Radlická 99, Praha 5 (poblíž stanice metra B Radlická)
KONTAKT
MAPKA
Kudy k nám - FOTO
HOROSKOP pro rok 2020 a dál aneb co můžeme čekat.
Horoskop pro 1. týden 2020
Nový začal dobře, i přestože jsme skoro všichni nemocní. Chřipka prostě jen tak nechce opustit dům. Neklesám na duchu a pomalu jistě se dávám dohromady, abych udělala všechnu práci, co mám před sebou. Přeji pěkný vstup do roku 2020. Je to přelomový rok, který nás vyzve k mnoha aktivitám, o které ani nebude stát. Na druhou stranu můžeme získat velmi mocnou podporu pro to, co chceme vtisknout do života. Záležet bude na naši vůli, zda zůstaneme pasivní nebo naopak přejdeme do akce a zkusíme život alespoň trochu nasměrovat ke světlu. Text o vyhlídkách na rok, bude následovat. Pěkný den Marluk
Před nemocí za nemocí nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát…už jdu. Parafrází úvodu hry na babu začínám psát úvod k prvnímu týdnu. Ve Vídni jsem se před Vánoci potěšila na duši, ale chytla babu v podobě dosti zajímavé chřipky, kterou dál předala své dceři. Naštěstí další utíkali rychle a nemoc je nechytla. S rukou na srdci psychosomatiky musím přiznat, že nemoc byla poslední tři roky i určitým únikem z kolotoče svátků a návštěv, ale letos jsem na vše byla připravená a před ničím nechtěla utíkat. Jenže už se to stalo zvykem, tělo si to zažilo, jako „výhodnou“ strategii a nehodlá nic měnit jen proto, že jsem si něco uvědomila. Jo, to by tak hrálo. Kde by potom byly všechny jistoty a opory, kdyby se vše měnilo hned po tom, co si jedna něco uvědomí? Ne, u mne v těle se nic měnit nebude, nebo respektive ne hned. Takže na Štědrý den jsem slehla po té, co jsem s pomocí mamky dosmažila poslední houbu. My u nás jíme houby, neb máme večer postní. Letos nám prodali v supermárketu asi nějaké jiné houby, neb jsem celou noc halucinovala, to se jinak napsat nedá. Obvykle snáším horečky dobře, ale tato 39 byla tedy suprzelená. Viděla jsem život ve své plnosti i prázdnosti, jak se přelévá z jednoho místa do druhého v nekončící rytmičnosti. Jako by člověk duchem byl u boha a tělem kdes v pekle, přičemž jedno podmiňuje druhé. Byly to zvláštní stavy. Kdyby mi nebylo blbě, řekla bych, že překrásné, ale bolest kloubů, pálení žáhy a pekelná zimnice se vzít na milost nedají. (U této příležitosti mne napadlo, víte, proč jsou na Vánoce všude muchomůrky? No proto, že je lidé sbírali a měli moc rádi, neb jejich malé množství sloužilo během ledna jako stimulant pro těžkou práci v lese. Po muchomůrkách se v mrazu vydrželo pracovat a zpracovávat dřevo více hodin.)
Podobné to s nemocí měla i mladší dcerka, která po pár dnech slehla taky a také halucinovala. Ležely jsme spolu a ona celou první noc, opravdu celou, volala: „Mami, vidíš, vidíš to!“ Já koukala do pološera a nic neviděla. Ona viděla postavy, které se nám smály, nebo se na nás chtěly sápat. Nad ránem únavou či vyčerpáním jsem podívala do místnosti a periferním zrakem viděla snad takových padesát postav narvaných v té naší maličké ložnici. Byl to děsivý pohled, ale uváží-li člověk, co je na světě mrtvých, tak to byl ještě nepatrný vzorek. Chudák dítě, co musí snášet a tu chvíli jsem si vzpomněla, jak jsem v dětství měla horečku na chalupě. Bylo léto a všichni byli venku a mne nechali v sednici pod peřinou a já je taky viděla. Stáli v určité vzdálenosti, která se jevila tak, že ji nepřekročí. Byli v šedých šatech snad i stejných, ale to, co bylo na těchto mrtvých děsivé, byly jejich oči. Jejich prázdnotou hledící oči. To bylo zvláštní a strašlivé. Rychle jsem dceři řekla, ať se jim nedívá do očí. Ona poslechla a po nějakém čase v mém náručí usnula.
