Bude se opravdu stále oteplovat?

Studie z pracovní dílny Ondřeje Lesáka

Slunce, planety, Měsíc
Už řadu let se hovoří o nebezpečích, spojených s tzv. globálním oteplováním, hypotéze vzniklé převážně na základě postupného zvyšování koncentrace skleníkových plynů v atmosféře a řady abnormálně teplých dekád koncem 20. století. Existuje nejen nepřeberná řada odborných studií, podporujících tento klimatický trend, ale i celý soubor právních a politických opatření s mezinárodní platností, motivujících omezení produkci skleníkových plynů. Ať už se jedná o Kjótský protokol, obchod s emisními povolenkami či zpřísnění kontrol STK. Koneckonců není divu. Za několik minulých desetiletí se zmenšilo severní polární zalednění o bezmála polovinu, dezertifikace na mnoha místech planety pokračuje hrozivým tempem a záznamy v Klementinu lámou teplotní rekordy za posledních dvě stě let. O realitě globálního oteplování pochybuje pouze menšina odborné veřejnosti a jeden ješitný prezident…

Podobná situace se týká předpovědi nastávajícího 11-letého cyklu sluneční aktivity. Zatímco naprostá většina astronomů a astrofyziků předpovídala nástup vysokého cyklu, opačný průběh byl předpokládán pouze ojediněle, např. Davidem Archibaldem. Zatím to však vypadá, že se plní právě jeho předpověď. Od posledního minima sluneční aktivity nás dělí již téměř 13 let a slunce je stále mimořádně klidné. Nalézáme se stále v minimu nastávajícího cyklu, který tak má již dva roky zpoždění. Dlouhodobé snižování sluneční aktivity (v horizontu několika budoucích desetiletí) by na druhé straně nemělo být tak velkým překvapením. Pokud by ovšem odborníci, zabývající se solární fyzikou brali vážněji vztahy mezi sluneční aktivitou a postavením planet, zejména mezi variacemi momentu hybnosti Slunce a konfiguracemi velkých planet, tj. Jupitera, Saturna, Uranu, Neptuna, případně dalších, dosud nezjištěných velkých těles sluneční soustavy. Z těchto vztahů lze odvodit, že koncem 80. let minulého století Slunce vstoupilo do období dlouhodobého minima aktivity (1985-2040), spojeného s postupným trendem ochlazování. Z hlediska planetárních konfigurací spadá každé z dlouhodobých minim přibližně do období heliocentrické konjunkce Uranu a Neptuna. Dlouhodobá maxima představují naopak období kolem opozice těchto planet, přičemž celý cyklus trvá cca. 180 let. Aspekty Uranu a Neptuna tak modulují známý 11-letý cyklus sluneční aktivity, jehož průběh je v hlavní míře dán heliocentrickými aspekty Jupitera a Saturna. 180-leté cykly jsou samy modulovány dvanáctičetným supercyklem trvajícím cca. 2100 až 2200 let. Poměrně nečekaným, ale o to obecnějším způsobem se tak opět potvrzuje základní axiom „Jak na Nebi, tak i na Zemi“ – pozemská odezva dynamiky Slunce a velkých planet je přesvědčivá a skýtá poměrně ucelený obraz, z hlediska astrofyziky i astrologie, zejména mundánní. Při bližším pohledu vidíme, že zmíněný 180-letý cyklus koresponduje s několika různými synodickými periodami velkých planet, resp. jejich násobky. Odpovídá každé deváté konjunkci Jupitera a Saturna (178,73 let), čtrnácté konjunkci Jupitera a Neptuna (178,92 let) a třinácté konjunkci Jupiter a Uranu ( 179,54). Dále odpovídá každé páté konjunkci Saturna a Neptuna (179,39 let) a každé čtvrté konjunkci Saturna a Uranu (181,46 let).

