HOROSKOP pro 42. týden

Dny se krátí a u nás už se táhnou mlhy od Vltavy. V praxi to znamená, že se časně ráno vzbudíte a všude mlha hustá tak, že by se dala krájet, vypravíte zbytek rodiny a mlha stále, pracujete celé dopoledne a mlha se drží a ne a ne pustit. Zdrží se až do oběda. Pak se v mžiku zvedne a bez jakéhokoliv upozornění to do vás naperou sluneční paprsky. Ve druhém případě utrousíte cos ve smyslu, že už bylo líp a necháte zataženou oblohu svému osudu. Na druhou stranu, aspoň je vidět, že je zataženo a to je taky dobré. Kocour už moc nechce ven a navíc chytl mlsnou. Jen tak něco mu nejede. Častuji ho marnými výkřiky v duchu: ještě si budeš vybírat, mlsoune jeden. On si jen olízne tlapku a ignoruje mne. Jakmile ukončím svůj plamenný projev plný kritiky, ve které mu připomenu osud koček na konci vesnice, které nemají, co žrát, a jistě by si kocourovo jídlo daly, až by všechny čtyři oblízly, si uvědomím, že plácám blbosti. Sama jsem čas od času mlsná, tak co mám co kritizovat kocoura. Kocour zatím proklouzne na své místo na gauči a okem kontroluje moje pohyby. Co kdybych začala něco jíst, že? Nejím a nic si ani nepřipravuji. Většinou si hned sedám k počítači a pracuji. Pak si vzpomenu, že bych měla pojíst, dám si vločky. Ty tedy kocour nechce ani omylem. Příprava ovesné kaše je pro něj zcela nezajímavá činnost, jako většina mých dalších praktik o cvičení, uklízení nemluvě. Kocour si mezi tím olíže si místo, kde měl kulky, stočí se do klubíčka a usne. Prdí na mě a to, safra, doslova. Prdí a kruto-přísně smrdí! Tak nejdřív mne prudí, že mu jídlo nevoní, pak mne ignoruje a nakonec prdí? Pohoda soužití. Loupnu po něm ostře okem a nevzbudím ho ani tím, že otevřu okno přímo nad jeho hlavou. Opětovně mne ignoruje. Je mi skálopevně jasné, že když kočky zdomácněly, tedy správně, když byly vpuštěny do nitra lidských obydlí a bylo jim dovoleno tam nocovat, obsadily a přivlastnily si veškeré nabídnuté prostory. Od té doby víceméně trpělivě snáší to, že s nimi bydlí i lidé. Dům, o kterém jsem si myslela, že je náš, je kocoura. My jsme jen ti, co se starají, aby se v něm kocourovi líbilo a ti, které on naoko láskyplně snáší. Je jen málo dnů, kdy mu věřím, že jsme jeho smečka, které je vděčný za žrádlo. Děti chtějí ještě psa. Mám tedy vyhlídky. Dům je kocourův a ještě přijdu o zahradu, která se stane výsostným územím psa. Bude to pes, kdo mi nakonec dovolí mít někde záhonky a květiny, natož stromky. O tom, že jablka a hrušky na dolní zahradě pravidelně sklízí srnky, pomlčím, neb o tom, že bych kdy měla ovocné stromy, si mohu nechat zdát. A kdyby se nepustil brouci nepustili do stromu letňáků, tak bych měla jen větve na sever, neb taková je dohoda se sršni.  Dávám si předsevzetí, že musím oddálit tuto krutou ztrátu území, co to jen půjde. Otázkou je, zda se mi to podaří. Už mám vyhlídnutý útulek, odkud …a nakonec, co je vlastně moje? Když nad tím tak přemýšlím, tak asi jen ta hypotéka. Vše ostatní je něčí jiné a já se snažím udržet na daném místě. Ale zpět ke kocourovi. Na toho mám jasnou strategii. Zavírám před ním dveře a tím mu naznačuji, že v jeho domě jsou prostě místa, tedy jedno místo, kam prostě nemůže. Nerozumí. Vyčká okamžiku, kdy něco nesu a mám plné ruce. Díky nákladu nestihnu za sebou rychle zavřít dveře a on, kocour, přestože ještě před vteřinou zrovna tvrdě usnul unaven ranní rosou a tíhou mlhy, vklouzne dovnitř a neomylně a ještě musím dodat jen tehdy, když má špinavé tlapky a mokrou srst, si lehne do zapovězených peřin. Jindy to neudělá. Jednoduše si přeje permanentně voňavé cejchy a navíc mi tak dokazuje, že je to on, kdo určí, kdy se bude prát velké prádlo. Jsi si jistá, že děláš dobře, mňoukne, když ho vystrčím za trest ven z domu. To víte, nejsem si jistá. Už mne naučil, že válku s kocourem není radno vyhlašovat. Napočítám do deseti, opětovně otevřu venkovní dveře a on, milostpán, co se zhlédnul u sousedů Colloredů Mansfeldů, si líže zase ty kulky, co nemá a dělá, že ani v koutku duše nechce zpět do svého panství. Jakmile se na něj přestanu dívat, šup a je uvnitř. Promenáduje se po obýváku, jako by se nic nestalo a řve, nemňouká, řve, co že máme tedy k tomu jídlu. Poslušně mu dám a on, když se sehnu a kladu mu do misky další porci, mi čumákem zlehka přejede přes čelo.  Ok, jsme kamarádi. Můj emoční var vyšumí, rozněžním se. Podrbu ho, on zapřede a vzápětí se odvalí zpět na svoje místo. Tak, to před tím jsme si mohli ušetřit, dodá tiše, když se uvelebí ke spánku. Ale přiznej, že jsi se taky pobavila? Mňau? Mlčím. Tohle prostě nebudu komentovat. Jemu ne.