Veselost svátků tedy neměla žádnou chybu. V duchu jsem si říkala, že nesmím být malověrná a udržet vůli u „světla“, tedy u toho, co se daří, co je dobré, a co má smysl. Tak jsem si v duchu projížděla obrazy, promýšlela své věci a nakonec i nemoc polevila a umožnila mi těšit se z pár dárků, co jsem dostala. Dostala jsem Úvod do klínového písma a Babylónštiny, takže bacha, zase budu o něco chytřejší! Klidně se mi smějte, neb je to jazyk složitý, takže klid, budu pokračovat v prohlubování angličtiny. Dostala jsem knihu Psychologie písma od Helenky Bakové, která kdysi u nás studovala astrologii a já ji prý tuto knihu předpověděla v době, kdy se tomu ona sama smála a hle, kniha je na světě. Je tedy velmi pěkná a koho by zajímala grafologie, tak má, co studovat. Opravdu vřele doporučuji i laikům. Dostala jsem bláznivý životopis Terry Gilliama – Před-posmrtné memoáry, to je sranda a navíc jsou tam zajímavé Gilliamovi postřehy. Prostě humor Monty Python mám fakt ráda. Umění C. G. Junga jsem sama nadělila a Ježíšek si to uvědomil a nadělil mi ho také, takže se prodírám obrazy, které jsem neznala. Velmi pěkná publikace. Pro milovníky historie bude zajímavé, já to neznala a nevěděla o tom, že nakl. Academia vydala třísvazkový spis Sto studentských evolucí, což jsou fakta o revoluci a také časosběrné rozhovory se stovkou studentů, kteří u toho v roce 1989 byli. Takže už vím, jak náš soused dělal revoluci… Já byla tehdy na náměstí a poctivě chodila demonstrovat. V onom týdnu jsem se uprostřed davu potkala se svou kamarádkou ze střední Lenkou, která pravidelně křičela jiný pokřik, než zrovna skandoval dav a tak, když už jsem to nevydržela a oslovila ženu v klobouku, která místo „máme holé ruce“, křičela opravdu velmi pronikavým hlasem „máme klíče v ruce“, objevila jsem s úžasem Lenku. Naše setkání vyvolalo velké veselí, na které okolní dav zareagovat „Havel na hrad“ a bylo. Ale zpět ke knížkám. Mám taky Gunnarssonův Advent, což je krátká povídka z nakl. Vyšehrad, který je prý všem známý a všichni si ho s předvánočním časem spojují. Já povídku ještě neznala. Je to Islandská příhoda, tak se těším, neb se k nám do sousedství nastěhovali Islanďané. Je to kluk (tedy starší pán, ale chová se jako kluk, což je prima) s holkou (no, je mého věku a já jsem holka, že), on je Čech a ona Běloruska, ale poznali se na Islandu, kde on žil většinu svého života. Kousky z jeho rodiny, po té co přežili Osvětim, se kdysi rozhodly, že bolševika nepřežijí a včas prchly do Londýna. Odtud zas prchl náš nový soused na Island, neb láska rodičů je přeci jen z větší dálky snesitelnější. A teď si na stará kolena postavil dům od nás přes pole. Nuže, mám vyhlídky na příští rok, neb naše samota už nebude tak hrozná. Poslední knihou je Kacířův kancionál, který je tedy dost bláznivý a je třeba si ho vygooglit, neb popsat se nedá. Napůl text, napůl komiks a ještě interaktivní. Obsah není pro děti, takže vás v tomto ohledu budu napínat. Pak jsem dostala šperky, ovšem ručně dělané. Daly mi je ženy, které je samy vyráběly. Jak jsou šikovné! Šperky jsou krásné, že je všechny budu poctivě nosit. Jo a ponožky, co by to bylo za Vánoce bez ponožek, uznejte.