Není bez zajímavosti, že všechny tyto cykly odpovídají s přesností 0,03% (9 JU-SA) až 1,5 % (4 SA-UR) tradiční časové jednotce Platónský palec = 178,67 let, tj. jedné dvanáctině Platónského měsíce (2144 let), jednoho tradičního „Věku“ precesního cyklu „Velkého roku“. Odpovídající precesní posun 2,5° (vizuálně cca. 5 úhlových měsíčních průměrů) tak indikuje jeden 180-letý cyklus sluneční aktivity a klimatických změn. Podobně, jako precesní posun o jedno znamení indikuje průběh klimatického supercyklu dvanácti 180-letých fází.

Nástup dlouhodobých minim sluneční aktivity lze z hlediska konstelací velkých planet ilustrovat na příkladu aspektů Jupitera a Neptuna, jmenovitě na radixech pro každý čtrnáctý aplikační trinus těchto planet (14 x 12,782 = 178,951 let), odpovídajících zároveň obdobím blízkým konjunkcím Saturn-Uran. Horoskopy pro tyto konstelace jsou znázorněny na obr. 1, 2, 3, 4, 5 v pořadí nástupů Wolfova, Spörerova, Maunderova, Daltonova, a předpokládaného současného, klimatického minima. (V zájmu přehlednosti jsou vypočítány pro okamžiky průchodu Jupitera MC jako symbolického místa maximálního „nebeského vlivu“. )

Důsledkem fyzikálního působení velkých planet je dlouhodobé střídání období pravidelného a chaotického pohybu Slunce kolem těžiště sluneční soustavy (barycentra), jež se střídavě nachází uvnitř a vně slunečního tělesa. Sluneční aktivita a její dynamika se – velmi zhruba řečeno – odvíjejí ve dvou rovinách. Jedná se o rovinu kauzálních fyzikálních a biofyzikálních vlivů v řadě

planetární aspekty a konfigurace ‚ uspořádaný vs. chaotický charakter pohybu Slunce ‚ vysoká a nízká sluneční aktivita ‚ kosmické záření původu slunečního vs. galaktického ‚ teplejší a chladnější klima, biofyzikální působení ‚ společenské procesy

a dále o ryze astrologickou, přímou divinační rovinu synchronicit typu

uspořádaný vs. chaotický charakter pohybu Slunce; kosmické záření původu slunečního (symbol centra) vs. galaktického (symbol periférie) ‚ společenská konsolidace až totalita vs. společenská demokracie až anarchie

Naskýtá se otázka, zda by vedle společenských procesů bylo možné předvídat i dlouhodobé klimatické změny nejen na základě příčinných vztahů, ale i pomocí synchronicit. Zdá se, že ano. Jednu z možností v tomto směru představuje detailní sledování lunárních fází. Vynikající přehled pro studia tohoto druhu představují webové prezentace Irvina Bromberga zaměřené na přesné výpočty dlouhodobých periodických variací lunárního cyklu, se započtením vlivu změn sklonu zemské osy a excentricity zemské dráhy.

Jednou z nejzajímavějších úvah v tomto směru je porovnání okamžiků aktuálních a středních novoluní v rámci hebrejského lunárního kalendáře (molad). Na základě časového průběhu jejich rozdílů autor popisuje krátkodobou (cca. 14 lunárních měsíců) a střednědobou (cca. 111 měsíců) periodickou variabilitu, jež jsou dány měnící se vzájemnou polohou perigea lunární dráhy a perigea zemské dráhy. Dlouhodobá variabilita (cca. 185 let) je pak dána vzájemnou polohou lunárních uzlů a perigea zemské dráhy, přičemž počátky každého z těchto supercyklů odpovídají jejich konjunkci (za současné přibližné konjunkce perihélia a perigea) – jedná se o každou desátou konjunkci Severního lunárního uzlu a perihélia. Horoskopy pro tyto situace jsou znázorněny na obr. 6, 7, 8, 9, 10 (viz též tab. 1). (V zájmu přehlednosti jsou vypočítány pro okamžiky průchodu severního lunárního uzlu AS jako symbolickým místem počátku, nástupu). Tyto supercykly periodických variací lunárního cyklu odpovídají přibližně délce trvání 180-leté periody sluneční aktivity. Při jejich srovnání se nyní zaměříme na aktuální téma dlouhodobých období minima aktivity, a porovnáme jejich nástupy s přibližnými časovými středy 185-letých cyklů variací solilunárního cyklu, jež budeme reprezentovat konjunkcemi Severních lunárních uzlů a perihélia v souřadné soustavě tropického zodiaku (za současné přibližné konjunkce perihélia a apogea, aproximovaného polohou Černé luny, k nimž dochází při každé desáté konjunkci lunárních uzlů s perigeem). V souřadné soustavě tzv. Vnitřního zodiaku (jenž je od polohy perihélia odvozen) se jedná přímo o každý desátý ingres Severního lunárního uzlu do vnitřního znamení Kozoroha.

