Fulcanelli – Tajemství katedrál

Nakladatelství Trigon nedávno vydalo druhé vydání Fulcanelliho Tajemství katedrál. Pokud patříte mezi ty, kteří jsou obeznámeni s vydavatelskými počiny Trigonu, pak se jistě zaradujete nad tím, že je druhé vydání jazykově upravené a hlavně jsou zde všechny nejasnoti z původního vydání uvedeny do správného významu!¹ Svou recenzí bych se však chtěla obrátit na ty, kteří nakladatelství a knihu z Trigonu zaznamenali jen letmo nebo Tajemství katedrál neznají vůbec.

Nakladatelství a knihkupectví Trigon je dílem Vladislava Zadrobílka, který v roce 1990 navázal na svou samizdatovou činnost a začal vydávat základní hermetické, mystické a alchymické spisy. Na místě je třeba vyzdvihnout, že jsou to díla zásadní, ze kterých čerpali a čerpají všichni vážní zájemci o hermetické vědy. Každá doba z různých důvodů ale vždy bezpečně odsunuje literaturu takto specializovanou na okraj. Z jejich obálek na nás nejukají a jukat nebudou usměvavé tváře duchovních zasvěcenců, nenajdeme v nich jednoduché návody a stručné poučky, jak zlepšit běh vlastního života. Knihy z Trigonu používají jazyk symbolů, analogií, alegorií k tomu, aby co nejvěrněji popsaly proces duchovního hledání, alchymické proměny, vztah s kosmem a tajemství života. Příkladem této specializované a pro mnohé zdánlivě „vážné“ literatury může být právě Fulcanelliho Tajemství katedrál.

Vezmeme-li knihu do ruky, už její váha nás donutí se při jejím prolistování uvelebit nejlépe do rohu knihkupectví a v tichu se začíst. Pohmatově příjemná pevná vazba a střízlivá grafika navazuje na tradici knih, které vydrží časté čtení. Pozornost upoutá bohatá obrazová výbava fotografií E. Canselieta, F.C.H. Neznalý čtenář, netuše, kdo je Fulcanelli, je na tom stejně jako ten, který má všechny Fulcanelliho knihy v knihovně. Ani on totiž neví, kdo se skrývá za podpisem Fulcanelli. Existuje mnoho dohadů, ale průkazný důkaz o tom, kdo je Fulcanelli, není. Už tato informace nás může nalákat k tomu, zvědět víc. Ve světě, kde se tajemství a magie vytrácejí z běžného života, se s nimi můžeme alespoň na chvíli spojit a poznat, co takový vztah nabízí. Sám název nás k tomu znovu odkazuje – Tajemství katedrál.

Naše paměť si jistě vybaví vzpomínku podobnou té, kterou zmiňuje autor na prvních stranách knihy, kdy jsme stáli poprvé u nějakého velkého chrámu, katedrály ať zde či v cizině, a poprvé pozorovali onu pozoruhodnou stavbu. Její nezvyklá velikost každého na malý okamžik zastaví a nedovolí mu „vlítnout“ hned do chrámu, ale velí zklidnit mysl, aby se mohla spolu se naším srdcem otevřít vší té vizuální, dotykové a duchovní záplavě soustředěné do jediného místa.

Notre-Dame, Paříž, Portál Panny. Planetární kovy

Katedrály jsou symboly nového času. Jsou živými symboly proměny.

Uvažme, že jejich stavitelé nosili plány celé stavby jen ve své představě, která velebila Boha, ale i veškerý nabytý lidský um. Vždyť právě na při stavbách katedrál se uplatňovaly nejnovější technické a technologické postupy. Fantazie stavitelů v nich sváděla zápas s možnostmi dostupných materiálů a překračovala dosavadní zkušenosti. Vzpomeňme na to, jak jsme obdivovali jejich vnitřní i vnější výzdobu. Kolikrát nám padlo oko na nějaký výjev, plastiku či sochu, která upoutala naši mysl a nutila ji zpozornět. Nenapadla nás nikdy otázka po původu divokých výrazů všech chrličů, po tom, proč jsou na zdech vyobrazena podivná zvířata, proč zde najdeme psa a jinde pelikána, proč spící postavy a proč zas jinde různé výjevy z pracovních činností? Určitě jsme se každý alespoň jednou pozastavili nad některými až absurdními výjevy, ale protože naše mysl neměla odpověď, zapadl obraz i vzpomínka do hlubin naší duše.