Jsme od sv. Štěpána, kdy bylo novoluní, v měsíci, který bude zvláštním způsobem štědrý. Více píši v horoskopu v obrázku, ale ještě chci připomenout, že máte-li něco, co chcete spustit, ukázat světu nebo rozpohybovat, tak teď do úplňku je na to dobrý čas a nenechte se odradit! Jo, větrejte, i když mrzne a sypte ptáčkům, neb oni to nemají, jako my. Osobně patřím k těm, co se obejdou bez ohňostrojů a pokud jste jimi i vy, moc vám děkuji za všechna domácí i přespolní zvířata, neb ty klid a pohodu neskonale docení. Pěkného Silvestra bez rámusu ale zato s láskou a soucitem přeje Marluk 30.12.2019
Horoskop pro 52. týden
V neděli nad ránem jsem se vzbudila a měla jasno! Nevím, jak vám, ale mě se občas stává, že se mi sní sen a náhle, se vědomí přepne na denní režim, probudím se a mám jasno. Do letošního slunovratu jsem nevěděla proč se mi tak děje. Teď už vím. Takže, v neděli nad ránem se vzbudím a mám jasno! Nesmějte se, žádná noční příhoda v posteli. Prostě se mi „nečekaně“ objevilo to, o čem jsem před časem přemýšlela. Vědomí ono téma vidělo v širších souvislostech. Udělalo se mi jasno, jak to s těmi cykly je. Myslím obecně, prostě jak funguje cyklus. Ne, že bych objevila něco zásadního či nového, ale spíše se mi stalo, jako už po několikáté, že prostě své téma pochopím tak nějak celkově, v širších souvislostech. Pocitově se mi zdá, že ono pochopení prochází všemi buňkami, jak je mi jasné. Kdo ví, zda v té chvíli konečně nečtu info ze své DNA a vesmír si ulevuje, že konečně mi to došlo, nebo naopak tím, že zaplaťpánbu téma plně pochopím, konečně aspoň něco vtisknu do DNA?
Nu, takže se takhle v neděli ráno vzbudím a třeštím do pološera, neb mi dojde, že vím, co to je polovina života, neboť lidský život je taky cyklus. Rázem a jaksi dohromady jsem uviděla, začátek a konec života a tajemství přechodu z dětství do dospívání a ze střední dospělosti do opravdového stáří. Musím k tomu napsat celý text, neb jsem pro to našla slova. V tuhle chvíli chci mluvit o tom, že jsem poprvé uvědomila, co to znamená vystoupit z kruhu toho, co obvykle např. před Vánoci dělám a celý systém, kterému říkám já – Martina, na to reagoval.
Místo uklízení, práce, návštěv a dětského křiku z nedočkavosti sváteční nadílky jsem sbalila jeden malý kufřík, kam se kupodivu vešlo vše, co je třeba pro mne, muže a dvě děti a odjela s nimi do Vídně. Vždycky jsme si slibovali, jak se tam podíváme, ale nikdy to neudělali. Teď musím napsat, že nechápu proč. Proč jsem se mořila tím, že musím zůstat na místě a uklízet, že musím tolik péct, že musím tohle a támhle to…že ještě musím vzít poslední klienty. Nic. Prostě jsem se odpojila od svého obvyklého systému a jelo se na víkend do Vídně. Pátek byl krutý, neb mi nešlo se přeladit. Vše jsem měla vymyšlené a promyšlené a nedokázala se uvolnit, neb mne sžíral stres, abychom vše stihli a viděli, neb čas na to vše je omezen. Běžnému pozorovateli vídeňské turecké čtvrtě, kde jsme levně bydleli, by podivné figurky čtyř Čechů nepřišli nějak zvláštní, pokud by je nepozoroval déle. Musel by se smát tomu, jak v úseku několika desítek metrů stále běhají sem tam a hledají místo, kde zakoupí speciální jízdenku na městskou dopravu. Po hodině a půl se podaří a máme aspoň konkrétní směr, kam pro ni jet. Musíme vlakem jednu zastávku a tam si vše koupíme, říká milá paní v trafice, kde dle internetu mají jízdenku běžně, zdůrazňuji běžně prodávat. Běžně ji neprodávají, takže budete-li chtít Wiena karte musíte na metro do info-centra, kde jsme ji koupili. Takže rychle do metra, abychom stihli výstavu. Nikdy jsem neběžela na výstavu, neb jak nás opět internet informoval, bylo třeba si zakoupit časovou vstupenku, neb výstava