Blanka Rajská – Pohádka – část 1. – Ka

Je měkoučké, maličké. Ani neví a proč taky. Vzniklo, objevilo, zrozeno, stvořeno. Je. Zdá se být až průsvitně mlhové, s malinkou tečkou, zrníčkem v oku. Bydlí pod jednou šupinou šišky. Trochu se bojí. Jedním fouskem, podobnému tomu od kočičky, vykukuje ven a čichá vůně. Dnes má k snídani meruňkovou. Čeká na kamaráda.
Ma. Budou si hrát. Na vidoucí bábu a pak na dědka bezzubka. A pak se budou bát oba. Ke hraní mají neplechu a trochu roští z rošťárny čnící z ulice. K obědu si dají trochu lumpačiny, kterou přidali k čumáčku, který jim zbyl od minula. A oba jsou maličcí, ještě menší, než ta zrnka písku. To jsou jejich skály. Radují se z někdy z mála.
Co to píšeš za blbiny, ptákoviny, pitominy. Ozývá se hlas z hůry kůry. No to já jen tak, když přidáš ke slovu ka, tak se zmenší. Třeba kamínka. To je ale od slova kámen. Ty jsi blázen. Aha, a na to jsi přišel až teď, to se přeci učí ve škole. To jsem asi chyběl. To tedy jo, ty jsi chyběl skoro na všechno, jen na blbiny a pitominy o přestávkách ne.
Kamarádka Radka přinesla Slunce. Hele, když mu dáme najíst rajče, zčervená? Nebo švestku, zmodrá, jo to má teda modřiny…a zelená paprika jako ten dědek – ne to je červená paprika,ne ne, stará paprika. A bába je stará jako řepa, to jo, to jo.
Alminka, maminka je moudrá sova. Pořád na ně houká a kouká, přes brýle na čtení. To ona moc ráda. Jakože čtením zmoudříš? No někdo jo, podle toho, co čte. Aha, a může být někdo moudrej bez čtení. To nevím, na to sem moc malej.
A je už nebaví si hrát. Musí něco vymyslet. Třeba nový svět. Všechno je tak otřepané, tolikrát použité, rozbité a už nevoní. Za to Novota voní jako dlouhé kalhoty.
Takže, nejdříve se narodíme veliký a budeme přidávat ka .Budeme se zmenšovat, až se vejdeme do šišky pod jadýrko. Ráno se nadechneme a staneme se větrem. Prolétneme se. Pak spolkneme kamínek a vyrosteme do skály. Poobědváme jadýrka, k odpočinku si hajneme do země a vyrosteme v jabloně. Napijeme se vody a proměníme se v potok. A odtečeme k babičce Voděnce. Bude nám vlněním vyprávět pohádky o starém krásném světě, který se ztratil, pod dno velkého džbánu. Ten džbán má jedno, pouze jedno velikánské ucho. A tím slyší úplně všecko. I teď nás. Tak to si musíme najít nějaké zaklínadlo, abychom ho obelstili a mohli ho najít. Nesmíme ho rozbít. Jinak ten starý svět neuvidíme a nevrátíme to hezké zpět. To říkala babička a taky nám zakázala oheň, abychom se nespálili.
Zaklínadlo, co to je? No, jako kombinace čísel do trezoru. Musíš mít správné pořadí – to je od slova pořádek. Asi, nevím, já jsem zase chyběl. Byl jsem nemocný. A co jsi měl? Měl jsem zápal švindlu a papírovou horečku. Zaklínadlo je tajemství. Nejdřív ho musíme objevit. Kde, venku nebo uvnitř. No právě. To je ten kámen úrazu. Au, něco mně uhodilo. Asi myšlenka, hahaha.
Aha, tak zavoláme kouzelníka Hahaha. Ha, ha pomož nám. Něco letí na koštěti. Hm, hm, hm, co byste rádi. Vypadá jako kaštan ve slupce s bodláky. Tak kdo je vlastně ten kaštan. Ten uvnitř, nebo ten venku? No právě, jsem jeden, ten uvnitř i ten venku. Abyste se dovnitř dostali, musíte mi dát čas, než puknu a trefím vás do těch hlaviček makoviček, aby se v nich rozsvítilo. Jo, jo, to bude trvat. To nemusíme stihnout. Dáme ho do urychlovače. A tak dlouho točili ručičkami budíku, až puknul a spadnul na ně.
Takový světlo se kolem rozšířilo, jak se jim rozsvítilo, že viděli svět pod džbánem. Co si ta babička vybásnila. Jak to jde dohromady, tolik krásy a tolik odpadků, splašků, nemocí, zabíjení. Nad tím se podivují dodnes všichni.
Co dál, co s tím. Poletíme do pampeliškového ráje, ve vrtulníku, z odkvetlého květu. Foukám, foukáš, letíme………..