Nástup dlouhodobého minima sluneční aktivity Poloha perihélia Každá 10. konjunkce Severního lunárního uzlu a perihélia,Praha UT Nástup minima(časový rozdíl, roky)
1270 (Wolfovo) 0°02´ 16.12.1247 7:01:52 +22
1430 (Spörerovo) 3°14´ 2.12.1433 8:02:40 -4
1620 (Maunderovo) 6°25´ 29.11.1619 9:02:55 0
1789 (Daltonovo) 9°37´ 17.11.1805 10:02:42 -19
1985 (současné) 12°48´ 5.11.1991 11:02:03 -7

Tabulka 1 Srovnání nástupů klimatických minim a supercyklů konjunkcí Severního lunárního uzlu a perihélia

Shoda je, jak se zdá, poměrně dobrá až velmi dobrá – alespoň vzhledem k délce časových intervalů a neurčitosti samotného výpočtu nástupu chaotického pohybu Slunce kolem barycentra, resp. dlouhodobého minima sluneční aktivity.

Pokud se týká současného klimatického minima, jehož nástup, tj. počátek první fáze je synchronní s konjunkcí lunárního uzlu a perihélia 5. 11. 1991, jeho druhá fáze nastává 10. 6. 2010. Počínaje tímto datem by se mělo začít ukazovat, jakým směrem se sluneční aktivita, příp. klima budou vyvíjet a měla by být aktualizována interpretace stávajících klimatických údajů. Je pravděpodobné, že takto nově přehodnocené klimatické vyhlídky budou nečekaným a nemalým překvapením – uvážíme-li, že v rozmezí necelého jednoho až dvou týdnů předtím vstoupí Uran a Jupiter do znamení Berana, v opozici na Saturna (obr. 11).

Jednotlivé fáze 185-letého desetičetného cyklu se přirozeně vyznačují různými aspekty mezi spojnicí lunárních uzlů (jejichž poloha je vázána podmínkou konjunkce s perihéliem) a spojnicí perigea s apogeem, znázorňovaným obvykle Černou lunou. Lze proto spekulovat, zda v dobách archaické a starověké astrologie nebylo možno indikovat různé fáze 180-letého klimatického cyklu podle délky trvání slunečních a měsíčních zatmění nebo, obecněji, podle délky trvání zákrytů jasných hvězd a hvězdokup s různou úhlovou vzdáleností od ekliptiky (zejména Regula, Spiky, Aldebaranu a Plejád). V této souvislosti připomeňme, že poloha zemského perihélia se od starověku do dneška pohybuje souhvězdím Střelce a interval pohybu afélia odpovídá úseku souhvězdí Blíženců, do kterého se z oblastí mimo ekliptiku promítají souhvězdí Oriona a Velkého Psa. V posledních staletích je afélium přibližně v konjunkci s hvězdou Sírius…
Z výše uvedeného vyplývá, že periodické variace fází Luny jsou jemným indikátorem způsobu pohybu Slunce kolem barycentra, stejně jako indikátorem klimatických změn – zcela v duchu tradiční lunární symboliky, jež hovoří o citlivosti. Mechanismus synchronicity mezi solilunárními variacemi a dynamikou Slunce pravděpodobně spočívá v tzv. pseudokorelaci, kdy jeden kauzální faktor , tj. konfigurace velkých planet ovlivňuje ve stejném rytmu pohyby Slunce a Měsíce. Luna má v tomto rámci akauzální roli indikátoru, rafije na orloji, ukazující tu složku klimatických změn, která je dána variabilitou sluneční aktivity. Je příkladem, jak může synchronicita symbolizovat fyzikální vlivy a děje.