je tak navštěvovaná, že bychom se nemuseli jinak dostat. Takže běžíme, děti bolí v boku, vánoční výzdoba je okouzlující, ale není čas se v ní nadechnout, já si v duchu říkám, cos o tom, že to je fakt pohoda, takhle odpočívat, Karel zmateně hledá muzeum, starší dcera se urazí a mladší nekontrolovatelně běhá ulicí. Ještě, že mají ve Vídni široké ulice. Karel konečně najde vstup do muzea a po té, co nás dvakrát vyhodí, neb jdeme bez lístků, časová vstupenka totiž ještě není opravdová vstupenka, jak jsme si mysleli, se konečně ocitáme v šatně. Sundáváme si kabáty, bundy a děti mění výraz. Naštvaná starší dcera se začne živě zajímat o okolní dění, mladší se klouže po podlaze, Karel se potutelně usmívá a já zjistím, že už přeci můžu mít klid, tak co blbnu. Uvolnění přijde hned. Je mi dobře, není to se mnou ztracené. V duchu se sama sobě směji. Ještě hold nejsem zenový mistr a prostě se s mnohým děním zbytečně ztotožňuji a posvátný klid mi neustále uniká. Usmíváme se a stoupáme po krásném mramorovém schodišti do prvního patra Kunsthistorisches Museu. Dva mladí muži nás zastaví, neb konečně někdo chce naši časovou vstupenku, usmějí se a pouští nás do tmavého otvoru, tunelu a my vstupujeme do speciálně potemněle upravených sálů, kde na zdech doslova svítí obrazy Michelangela Merisi da Caravaggia a Giana Lorenza Berniniho. Kupodivu i děti obrazy zastaví a všichni hledíme na to, co my s Karlem dobře známe z knih o umění. Atmosféra je opravdu podařená, sváteční a vznešená. Obrazy jsou skvěle nasvícené, takže vystupují ze tmy, kde nechávají diváka v klidu vstřebat vše, co obsahují. Po tváři mi tečou slzy. Ano, patřím mezi ty, co před některými obrazy pláčou. Je to přetlak dojetí i v kombinaci s tím, že vidím kus života malíře, jeho dobu a navíc obsah obrazu. Tyhle všechny roviny, když se správně potkají, vedou k tomu, že stojí jak zařezaná, vlhké tváře a lehký třes v těle. Tohle je však skryto ve tmě a divák si může v šeru prožívat, co jen chce. Není ničím rušen. Vidíme obrazy a skoro se jim můžeme dotknout. Po chvíli nás všechny promění a jejich veskrze sakrální motivy začnou pracovat a my se od Caravaggioho chlapce, přes Berniho Medůzu, dostáváme k Davidovi, Narcisovi, obětování Izáka dostáváme, k Neptunovi, Kristovi, Pašijím, Pietě, Zvěstování, sv. Sebastiána , lásku světskou a sakrální, extázi sv. Magdalény a Terezi až třeba po sv. Františka. Sv. Františka jsme od Caravaggia fakt neznali. Sedíme před obrazem a všichni čtyři se v něm po svém ztratíme. Když se vrátíme, je nám jasné, že konečně jsou tu Vánoce. Mladší promluví o tom, že musí namalovat obraz Ježíšovi, starší se ptá na obětování Izáka, Karel čerpá uměleckou inspiraci a já? Já nejsem. Je tu jen vědomí, co je blažené odpočinkem.
V muzeu jsme na každém kroku obklopeni tím, co nejenom zobrazuje výjevy křesťanského, světského, mytologického a pohanského života, ale hlavně ukazuje touhu lidí po naději a spáse. Nemluvě o tom, co vidíme pak, neb Museum má ve svých sbírkách neskonalé skvosty a tak vše, co člověk viděl v knihách, má před očima a ono to mluví s jeho duší víc, než by chtěl. Našla jsem i sbírku obrazů Pietera Bruegela, o kterém jsem se domnívala, že mne nemůže překvapit, že si ho jen projdu. Jenže pak před jeho obrazy jedna stojí, doslova jako kůl v plotě a nemůže dál. Ach, ty mocné hloupé ego! Brugel překvapil. Barvy a lesk, kompozice a světla nejsou s reprodukcemi srovnatelné. Vše je „naživo“ jinak. Takto bych mohla pokračovat od jednoho umělce k druhému. Nuže, prošli jsme toho ve Vídni hodně a k tomu jsme přibrali akce určené přímo dětem, neb přiznejme si, ani naše děti nevydržely záplavu obrazů a měli jsme, co dělat udržet jejich pozornost.