Jakmile známe abecedu, dokážeme číst. Jakmile se dokážeme vcítit do druhého, dokážeme číst i mezi řádky. Podobně na tom byl či byli ti, kteří pod jménem Fulcanelli sepsali Tajemství katedrál. Stránky knihy nás postupně provázejí nejdůležitějšími symboly, které nesou francouzské katedrály a spirituálně významná místa. Chvíli popisný jazyk nás nutí vnímat symbolické výjevy a zorientovat se v jejich škálách a charakterech. Poté nás Fulcanelli vybídne, abychom si začali skládat jeden obraz k druhému, aby v zápětí poetickou formou navodil stav, ve kterém se rozezní naše duše, a my si budeme muset znovu uvědomovat obsah toho, co čteme. Styl psaní není náhodný. Vždyť jak popsat to, co nás přesahuje, ale zároveň námi prochází? Jak se zhostit popisu procesu, který provází proměnu? Vždyť sama proměna je tajemstvím, které nechce být vystaveno očím pozorovatele, ale děje se vskrytu. Cožpak je možno spatřit, jak se nabývá poznání? Naše pochopení, vychází vždy jen z toho, co už dávno víme. Přichází náhle, když se nabyté složí do obrazu, jenž naši mysl přenese dál. Navenek se naše pochopení ukáže, až když zazní ono standardní: „Aha, takto, rozumím. Chápu!“

Fulcanelliho texty mohou být oprávněně považovány za pozoruhodnou hermeneutickou kaskádu interpretací, otevírajících nám možnost podívat se na symboly z nové perspektivy. Není nezbytně nutné věnovat se alchymii, byť jednotlivé obrazy patří do ranku alchymického slovníku a člověku znalému alchymických obrazů mohou poodhrnout závěs poznání. Není nutné se bát, že naše mysl neporozumí a nepochopí, co tím vším chtěl autor říct. Sama četba, tedy vstoupení do vztahu s autorem a symboly katedrály, v nás může nastartovat proces proměny. Slova jsou symboly a dokáží s naším vědomím rozehrát hru o nevědomé obsahy. Nad jednotlivými Fulcanelliho popisy si můžeme popřemýšlet a nechat je v sobě působit stejně tak, jako na sebe necháváme působit geometrii půdorysu katedrály. V jejích útrobách se s námi rozehrává tajemná hra s naším vnímáním a my pociťujeme nepatrnost vlastní tělesnosti a zároveň i nekonečnost možností otevřeného vědomí a sounáležitosti s druhými lidmi. Je-li pohled na katedrálu inspirativní, pak sdílení myšlenek a souvislostí, které Fulcanelli našel v jejích zdech, může pustotu našeho ducha proměnit v zářivě plné poznání krásy jazyka a světa. Fulcanelliho text ukazuje svou kvalitu právě tím, že nabízí tolik možností a tím stále upozorňuje na svou živost a aktuálnost.

Kniha je ukázkou přenosu významů. V duchu P. Ricouera bychom mohli napsat, že je hermeneutickým pokusem o spojení času objektivního kosmologického s časem subjektivním psychologickým. Navíc si musíme uvědomit, že je rozbuškou, která strhla lavinu dalších interpretací a vedla k odhalování opomenutých souvislostí. Je na každém z nás, aby vstoupil a interpretoval si znovu pro sebe sama všechny autorem podané významy.

Jako ukázku jsem si vybrala obraz, který rezonuje s mojí astrologickou praxí.

 

Notre-Dame, Paříž, Portál Panny. Planetární kovy

Notre-Dame, Paříž, Portál Panny. Planetární kovy

CITACE z Tajemství katedrál str. 120-123.

 

VI

Opusťme však hlavní chrámovou předsíň a přistupme k severnímu portálu, zvanému též portál Panny.

Ve středu tympanonu nás zaujme sarkofág na prostřední římse, patřící k výjevům ze života Krista; je zde sedm kruhů, symbolizujících sedm planetárních kovů. (viz obr.)

 

Slunce je zlato, živé stříbro Merkur;

Co je Saturn v olovu, Venuše je v bronzu;

Luna stříbra, Jupiter cínu,

A Mars železa jsou figury.¹

 

