Supermoon aneb závan extrémní pohody?

            Nejprve si připomeňme, co se skrývá pod fantazii přejícím názvem Supemoon. S termínem super měsíc – super úplněk přišel astrolog Richadr Nooll v roce 1979. Astronomická komunita termín nepřijala a drží se svého Měsíce v perigeu. Tím odkazuje na to, co se fakticky děje. Ve své dráze se Měsíc dostává v perigeu nejblíže k Zemi (místo na dráze nejdále od Země pojmenováváme apogeum). Ve chvíli perigea je úhlová velikost Měsíce na obloze větší až o 14% a jeho jas se může zvětšit o 30 %. Taková situace není častá, ale také není výjimečná. Stává se jednou do roka a do podobné pozice pak dojde vztah Slunce a Měsíce následně přibližně za 18 let. V případě super úplňku se můžeme dočíst o různých úvahách i připomínkách slapových sil a jejich podílu na přírodních katastrofách. Vše je však otázkou výzkumu a dlouhodobějšího pozorování, které danou věc neprokázalo ale ani zcela nevyvrátilo. Astronomická stránka připomíná, že pro přímořské státy pociťující vliv Měsíce na přílivu a odlivu to znamená o něco vyšší příliv a hlubší odliv. Řádově však o několik centimetrů.

 

            Pokud se na nedělní úplněk podíváme z astrologického hlediska, můžeme pozorovat Slunce s Měsícem v krásné planetární konfiguraci, jež se zove dle svého tvaru a spojujících živlů vodní drak. Útvar vypadá jako kostra papírového draka. Spojuje trigon planet – Slunce/Jupiter, Saturn a Neptun, a sextil Saturn, Neptun, Luna, přičemž právě opozice Slunce a Měsíce je páteří draka. Navíc Měsíc je v konjunkci s Plutonem, který je také v opozici na Slunce s Jupiterem. Popis je tedy úspěšně za námi a nyní nezbývá, než vše „nějak“ přečíst :-).

            Královské spojení Slunce a Jupitera (přesný zákryt byl 19. června) symbolizuje živou a dychtivou asimilaci všeho, co nám může rozšířit obzory, co nás posunuje dál, zdůrazňuje naši osobnost, ale také podporuje všechno, co je schopno zakrýt a zamaskovat nám dobře známá slabá místa. Slunce spolu s Jupiterem jsou jak vyšití z pohádky o Císařových nových šatech. Dychtivost po stále nových a zdobnějších šatech, přivede císaře do situace, kdy nakonec jde náměstím v šatech, které „ještě nikdy nikdo neviděl“, zcela nahý. Nahá pravda, slabé místo, osobní hloupost a povrchnost jsou tak všem na odiv. Nemaluji čerta na zeď, ale nemohu spojení Slunce a Jupitera číst jen jako „velké štěstí“, které bych ostatně přála všem, kdyby to jen trochu bylo možné. V trigonech na Saturn a Neptun dostává naše dvojice ještě další rozměr. Saturnovy pevně strukturující či strnule omezující postoje se nyní jeví díky Neptunu pružnější, ohebnější a snad i volnější. Nebyl by to však Neptun, kdyby nás přese vše nevystavil běžné realitě pochybností. Je možné něco strukturovaně posunout dál? Jde se vším citem, kterého jsme schopni, prosadit nové postupy? Neptun nabízí vyhlídky podložené například vírou v možné spojení, s vírou v lepší budoucnost, s vírou ve funkční ideologii, s vírou prohlédnutí všech iluzí. Nakonec se podívejme na demonstrace např. v Řecku, Turecku a Brazílii, které jsou motivované vlnou hlubokých rozrušujících emocí, které vyhnali lid zasadit se o to lepší, co chtějí. Odráží v sobě víc, než jen chvilkové uspokojení jejich potřeb. Myslí na budoucnost na další generace, touží po pročištění politické, ekonomické a společenské situace. Úplněk bude odrážet všechny tyto snahy na společenské rovině, ale nedotkne se ani Venuše ani Merkura. Ti dva v pozici Večernice a Epimétea jsou odstaveni na druhou kolej. Venuše, funkce hodnotící je v biseptilu na Saturna, což můžeme interpretovat jako snahu důvěřovat prověřené a nosné kulturní tradici, snahu opírat se o osobnosti a postoje kulturního světa, které časem ztvrdili svou hodnotu. Merkur je v rozběžném biseptilu na Urana, což čteme jako formování charakteru novými, neotřelými, unáhlenými či ostrými myšlenkami, ideami a postoji. (Pochybnost o úspěchu a reformě politické kultury, nechoďme daleko, se u nás nevytratila.) Hodnoty a tok informací jsou v undergroundu Raka, stejně jako úmrtí našeho básníka a hudebníka Filipa Topola, které minulo hlavní zpravodajství.