Tohle vše bylo něco úplně jiného, než bych obvykle dělala. Pochopila jsem, jak to vlastně myslel kvantový fyzik Amit Goswami, když říkal, že je třeba pracovat, pracovat a pracovat a pak odpočívat, odpočívat, odpočívat. Na transpersonální konferenci v Praze 2017, kde to pronesl, mi to přišlo jednoduché, pochopitelné, srozumitelné a říkala jsem si, že tomu dobře rozumím. Letos mi došlo, že pod tím odpočíváním nemůže být to, co podporuje čas pracování tedy například, to že si chvíli vyšívám, čtu knížku v autobuse, nebo se jdu projít či se setkám s kamarádkou, neb tohle dělám sice v omezeném čase, ale vlastně pravidelně. Změna přijde tím, že do života musí být vloženo něco, co je zcela jiné a jasně se odlišujícího od toho, co člověk tzv. běžné dělá. Vědomí pak na to zareaguje a dojde mu, jako například mně, něco, co potřebuje pochopit. Slunovrat mi po té, co jsem udělala něco zcela pro mne jinak, nadělil pochopení cyklu. Takže, milí čtenáři, pokud jsi mojí povaze podobný a děláš v podstatě stále to samé, zkus něco jinak. Udělej něco, co jsi ještě neudělal a nehleď na to, co to stojí, či jaké jsou prvotní průvodní podmínky. Života běh se ti odmění! Požehnané svátky Marluk 23.12.2019
Horoskop pro 51. týden
A je to tady. V neděli přivítáme zimní slunovrat, který je bez nadsázky opravdovým mystickým obdobím. Nejde jen o jeden den, kdy je noc nejdelší v roce, ale o dny kolem slunovratu až do Tří králů, kdy světla začne citelně přibývat. V dobách minulých patřil zimní slunovrat k velkým svátkům, které měly tu zvláštnost, že se při nich dostávaly na povrch země bytosti jinak skrývané, temné, zlé a děsu plné. Temné bytosti vstupovaly do světa a to si pište, že se snažily se zde uchytit, neb je čas zimního slunovratu je jediné období, kdy volně mohou. (V tuto chvíli si nemohu odpustit malou ukázku, že se tak děje i v těchto časech. Viz psaný projev předsedy KSČM Filipa o tom, že Milion chvilek pro demokracii stojí za útokem v benešovské nemocnici, toť přece řeč temnoty, jinak se to nedá pochopit).
Aby se moc zla neupevnila a nezabydlela na zemi a mezi lidmi, rozdělali lidé oheň a u něj se družili a celou slunovratovou noc bděli, aby démony od sebe odpudili. Zkušenost předků je dobré nosit na paměti. Speciálně v neděli a dnech jí předcházejících a po ní následujících by mohlo být námětem našich rozhovorů to, co si lidé v tuto dobu dříve říkávali. Vypravovali si, co se komu během roku podařilo, čím kdo pomohl skupině, čím přispěl a hledalo se, ne že ne, a nacházelo se to, co bylo za ten rok dobré. Žádné kritizování, žádné stížnosti. Vypravovaly se příběhy, pohádky a mýty, vzpomínalo se na předky a chválilo se jejich dílo, dívalo se do plamenů ohně a se stejnou chutí se obracely oči lidí ke hvězdám. Ústa chválila, a když nechválila a nevypravovala příběhy, tak zpívala, aby se síla světla vrátila a neztratila se v temnotách.
Možná by stálo za to, říct si mezi sebou nahlas, co se daří, protože z toho budeme dál čerpat. Říct si o tom, co se povedlo. Na co si nevzpomeneme my, to nám připomenou druzí. Máme-li si užít radost Vánoc, je třeba se na radost naladit. Jak? Vítat i sebemenší chvilku, kdy je nám dobře, kdy se usmíváme pod fousy a těšíme se z mála. Tyhle chvíle by nám neměly zapadnout.
Takže například. Včera večer jsme jela autobusem domů. Podivuhodnou souhrou okolností, jsem získala místo k sezení, ale byla mi odebrána možnost svléci si kabát, neb se další lidi hrnuli uličkou a nebylo kam složit ruce, či se kvůli svlečení někam naklonit. A tak sedím v přeplněném a pekelně přetopeném autobuse a světla velkoměsta v zádech a před sebou je černo černou temnotu, kterou tu a tam rozčísnou světla protijedoucích aut. Netrvá to dlouho a vedro, tlak zavazadel, které mám na klíně, vydýchaný vzduch udělají své. Je mi zle od žaludku. V hlavě mi proběhne vzpomínka na dětství, kdy jsem naposledy v autobuse zvracela do pytlíku a už v duchu projíždím obsah batohu a vzpomínám, zda tam není nějaký zapomenutý sáček. Není. Jediná možnost je taška s dárky od kamarádky. Ó vesmíre, ty to vidíš, budu potupně zvracet do igelitky s vánočními dárky!
Ne! Prostě ne, nebudu. Vzpomenu na mnichy, kteří suší v mrazu mokrá plátna na holém těle a začnu upravovat dech. Zkouším různé možnosti, rychle a pak zas pomalu a sleduji, co to dělá s obsahem mého žaludku. Konečně naleznu rytmus, který mi upraví tvorbu slin v ústech a do vědomí přinese zprávu, že jedno nebezpečí je prozatím zahnáno. Uf, tak teď už jen neusnout a nepřejet svou zastávku.