Není ovšem bez zajímavosti, že souběžně s tímto cca. 180-letým rytmem má Luna spolu se Sluncem v klimatických záležitostech zároveň i roli příčinného faktoru. Tentokrát se to nijak netýká cyklů sluneční aktivity nebo zářivého slunečního výkonu, ale cyklu velikosti přílivu a odlivu, který rozhodujícím způsobem určuje, s jakou intenzitou se promíchávají povrchové a hlubinné oceánské vody a v jaké míře jsou chladné vody z hlubin vynášeny k povrchu, kde působí ochlazení. Bohatou solilunární symboliku chladných, hlubinných oceánských vod lze nad rámec fyzikálních úvah doplnit ještě tím, že se jedná o vody bohaté na živiny. V oceánském koloběhu živin a potravních řetězců má tedy Luna přinejmenším stejně významnou roli jako v „suchozemském“ zemědělství. I u slapového cyklu je možné identifikovat dlouhodobý 1820-letý supercyklus, který je ovšem, jak je patrné,na rozdíl od sluneční aktivity desetičetný. Odpovídá precesnímu posunu přibližně 26°, což představuje jednu sedminu precesního hemicyklu.

Hlubší zobecnění
Na rozdíl od sluneční aktivity jsou velké planety – v případě klimatické složky dané změnami oceánských slapů – v roli indikátorů, akauzálních rafijí na planetárním orloji. Dále jsou, spolu se sluneční aktivitou, divinačními indikátory četnosti zemětřesení a určitých forem sopečné činnosti. (Z kauzálního hlediska je sopečná aktivita, podobně jako dynamika oceánů, daleko spíše determinována intenzitou slapového dmutí než sluneční aktivitou.)

Výše naznačená klimatická souhra cyklů sluneční aktivity a oceánských slapů je moderním, nečekaně komplexním, lze říci „hypertextovým“, vyjádřením kosmických prapříčin dynamické rovnováhy Ohně a Vody jako Empedoklových živlů, rhizómat, doslova „kořenů“, které jsou zde spíše protikladnými silami než stavebními kameny přírody. Tato rovnováha je ovšem složitější, neboť do ní vstupuje i živel Země. Slapové působení zahrnuje nejen povrchové ochlazení v důsledku mísení, ale naopak i podzemní Jouleův ohřev, který (právě v tomto rámci) představuje spojení živlů Ohně a Země a jeden ze základních alchymických Principů. Pro jednoduchost neuvažujeme klimatické důsledky proměnlivosti parametrů zemské dráhy (Milankovičovy cykly) a proměnlivost atmosférickou, tj. Zemi a Vzduch.