Vážení, ať prožijete dny s kočkami či bez, vyhlídky nejsou špatné. Víkend může mít opravdové kouzlo. Emocí bude všude dost a vůně tajemna na dosah. Co tedy uděláte? Tak či tak buď vědomě lenošte, neboť to má smysl, nebo si nezapomeňte udělat něčím radost. Kus toho, co získáte rozdejte kolem sebe, neb štědrost je ctnost. Já budu učit, tak rozdám to, co vím. MarLuk 17.10.2019

Uplynulý týden vyvolal mnohé vášně, spustil válku, uvolnil emoce a rozložil smutek na ty, co byli opouštěni svými blízkými. Deště ustaly a víkend přinesl překvapivě teplé a slunné dny. Prchli jsme na výlet a místo abych byla pilná na zahradě, courala jsem se lesem kolem Českého Štemberku a objevovala krásy městyse s názvem Rataje nad Sázavou. V Ratajích jsem byla opravdu poprvé a žasla, jak se na tomto místě zastavil čas a jak jsou překrásné. Dostali jsme pozvání na sraz básníků u příležitosti 50. let od smrti Jacka Kerouaca. Vše se konalo na hradě Pirkštejn, o kterém je první známá písemná zmínka z 1346 a patřil Pánům z Lipé. Hrad je v majetku církve, ale od roku 2015 ho má v pronájmu Ondřej Kobza, kavárník, který tam příležitostně pořádá různé akce, jako byl sraz básníků. Kulisy hradu jsou fantastické a vytahují z hlubin duše ty nejromantičtější představy. Obzvlášť, když vystoupáte ve tmě po schodech do věže k velikému zvonu a rozhlédnete se kolem sebe. Štěrbinami v krovu a bočnicích vytváří paprsky slunce sítí, která přitahovala mušky, a ty se třpytili jako by se u zvonu sypaly třpytky shůry.  Přišla jsem ke zvonu ve chvíli, kdy se slunce pohnulo na své pouti o kus dál a mušky už byly schované ve stínu, takže jsem tuhle mystiku viděla jen na videu, ale i tak mi přišlo, že v syrovosti interiéru se dotýkám dějin. Zní to možná jako fráze, ale museli byste tam být, abyste mi dali zapravdu. Nádvoří hradu působilo, jako by Páni z Lipé odešli zhruba tak před pěti lety. Cestou pod hradem jsme se dostali do míst, kde ve výklenku hradeb postávali básníci (Josef Rauvolf, básník Ticho, Petr Hruška, Petr Onufer, Básník Ticho, Bohdan Bláhovec, Tomáš Míka, Pavel Rajchman, Ewald Murrer, Ivan Motýl a Petr Placák)a recitovali svá díla v doprovodu saxofonisty Ondřeje Zátky a kytaristy Tomáše Pácalta. V duchu jsem si říkala, co na to asi moje holky (sedm a třináct let)? V praxi jsem však proto, aby byly pro akci motivované, nic neudělala. Nechala jsem je na pospas hradu a básníkům. A když jejich básně dozněly, zjistila jsem, že starší dcera bedlivě naslouchá a nenudí se, mladší po dvou dotazech na tablet a mému odmítnutí, si našla kamaráda a do veršů básníků spolu pronášeli dialogy své hry na prodavače nápojů. Lili do šnečích ulit bahno a drobné kamínky, zdobili a prodávali. Jejich hlasy se přirozeně naladily na melodii básní a zvučely s tím, co znělo pod tajemnou klenbou hradu. Bylo mi dobře. Básně byly skvělé a lidé usměvaví. Údolím se nesly hlasy a les kolem naslouchal a možná si v podobném duchu jako moje starší dcera pomyslely: „Bylo to dobrý, fakt, jen jsem tomu nerozuměla.“ Básním se nedá rozumět, odpovídám Živě, básně nech v sobě působit, ony tě samy někam zavedou. Rozhodně dál než navigace na zpáteční cestě, která se natolik ztratila v oblasti bez signálu, že nás stále vracela zpět ku hradu, ale my už opravdu museli domů. Když jsme se vymotali z podivuhodného kraje Sázavy a mířili k domovu, byla už dávno tma. Na nebi stoupal měsíc a kulatil se k úplňku. Usmíval se na Zem a nám bylo jasný, že i k němu se donesly hlasy básní.

Tenhle týden bude krapet ostřejší, tak se v čas poohlédněme po nějaké básni, která nám dodá silu, posílí víru a uleví od všech povinností, starostí a úkolů, které nás čekají. Hodně sil a až se bude zdát cokoliv příliš „husté“, tak to vložte do slov básní. Marluk 14.10.2019

Pirkštejn

Comments are closed.