Bohužel, autobus prudce přibrzdí a harmonii bublající žaludku a unaveného ducha naruší náraz mého čela do sedačky cestujícího přede mnou. Proberu se a pochopím, že jsem měla mikrospánek, ve kterém se mi snilo, že je mi dobře. Není. Je mi stále špatně. Dívka s chlapcem, evidentně zamilovaný pár, stojící v uličce vedle mne se začne svlékat jako had. Svou štíhlostí hada nápadně připomíná a její pohyby se dají sotva postřehnout. Jednoduše vyklouzne ze svých svrchních vrstev a rázem tu stojí jen v tílku. Vesmíre, ty to vidíš! Už běduji, neb mi po čele stéká žhavý pot. Moje tílko je mokré, jak se potím v kabátě zatíženém na klíně velkým batohem, kabelkou a taškou s dárky. To je vedro… možná kdybych stála, bylo by mi líp. Tohle celkové oteplení, nebo vznešeně řečeno teplý fén těchto dnů, se nějak nespojil s mozky lidí, kteří mají stále v domech i autobusech zapnuté topení tak, jako by čelili těžkým mrazům. Chce se mi opět zvracet. Teď už na to jde žaludek zhurta a v ústech cítím nezaměnitelné kyselo. Dýchám a uvědomuji si procesy těla, co to jde. Trochu to pomáhá, nebo si to šťastně namlouvám. Závěrečné hodnocení situace: Prostě, až to půjde, vystoupím. Cíl: Urychlená evakuace z autobusu.
Paní v amplionu oznamuje konečně první zastávku. „Zastávka na znamení…“, to mne pos…měj. Ke zvonku se nedostanu a promluvit nahlas nemohu, neb by se místo zvuku hlasivek, ozvala stížnost žaludečních šťáv. Další zastávka. Už konečně oficiální, ale lidí neubývá? Jak to? Slyším, jak mnozí vystupují, ale vedle mne se nic nehýbá. Nemohu vystoupit! Autobus se opětovně rozjíždí a zezadu ke mně dolehnou hlasy zoufalých lidí, dožadujících se možnosti výstupu, ke které se díky přeplněnosti vozu včas nedostali. Autobus prudce zastaví. Stačím si poposednout a vydechnout, takže všechny vnitřní obsahy ještě udržím. V duchu však rezignuji. Dýchám a mám četné vize o tom, jak to v autobusu kompletně pobliju, včetně hada v tílku. Moje zastávka, náměstí. Konečně, už jsem skoro přestala doufat. Autobus se pomalu vyprazdňuje, ale ouha, než se stačím nasoukat do uličky, už se tu roztahují právě nastoupivší cestující. Zapojuji zbytky svých omezených sil, s výrazem děsu v očích se doslova protlačím k východu.
Čerstvý inverzní vzduch plný kouře z kamen je oázou oproti vydýchanému vedru autobusu. Stojím na chodníku, hlava se mi točí, žaludek se rytmicky zvedá, ale hluboké dýchání chladného vzduchu ho uklidňuje. Dojdu k autu, kde mne čeká muž, neb k nám na vesnici bych se jinak nedostala. Je jasné, že jsem přežila. Z výrazu mého obličeje, který se, žel, nezměnil, muž postřehne, že je mi blbě a rychle mne odstrojuje ze všech zavazadel. Sedím v klidu auta, otočím topení z červených hodnot do modrých. Vlhký vzduch mlhou zastřené krajiny nasává auto stejně intenzivně jako já. Jak mně, tak krajině vlhkost svědčí. Až v posteli si nahlas řeknu: „Zvládla jsi to!“ Jo, dech, ten dělá zázraky, nadechnu se a s upřímnou hrdostí usnu. Malými pozitivy vpřed!
Pěkný slunovrat v kruhu přátel přeje Marluk 19.12.2019
Začátek týdne rozhodně není špatný. Konstelace slibují trochu pohody a podpory. Počasí taky. Včera jsem se radovala z deště. Už se z něj raduji celoročně. Dnes, v pondělí, ráno to u nás opět vypadá na pěkný dubnový den, plný slunce. Točím se v kolotoči práce a domácích úkolů a chvílemi mám co dělat, abych zachytila sama sebe a neztratila se ve tmě těchto dnů. Včera mi psala Františka a odkázala mne na knihu Parabible nakl. Biblion. Nedalo mi to a jukla jsem se, co že to je zač. Už obálka mne zaujala, neb tam mimo jiné autor Alexandr Flek píše:
„Ať žijí duchovní amatéři –
skrze ně přichází nebe na zemi!