            Na začátku naší cesty úplňkem by mohl stát pokus rozpoznat, jaký je vlastně náš vztah k vlastnictví. Co to pro nás znamená „něco vlastnit“? Co je pro nás přirozené vlastnit a co si chceme jupitersky přivlastnit? Co můžeme vlastnit? Není bez zajímavosti, že soukromé vlastnictví, v této době již zcela běžně používaný výraz, je zúženě vnímáno jako čistě osobní a dogmaticky prosazováno jako bytostný nárok jednotlivce. Je tomu však tak? Mohu vlastnit sebe, druhé, rasu, pozemek, dům, továrnu, stát, parcelu na Měsíci? Nebo to vše mám jen na chvíli propůjčeno a určuje mne jen vztah ke všemu, k čemu se vztahuji? U Michaela Hausera jsem našla pěknou pasáž, které klade hned několik otázek najednou. „Proč zpochybnění soukromého vlastnictví vyvolává mrazení v zádech? Snad proto, že ze současných diskusí vypadlo téma oprávněnosti soukromého vlastnictví. To dnes působí jako nedotknutelný pilíř svobodného života. Na tom je vidět, že naše doba není dobou bezbřehého relativismu. Soukromé vlastnictví se nerelativizuje. Nejde tu ovšem o individuální vlastnictví, nýbrž o vlastnictví obecně prospěšných věcí. Je rozdíl mezi vlastnictví x lahví vody a vlastnictvím zdrojů pitné vody. Příkladem toho, jak se změnilo naše vnímání věcí, mohou být městské kašny. Ty byly hlavním zdrojem vody a nikoho nenapadlo, že by se měly privatizovat. Byl to obecní majetek, který byl k dispozici všem.“¹

            Chceme-li snít sen o soukromém vlastnictví, o přirozenosti kapitalismu, o duchovních vlnách transformujících celou populaci, o potřebě naprostého individualismu a čistoty rasy národa, prosím, super úplněk nám k tomu ustele. Jako astrolog však připomínám, že planety, které jsou nyní v harmonickém spojení, budou na jaře 2014 (volby do sněmovny a europarlamentu) v pěkně ostrém napětí. To, v co nyní uvěříme, pro co se nadchneme, co začneme snít, nám vcelku brzy strhne závoj z očí a donutí nás pohlédnout do na „nahou pravdu“.  

            V čase úplňku a symbolicky i po něm přispěje ke zdárnému letu „vodního draka“ rozhodnutí, zda se ponoříme do hlubin temné vody emocí a vytáhneme na povrch neotřelé a ryzí obrazy našich srdcí. Obrazy, které budou vlajkou pro úspěšné tažení Slunce a Jupitera. Obrazy, které se nezaleknou prázdných prostor i prázdných gest, citově otupělých spolucestujících vesmírného plavidla Země. Obrazy, které nás nenechají uvíznout v bahně konzumu, lenosti a pocitu, že „Někdo“ či „Něco“² to za nás vyřeší.

 

 

Martina Lukášková při slunovratu 21. 6. 2013

 

 

¹ Michael Hauser: Kapitalismu jako zombie neboli Proč žijeme ve světě přízraků, nakl. Rybka Publishers 2012, str. 254

² „Něco“ – zvítězilo v průzkumu lidské víry. Druhé místo má Hospodin, Ježíš Kristus a pak to jde v rychlém sledu Alláh a Mohamed…

Comments are closed.