Aby bylo možné pochopit tyto souvislosti alespoň trochu do hloubky, je třeba si uvědomit spletitost sítě vzájemných fyzikálních vztahů mezi všemi tělesy sluneční soustavy. Koneckonců, jakýkoli horoskop je toho výstižným symbolem. Z tradičního astrologického hlediska to bude možná znít kacířsky, ale za základní (a realitě odpovídající) významovou rovinu horoskopu lze považovat fakt, že se planety otáčejí kolem Slunce, což je symbolicky vyjádřeno zdůrazněným významem polohy Slunce ve znameních a aspekty planet vůči němu. Na souřadné soustavě nezáleží – i geocentrismus lze z tohoto hlediska chápat jako skryté, implicitní vyjádření heliocentrismu. Za další, jemnější rovinu můžeme považovat vzájemné aspekty velkých (společenských), terestrických (osobních) planet a Slunce. Tato rovina není jen symbolem početných orbitálních a spin-orbitálních rezonancí planet a různě dlouhých cyklů variability sluneční činnosti, ale i návazných klimatických a společenských procesů, které jsou tímto faktorem vždy silně ovlivněny. Fyzikální vztahy mezi všemi těmito tělesy i jejich měnícími se dráhovými parametry jsou nesmírně různorodé. Vrátíme-li se k typickému horoskopu a vezmeme-li jako diskrétní jednotku v polárních souřadnicích 1° reprezentovaný například jedním Sabiánským symbolem, pak při běžném počtu uvažovaných prvků odpovídá samotný radix jedné z 30-50 000 různých možností uspořádání, která se dále aktualizují během života a prochází desítkami milionů různých konfigurací a restrukturalizací.

Vraťme se však k výše zmíněné otázce kauzalita vs. synchronicita. Ve světle naznačené složitosti fyzikálních vztahů mezi tělesy sluneční soustavy se naskýtá otázka, není-li nakonec synchronicita neredukovatelnou (z hlediska redukce na elementární výpočetní kroky), krajně složitou, explicitně nevyjádřitelnou a skrytou – kauzalitou. Takovou, která se nedá odvodit, nahradit zjednodušeným modelem, ale jen znovu projít, simulovat průběh – ve smyslu jednoduchých programů Stephena Wolframa a jejich extrémně složitých projevů a manifestací. Oněch programů a manifestací, jejichž chování tak nápadně připomíná rudhyarovská semena a jejich sklizeň, a které odpovídají například obecným orbitálním parametrům (polohám a dynamice uzlů, perihélia, perigea apod.). Není právě toto jedna z forem divinace? Nechat spočítat úlohy, které nás jako astrology zajímají, celou sluneční soustavou – jako systémem, u kterého lze takovou potencialitu předpokládat? Například rezonance mezi 180-letým cyklickým rytmem sluneční soustavy a základním slapovým rytmem sublunárního světa (který se projevuje supercyklem variability novoluní) je vysvětlitelný spíše tím, že Měsíc „přepočítává“ polohy a pohyby velkých planet, než přímočarým kauzálním vlivem těchto planet samotných. Obrovské množství fyzikálních interakcí těles sluneční soustavy, které navíc není zdaleka jen gravitační povahy napovídá tomu, že představa hodinářsky přesné, kauzálně přímo dané pravidelnosti oběhu nebeských těles je velmi zjednodušující a zavádějící. Myšlenkové pojetí sluneční soustavy jako systému, který nelze redukovat na zjednodušující model a který je naopak schopen zpracovávat informační vstupy a výstupy poskytuje zcela jiný obraz. Lze jej považovat i za satisfakci pro používání různých symbolických divinačních metod, jako jsou rozmanité revoluce a progrese, z fyzikálního hlediska zdánlivě nesmyslné.

Možná, že podstata astrologických korespondencí spočívá v tom, že živé systémy, jež jsou z výpočetního hlediska rovněž neredukovatelné (a univerzální), přepočítávají planetární vlivy, resp. meziplanetární interakce obdobným způsobem, jako fáze Luny přepočítávají konfigurace velkých planet. Činí tak způsobem, o kterém se nedá jednoznačně říci, zda se jedná o kauzalitu nebo synchronicitu. Na rozdíl od přepočítávání planet lunárními fázemi však k tomu ještě představují emulátory sluneční soustavy, přičemž emulace drah a cyklů určitých planet například určitými částmi rostliny a jejich přiřazení jsou dány tradičními astrologickými signaturami. Pozn.: Rozdíl mezi simulací a emulací je především v tom, k čemu slouží – simulace k získání nových poznatků o určitém systému, emulace k zajištění nebo manifestaci jeho funkcí jinými prostředky. Poetičtěji lze něco podobného říci prostými slovy „vesmír je v nás“.

Comments are closed.