Lunární kalendář 1. týden – 31.12-1.1. 2019

Zimní slunovrat 21. prosince 2018 – zastavení a zamyšlení

David Joaquin

21. prosince 2018 vstupuje Slunce do znamení Kozoroha. Roční cyklus se završí v nejdelší noci a nejkratším dnu roku, v zimním slunovratu. Slunovrat je vlastně vrcholem velmi podivuhodného období, které na severní polokouli začíná dny kolem sv. Lucie a končí přibližně na Tři krále. Z astronomického hlediska se v tuto dobu každoročně účastníme mysteria, které díky svému cyklickému opakování a našemu nezájmu o opakující se přírodní dění už asi v málokom vzbudí silné emoce. Dny jsou přerámovány svátky Vánočními, volnými dny s rodinou. Je to zkraje krapet hektické období, po kterém následují volné dny a trocha oddechu. Na zápas světla a tmy si připomenou snad jen lidé, kteří se účastní společenství nějaké církve, či inklinují k starým pohanským obyčejům.

Čas kolem slunovratu je mimořádný a to z mnoha důvodů a i ti, kteří na nic nevěří či spí spánkem svého ega, které je chrání před realitou života, někde v hloubi duše cítí, jak je příjemné být během těchto dnů součástí nějakého společenství, být mezi spřátelenými lidmi, dotýkat se svých blízkých, jednoduše nebýt sami.

Mystérium, které nám pozice Země vůči Slunci nabízí, je skryto právě v těchto krátkých dnech a dlouhých nocích. Noc, tma je symbolem jednoty, protože všechny jednotlivosti v sobě schraňuje, zbavuje jejich jedinečnosti, jejich barev a tvarů a pohlcuje je do sebe. Jednota nerozlišuje mezi jedním a druhým. Spojuje nás všechny do celku, do živého organismu, do sítě neviditelných vztahů, které jsou tušeny či v lepším případě pociťovány našim vědomím. Vše se ztratí ve tmě, která na chvíli zastřeší část světa a spojí vše živé i neživé do jedno celku. Jednota však není definitivní. Nikdy není zcela tma, vždy zůstává část světla, jako na obrázku symbolu jin-jang. Uprostřed vší té tmy, dlouhých nocí, máme přeci krátký den, který představuje princip světla, onu bílou tečku uprostřed tmy.

obr.

Jednota,tma, která se v tento čas připomíná nás chce spojit, ale přesto nechat oddělené, neboť to, co nám nechává, poslední stopu naší individuality, je vzpomínka. Vzpomínka nás poutá s minulostí a do přítomného okamžiku přináší zvláštnost a pocit jedinečnosti. V čase zimního slunovratu jsou vzpomínky nejnaléhavější, neboť nám připomínají vše, co se nedaří, nepovedlo, co je třeba napravit nebo odložit, nebo přijmout a nést, byť by to nebylo zavazadlo z nejlehčích.

To, s čím se můžeme potýkat v těchto dnech, je ztráta vize, světla v dáli, které nás bude táhnout vpřed, které nás bude volat a snažit se nám ukázat, kde naše místo. Za všemi smutky, úzkostmi, obavami, propady nálad a pochybami stojí úbytek světla, kterého je v těchto dnech pomálu. A teď si představme svět, kde by takovéto dny byly celý rok! Jak by se asi pod dlouhodobým nedostatkem světla lidé chovali? Co by asi dělali? Těchto našich „pár dnů“  za rok zcela stačí a každý se dříve či později začne těšit na světlo, na jaro a rozpuk života. Vnímáte, co chci připomenout?

Chci ukázat, že i přestože jsme plně sžití s „městským“ způsobem života, s jeho rytmem, který je svou podstatou odtržený od přírodních cyklů, neboť musí naplňovat potřeby průmyslem ovlivněného života, jsou v nás všechny buňky nastaven na příliv a odliv světla tak, jak je obvyklý běh místa, kde jsme se narodili. Každá buňka našeho těla touží po světle, po dnech s přílivem tepla a jasu. Jako by každá buňka věděla, že světlo je úděl lidí, cesta za světlem je cestou lidství. Světlo nás proměňuje a uvolňuje z nás to nejlepší. Jeho zásluhou dostáváme prostor, který můžeme obhospodařit, a tak využít. Světlo je tím, kdo nás kultivuje, neboť to byl a je oheň, který rozvinul naše zvyky, přinesl nám sílu a dal vědomí možnost objevit záblesk božství, které je v nás.

Ve dnech, kdy je světla v roce nejméně, bychom si měli uvědomit, co nás stahuje do propasti únavy, smutku, vzteku a zábran. Co stojí za naší pasivitou, která nám brání vidět život takový, jaký je, bez obalu a nálepek? Takové otázky je třeba si klást právě nyní, neboť teď na ně můžeme najít odpověď v konkrétní podobě. Uprostřed okolní převahy tmy, se můžeme přirozeně koncentrovat na naše nitro, na to, co nás jednoho s druhým spojuje, co nás utváří a co nás vyživuje. Vše proto, abychom poznali to, co nás tíží. Když to budeme znát, můžeme „to“ pustit, jako se při startu balónu pouští vzduchoplavci pytle s pískem, aby balón s nákladem začal stoupat. Právě tohle je poselství zimního slunovratu, poznat svou zátěž, aby bylo možno ji posléze pustit. Nejdřív objevit, pak pustit. Nejdřív procítit, pak pojmenovat. Nejdříve zakusit, pak strávit. Až strávíme, zjistíme, že světlo, zdroj životní síly, vědomí, naše síla, vůle se neztratily. Naopak, jsou tu stále přítomní a čekají, až se jich vědomě chopíme. Vzkřísit v sobě světlo, to je slunovratová výzva.

Při zimním slunovratu můžeme nahlédnout do spletitostí kořenů života. Proto je tak důležité se scházet a spojovat, proto je důležité vzpomínat na předky, napravovat vztahy a plnit sliby. My, kteří se v těchto časech neukládáme k zimnímu spánku, máme významný úkol. Musíme se přestat bát tmy, objevit její kouzlo a nakonec vnést světlo tam, kde chybí. Proto rozsvěcíme svíce, okna a domy. Ne z důvodu vánoční estetiky, ale abychom se posílili proti převaze tmy, abychom její nesmírnou moc aspoň z části vyrovnali. Vyrovnali pohlcení bezejmenností, beztvarostí, vyrovnali se s nicotou, prázdnotou tím, že ji vtiskneme vzpomínku, která nedovolí zapomenout ani na jediný život, který kdy kdo na Zemi žil.

Zapalme v pátek ohně, svíce a lampy s živými ohněm, abychom si připomněli, že to, co hoří plamenem je soucit, který se právě uprostřed zimního slunovratu opětovně rodí do světa, aby na jaře propukl v život, při letním slunovratu vykvetl a v podzimní rovnodennosti přinesl své plody. Zasaďme v pátek či ve dnech kolem slunovratu svá přání, představme si své plány, aby nám později s přibývajícím světlem, s prodlužováním dnů neproklouzla mezi prsty příležitost je realizovat. Aneb jak už jsem před časem připomínala, a jak řekly lysohlávky Terencovi McKennovi: „Každý by měl mít svůj plán, jinak se stane součástí plánu někoho jiného.“

Ohnivý slunovrat, co připomene sílu soucitu a lidského společenství v kruhu blízkých lidí přeje astroložka Martina Lukášková