Podoba centrálního kruhu je co do výzdoby jedinečná zatímco ze šesti ostatních se vždy dva a dva opakují – což v čistě dekorativních motivech gotiky je naprosto neobvyklé. Navíc tato symetričnost postupuje od středu ke krajům tak, jak to učí Cosmopolita. „Pohleď na nebe a na sféry planet,“ říká tento autor,² „uvidíš, že Saturn stojí nejvýš ze všech; následuje Jupiter, potom Mars, Slunce, Venuše, Merkur a nakonec Luna. Povšimni si, že síly planet se nezvyšují, ale že ubývají; zkušenost nás dokonce učí, že se snadno přeměňuje Mars ve Venuši, nikoliv Venuše, náležející do nižší sféry, v Mars. Jupiter se proto snadno proměňuje v Merkura, protože stojí výš než Merkur; onen je druhý po obloze, tento je druhý nad zemí; Saturn je nejvyšší, Luna nejnižší; Slunce se mísí se všemi, ale nikdy není zlepšeno nižšími. Nuže znamenej, že existuje mocná korespondence mezi Saturnem a Lunou, vprostřed nich stojí Slunce, jakož i mezi Merkurem a Jupiterem, Marsem a Venuší, mezi nimiž vždy vprostřed stojí Slunce.“

Nad chrámovou předsíní Notre-Dame je mutační posloupnost metalických planet naznačena způsobem nejzřejmějším: centrální motiv symbolizuje Slunce, obě krajní růžice označují Saturna a Lunu, potom následují z jedné a druhé strany Jupiter a Merkur a nakonec Mars a Venuše se Sluncem uprostřed.

 A co víc! Jestliže analyzujeme tuto zvláštní řadu, v níž se zdají být kruhy obvodů růžic vzájemně spojeny, spatříme, že je tvořena posloupností čtyř křížů a tří berel, z nichž jedna má jednoduchý závit a zbylé dvě dvojitý. Kdyby se jednalo o čirou ornamentálnost, bylo by zapotřebí vždy šesti či osmi atributů, abychom zachovali dokonalou symetrii; nic takového tu však není, a tím, co potvrzuje, že jde o zamýšlený symbolický smysl, je skutečnost, že prostor nalevo je ponechán prázdný.

 ¹La Cabale Intellective. Rukopis uložený v Bibliotheque de l´Arsenal, S. et A. 72, str. 15

²Nouvelle Lumiére chymique. Traité du Mercure, kap. IX., str. 41. Paříž, Jean D´Houry, 1649.

 

Jinotaj, který se nese Fulcanelliho textem, se střetává s tím, co známe z textů Alexandra Rupertiho a Daneho Rudhyara. Základní (vprostřed stojící) Slunce ve spojení s (nejvyšším) Saturnem a (nejnižší) Lunou tvoří trojici, kterou v humanistické astrologii spojujeme s funkcemi umožňujícími bytí jako takové. Právě tato „svatá“ trojice tvoří Ego a dává slovu psychologický význam. Funkce strukturující (Saturn), životní síla-náboj (Slunce) a funkce adaptace-vnímání (Luna) spolu neustále a znovu utvářejí identitu v čase (Judith Butler).  Jupiter symbol funkce expanzivní se „snadno proměňuje“ v Merkura funkci vnitřního a vnějšího dorozumívání. Jupiter související se všemi tendencemi k růstu a instinktivnímu rozšiřování všeho, co Egu jakkoliv poslouží, potřebuje jít v ruku v ruce s Merkurem a mít možnost vztahovat se a dorozumět se s tím, co láká jeho představivost. Merkur, symbol komunikace schopné se dorozumět s kýmkoliv, podporuje jupiterskou odpovědnost sobě samému, vlastním pravidlům, osobní spravedlnosti. Jak příhodné mít tyto funkce pod vědomou kontrolou! Mars a Venuše, komplementární dvojice, na které záleží úspěch transformativních snah ať už na biologické úrovni – proměna zplozením potomka, společenské – vědomí společných hodnot, individuální – aktivní jednání ve smyslu osobních postojů a hodnot, transpersonální – plné hodnotové zakotvení v životě tady-a-teď vyvěrajících postoje, ve kterém je „Já“ nahrazeno „My“. Mars „se snadno proměňuje“ ve Venuši neboť akceschopnost na sebe dokáže převzít zápas o hodnoty, ale hodnoty (Venuše) samy o sobě nedovedou být aktivní. Jsou přitažlivou gravitační silou, která působí jen směrem dovnitř.

A tak dál a dál si můžeme hrát s obrazem, předloženým nám v obrazu katedrály Notre-Dame v Paříži. Svou „recenzí“ jsem chtěla čtenáře nalákat ke hře s fantazií, se symboly, s vlastními zkušenostmi a zážitky, které se v podzimním čase velké přípravy na proměnu mohou odehrávat nad Fulcanelliho knihou Tajemství katedrál.

¹ http://www.trigon-knihy.cz/news.aspx?guid=2de505d5-9702-4c7c-a259-d85d37ab60e9&l=cze

Nakladatelství Trigon:

http://www.trigon-knihy.cz

Comments are closed.