Horoskop pro 52. týden

V neděli nad ránem jsem se vzbudila a měla jasno! Nevím, jak vám, ale mě se občas stává, že se mi sní sen a náhle, se vědomí přepne na denní režim, probudím se a mám jasno. Do letošního slunovratu jsem nevěděla proč se mi tak děje. Teď už vím. Takže, v neděli nad ránem se vzbudím a mám jasno! Nesmějte se, žádná noční příhoda v posteli. Prostě se mi „nečekaně“ objevilo to, o čem jsem před časem přemýšlela. Vědomí ono téma vidělo v širších souvislostech. Udělalo se mi jasno, jak to s těmi cykly je. Myslím obecně, prostě jak funguje cyklus. Ne, že bych objevila něco zásadního či nového, ale spíše se mi stalo, jako už po několikáté, že prostě své téma pochopím tak nějak celkově, v širších souvislostech. Pocitově se mi zdá, že ono pochopení prochází všemi buňkami, jak je mi jasné. Kdo ví, zda v té chvíli konečně nečtu info ze své DNA a vesmír si ulevuje, že konečně mi to došlo, nebo naopak tím, že zaplaťpánbu téma plně pochopím, konečně aspoň něco vtisknu do DNA?

Nu, takže se takhle v neděli ráno vzbudím a třeštím do pološera, neb mi dojde, že vím, co to je polovina života, neboť lidský život je taky cyklus. Rázem a jaksi dohromady jsem uviděla, začátek a konec života a tajemství přechodu z dětství do dospívání a ze střední dospělosti do opravdového stáří. Musím k tomu napsat celý text, neb jsem pro to našla slova. V tuhle chvíli chci mluvit o tom, že jsem poprvé uvědomila, co to znamená vystoupit z kruhu toho, co obvykle např. před Vánoci dělám a celý systém, kterému říkám já – Martina, na to reagoval.

Místo uklízení, práce, návštěv a dětského křiku z nedočkavosti sváteční nadílky jsem sbalila jeden malý kufřík, kam se kupodivu vešlo vše, co je třeba pro mne, muže a dvě děti a odjela s nimi do Vídně. Vždycky jsme si slibovali, jak se tam podíváme, ale nikdy to neudělali. Teď musím napsat, že nechápu proč. Proč jsem se mořila tím, že musím zůstat na místě a uklízet, že musím tolik péct, že musím tohle a támhle to…že ještě musím vzít poslední klienty. Nic. Prostě jsem se odpojila od svého obvyklého systému a jelo se na víkend do Vídně. Pátek byl krutý, neb mi nešlo se přeladit. Vše jsem měla vymyšlené a promyšlené a nedokázala se uvolnit, neb mne sžíral stres, abychom vše stihli a viděli, neb čas na to vše je omezen. Běžnému pozorovateli vídeňské turecké čtvrtě, kde jsme levně bydleli, by podivné figurky čtyř Čechů nepřišli nějak zvláštní, pokud by je nepozoroval déle. Musel by se smát tomu, jak v úseku několika desítek metrů stále běhají sem tam a hledají místo, kde zakoupí speciální jízdenku na městskou dopravu. Po hodině a půl se podaří a máme aspoň konkrétní směr, kam pro ni jet. Musíme vlakem jednu zastávku a tam si vše koupíme, říká milá paní v trafice, kde dle internetu mají jízdenku běžně, zdůrazňuji běžně prodávat. Běžně ji neprodávají, takže budete-li chtít Wiena karte musíte na metro do info-centra, kde jsme ji koupili. Takže rychle do metra, abychom stihli výstavu. Nikdy jsem neběžela na výstavu, neb jak nás opět internet informoval, bylo třeba si zakoupit časovou vstupenku, neb výstava je tak navštěvovaná, že bychom se nemuseli jinak dostat. Takže běžíme, děti bolí v boku, vánoční výzdoba je okouzlující, ale není čas se v ní nadechnout, já si v duchu říkám, cos o tom, že to je fakt pohoda, takhle odpočívat, Karel zmateně hledá muzeum, starší dcera se urazí a mladší nekontrolovatelně běhá ulicí. Ještě, že mají ve Vídni široké ulice. Karel konečně najde vstup do muzea a po té, co nás dvakrát vyhodí, neb jdeme bez lístků, časová vstupenka totiž ještě není opravdová vstupenka, jak jsme si mysleli, se konečně ocitáme v šatně. Sundáváme si kabáty, bundy a děti mění výraz. Naštvaná starší dcera se začne živě zajímat o okolní dění, mladší se klouže po podlaze, Karel se potutelně usmívá a já zjistím, že už přeci můžu mít klid, tak co blbnu. Uvolnění přijde hned. Je mi dobře, není to se mnou ztracené. V duchu se sama sobě směji. Ještě hold nejsem zenový mistr a prostě se s mnohým děním zbytečně ztotožňuji a posvátný klid mi neustále uniká. Usmíváme se a stoupáme po krásném mramorovém schodišti do prvního patra Kunsthistorisches Museu. Dva mladí muži nás zastaví, neb konečně někdo chce naši časovou vstupenku, usmějí se a pouští nás do tmavého otvoru, tunelu a my vstupujeme do speciálně potemněle upravených sálů, kde na zdech doslova svítí obrazy Michelangela Merisi da Caravaggia a Giana Lorenza Berniniho. Kupodivu i děti obrazy zastaví a všichni hledíme na to, co my s Karlem dobře známe z knih o umění. Atmosféra je opravdu podařená, sváteční a vznešená. Obrazy jsou skvěle nasvícené, takže vystupují ze tmy, kde nechávají diváka v klidu vstřebat vše, co obsahují. Po tváři mi tečou slzy. Ano, patřím mezi ty, co před některými obrazy pláčou. Je to přetlak dojetí i v kombinaci s tím, že vidím kus života malíře, jeho dobu a navíc obsah obrazu. Tyhle všechny roviny, když se správně potkají, vedou k tomu, že stojí jak zařezaná, vlhké tváře a lehký třes v těle. Tohle je však skryto ve tmě a divák si může v šeru prožívat, co jen chce. Není ničím rušen. Vidíme obrazy a skoro se jim můžeme dotknout. Po chvíli nás všechny promění a jejich veskrze sakrální motivy začnou pracovat a my se od Caravaggioho chlapce, přes Berniho Medůzu, dostáváme k Davidovi, Narcisovi, obětování Izáka dostáváme, k  Neptunovi, Kristovi, Pašijím, Pietě, Zvěstování, sv. Sebastiána , lásku světskou a sakrální, extázi sv. Magdalény a Terezi až třeba po sv. Františka. Sv. Františka jsme od Caravaggia fakt neznali. Sedíme před obrazem a všichni čtyři se v něm po svém ztratíme. Když se vrátíme, je nám jasné, že konečně jsou tu Vánoce. Mladší promluví o tom, že musí namalovat obraz Ježíšovi, starší se ptá na obětování Izáka, Karel čerpá uměleckou inspiraci a já? Já nejsem. Je tu jen vědomí, co je blažené odpočinkem.