Ať žijí ti, kterým zbyly oči pro pláč –
zažijí radost, o jaké nesnili!
Ať žijí ti, kdo si nechtějí nic urvat –
dostanou všechno jako dar!
Ať žijí ti, kdo se nesmířili s bezprávím –
jejich touha se naplní!
Ať žijí ti, kdo jsou citliví k druhým –
jednou se jim to vrátí!
Ať žijí ti, kdo v srdci zůstali dětmi –
zjistí, že mají Tátu v nebesích!
Ať žijí ti, kdo přinášejí smíření –
sám Bůh je na ně hrdý!
Ať žijí vězni svědomí –
skrze nich přichází nebe na zemi!
Uznejte, že jsou to skvělá přání. Vyberete si jedno z nich, nebo klidně všechny, neboť jakmile je někdo z lidí vyřkl, tak se splní. Pokud se k tomu člověku přidá další a řekne je, tak se šance skokově zvýší a to je všeobecně velká naděje. (Nejsem blázen ani naivka, přání se plní, jen je třeba vědět, co si člověk přeje. Pokud tohle budeme mít v srdci, nemusíme se bát, že se splní něco jiného.)
Máte také nějaké přání v duchu těch, co zde cituji? Směle ho vyřkněte, ať se nám všem plní!
Ať žijí ti, co objevují síť vztahů se vším kolem nich –
už je nikdy nepřemůže strach!
Marluk 16.12.2019
Horoskop pro 50. týden
Je po úplňku, který přinesl mráz a vyjasnil, jak to bude s brexitem a potažmo s budoucím nasměrováním v Evropě. Brexit bude. Úplněk završil sérií nešťastných a bolestivých událostí smrtí poslední oběti střelby v Ostravě. Uchlácholit se tím, že zatím je to u nás dobré, by bylo asi scestné. Svět se mění, a kdo si toho nebude všímat, tomu brzy ujede vlak a nejenom ten. Mnohé bude jinak, a pakliže se k tomu nepostavíme aktivně, bude rozhodnuto za nás. Není to snadný týden a na nás je, vzít si z něho poučení. Z roviny společensko-kulturní bychom si mohli odnést zkušenost, že je třeba se zajímat, být aktivní a ptát se po tom, odkud se její představitelé berou, co chtějí a kam nás vedou. Konstelace jsou napjaté a já tiše doufám, že lednové spojení Saturna a Pluta už náš premiér nedá a strana ho vymění, neb bych nerada, aby ho dočasně nahrazoval pan prezident. Dále si uvědomuji, že chce-li člověk zbraň, tak si ji sežene i v zemi, kde se jako občané moc neozbrojujeme. Pak si říkám, že tohle všechno hraje na ruku těm, co chtějí kontrolovat běžné dění občanů, a že jejich očipování je na spadnutí. Dále si však říkám, že chce-li člověk něco do toho měnícího se světa vložit, má nyní šanci, byť by se zdála dopředu zcela nerealizovatelná. To je třeba brát na vědomí! Je to prosté, Watsone, glosuji větou, kterou nikdy A. C. Doyle nenapsal, ale byla mu vložena do úst. O to se nyní mnozí snaží, vkládat záměrně něco do něčeho tradičního a tvářit se, že to tam odjakživa bylo a patřilo. Všichni toho proudu mohou využít dle svých záměrů. (Vzpomeňme na různé kauzy – Kelnerovo ovlivňování ČT, na které se snaží všichni zapomenout, na Peroutkův text, který dodnes někdo hledá a to jsou ilustrativní události. Toho, co se ukazuje a snaží se obecně prosadit svoji verzi pravdy, je opravdu hodně a přitom je opak pravdou. Takže i pro nás je to prosté, stačí si stále připomínat, co dělat, aby se to, co chceme, upevnilo. Je to o trpělivosti, nelpění a vnitřní otevřenosti, které slouží jako základ naší aktivity. Ti, kteří se pravidelně věnují v dostatečné míře nějakým spirituálním cvičením, ti to dobře vědí, stejně jako na druhé straně na výsost soustředěné psychopatické osobnosti. My ostatní bychom si to měli o to víc připomínat. Takže, je to prosté, otevřené oči a nenechat se svést k rychlým soudům, natož se z tohoto světa nějak vyjímat či se mu vzdalovat. Je třeba být aktivní.