V muzeu jsme na každém kroku obklopeni tím, co nejenom zobrazuje výjevy křesťanského, světského, mytologického a pohanského života, ale hlavně ukazuje touhu lidí po naději a spáse. Nemluvě o tom, co vidíme pak, neb Museum má ve svých sbírkách neskonalé skvosty a tak vše, co člověk viděl v knihách, má před očima a ono to mluví s jeho duší víc, než by chtěl. Našla jsem i sbírku obrazů Pietera Bruegela, o kterém jsem se domnívala, že mne nemůže překvapit, že si ho jen projdu. Jenže pak před jeho obrazy jedna stojí, doslova jako kůl v plotě a nemůže dál. Ach, ty mocné hloupé ego! Brugel překvapil. Barvy a lesk, kompozice a světla nejsou s reprodukcemi srovnatelné. Vše je „naživo“ jinak. Takto bych mohla pokračovat od jednoho umělce k druhému. Nuže, prošli jsme toho ve Vídni hodně a k tomu jsme přibrali akce určené přímo dětem, neb přiznejme si, ani naše děti nevydržely záplavu obrazů a měli jsme, co dělat udržet jejich pozornost.

Tohle vše bylo něco úplně jiného, než bych obvykle dělala. Pochopila jsem, jak to vlastně myslel kvantový fyzik Amit Goswami, když říkal, že je třeba pracovat, pracovat a pracovat a pak odpočívat, odpočívat, odpočívat. Na transpersonální konferenci v Praze 2017, kde to pronesl, mi to přišlo jednoduché, pochopitelné, srozumitelné a říkala jsem si, že tomu dobře rozumím. Letos mi došlo, že pod tím odpočíváním nemůže být to, co podporuje čas pracování tedy například, to že si chvíli vyšívám, čtu knížku v autobuse, nebo se jdu projít či se setkám s kamarádkou, neb tohle dělám sice v omezeném čase, ale vlastně pravidelně. Změna přijde tím, že do života musí být vloženo něco, co je zcela jiné a jasně se odlišujícího od toho, co člověk tzv. běžné dělá. Vědomí pak na to zareaguje a dojde mu, jako například mně, něco, co potřebuje pochopit. Slunovrat mi po té, co jsem udělala něco zcela pro mne jinak, nadělil pochopení cyklu. Takže, milí čtenáři, pokud jsi mojí povaze podobný a děláš v podstatě stále to samé, zkus něco jinak. Udělej něco, co jsi ještě neudělal a nehleď na to, co to stojí, či jaké jsou prvotní průvodní podmínky. Života běh se ti odmění! Požehnané svátky Marluk 23.12.2019

Comments are closed.

PŘIHLÁŠENÍ k odběru novinek!