Je pátek třináctého, jdeme do finále, někdo se už chystá zapálit třetí svící na svém věnci, někdo si zapálí svíci svátků chanuky, jiný tuší, že je zimní slunovrat za rohem a zapálí svíci do okna a ti, co nic neslaví, by neměli zapomenout na to, že světla je méně a to často leze lidem na mozek. Udržme si světlo otevřené mysli, neboť lidé jsou i dobří. Marluk 13.12.2019
Máš vůbec radost? Ptám se sama sebe a překvapuji se touto podivuhodnou otázkou.
Radost až o Vánocích. Teď na ni není čas. Všechno musí být vyřízeno a vyřešeno do svátků, odpovídám si a hned se sama sebe ptám, ale za jakou cenu?
Mlčím, v duchu přemítám, nechci se s odpovědí unáhlit.
V získaném mezičase polykám vitamín D, B6 plus všechna další potřebná béčka, siláka hořčík spolu s doktorem vápníkem a přikusuji vločky z ovsa s vlašskými oříšky zakapané kapkami agávového sirupu. Pardon, trochu sladkého jednoduše, ráda. Já i tu radost ráda, ale když není jinak, musí být sladká aspoň ovesná kaše. V duchu na všechny požívané ingredience intenzivně myslím a přeji všem těmto sloučeninám putujícím traktem mého těla, aby se dostaly do krevního oběhu dřív, než je vnitřní proces s lehkostí vypustí dolním otvorem ven. Pravdou je, že ani v téhle chvíli, ano myslím svých pět minut na záchodě, je neopustím a užiji si chvilku klidu a samoty. Jenže v tuhle chvíli potřebuji všechny výživné látky jako spojence a partnery, ne jen jako chvilkovou známost, která se mne sice zevnitř dotkne, ale už vzápětí míří pryč.
O vnitřním usebrání mi během těchto dnů nikdo nemusí nic říkat. Cítím ho na každém kroku. Vnímám, jak se víc a víc nořím do svého světa doufajíc, že vnitřní opory vydrží a nenechají mne padnout do bažin rozbředlých stavů a nálad, spuštěných únavou a vnitřním roztodivným zpytováním. Výkyvy a poryvy v duši jsou notně bolestivé, ale cos mne drží a uprostřed nejhoršího to zatím vždy zbrzdí pád do hlubin rozbředlých emočních stavů. Není divu, princip jednoty – tma vítězí a pohlcuje vše, co jí přijde do cesty. Je před zimním slunovratem a světlo platí za tvrdou měnu. To bychom měli mít na paměti. Uvážíme-li, že onen rozlehlý a pro nás nepředstavitelně rozlehlý vesmír je povětšinou tmavý, prostě tma kam se podíváš, dojdeme na to, že světlo je v něm opravdu cenným jevem stejně, jako je tomu ve dnech před zimním slunovratem. V podstatě bychom si klidně mohli říct, že to, co prožíváme v tento čas, je analogické tomu, co je ve vesmíru kolem nás – převaha tmy. Nenechme se ošálit tím, že pohledy dalekohledů ukazují pestrost hvězdných světel. Rozzářená galaxie je jako světly vyzdobené a do adventu ponořené město. Všude to svítí, ale jen vyjdete na jeho okraj, už se ponoříte do tmy polí, luk a lesů, což je v našem pozemské případě ještě pohoda. Ve vesmíru bychom se při opuštění galaxie utápěli v pekelné prázdné tmě. Pokud bychom nebyli hybernování, tak bychom po čase jistě propadli plíživému stesku po domově. Domově, který ve vzpomínce září světlem, teplem a objetím těch, co k nám patří. Světlo má prostě dar utvářet mnohost, různorodost, barvy a vzruchy. Tma tohle všechno obsahuje, ale nikdy neukáže. Ze své podstaty nás obrací do nitra, neboť vně není na co okem spočinout.
Takže mojí milí spolu pasažéři na vesmírném korábu jménem Země, plujeme temnými vodami, ve kterých je nejdůležitější neztratit víru a směr. Slunovrat se blíží a krom toho se na jeho pozadí rychtuje nové uspořádání světa. Čeká nás podivný a důležitý rok, na který nás právě stávající roční období může dobře připravit. Chceme-li světlo, musíme zapálit tu vnitřní svíci, jejíž jméno tak často vyslovujeme a tak málo zažíváme. Jasně, světlo ve tmě má jméno láska, tahle prosté to je tady i ve vesmíru. Marluk 9.12.2019
