Blanka Rajská – Pohádka – část 6. – Cestou necestou

Ka a Ma se na rozloučenou polechtali fousky, pravda, byli trochu uslintaní, ale to nevadí. Slíbili si, že po cestě, po které už půjdou sami, si budou zpívat stejné písničky a tím budou stále spolu.
Ma si vybral růžovou cestu, přes devatero hor a sedmero moří, jak se říkává v pohádkách.
Ek už šel cestou lesní i polní. Zdá se, že to měl lehčí, zvlášť když s ním byl Vrček a nešel sám.
Trnitá zbyla na Ka. Cítil se ublížený, že musí jít tou nejhorší. Sevřel ruce do pěstiček, však já vám ukážu.
Šli a šli, všichni tři, každý sám. Ani nevěděli, jak jsou jejich cesty propletené, spojené dávným světem, který měli objevit. Ubíhaly hodiny, dny a noci.
Nikoho nepotkávali, krajina byla světle šedá, nějak smutná, bez pohybu a na všechny tři, vlastně čtyři padala tíseň. Aby jí zahnali, svíral Ek lístek, Ka a Ma se prozpěvovali písničky do pochodu.
Překonávali nástrahy putování. Ty venku i ty uvnitř sebe. Jako ten kaštan, co je uvnitř tak heboučký a na sobě má slupku s trny. A je to on, jen jeden.
Každým krokem se stávali většími a silnějšími. Něco ale chybělo. Snad radost, hravost společných chvil. Každý byl uzavřen sám do sebe, do svých myšlenek a představ, fantazií, jaké to bude, až se vrátí domů.
Co budou vyprávět mamince Almince, babičce Voděnce, kamarádce Radce.
Ve stejnou chvíli na svých cestách, všichni uslyšeli krásné, nebeské zvonění. Cinkání všech zvonů, zvonečků, zvonců snad z celého světa. Zvonili zvonečky květin, zvonce na obojcích oveček, klinkání v kapličkách poutních míst a v dálce mohutný chór zvonů kostelních. Blížili se k cíli. Krajina se postupně měnila v barevný koberec protkaný zpěvem ptáčků, baletem motýlů, a všechno se třpytilo zlatistvou barvou sluneční.
S údivem pozorovali, jak se před nimi otevírá brána do pampeliškového ráje. Tisíce a tisíce žlutých hlaviček jim zpívalo na uvítanou. Z pravé strany přichází Ek s Vrčkem, levé Ka a z prostřední Ma.
Takové krásné setkání nelze ani popsat slovy. Už jsou zase veselí, křičí a zpívají a jsou všichni čtyři celí žlutí, k nerozeznání od pampeliškového pylu.
To jsme přeci my volají. Podívej, jak jsme vyrostli. Uprostřed té žluté nádhery vyrostli dvě jabloně. Z jadýrek, která snědli, když si začali hrát.
Utrhneme mamince a babičce pár jablek, jako dárek. Nejdříve je musíme taky ochutnat.
To ne, ne, ozývá se hlas z hůry kůry. Ztratil by se poklad. Jakej poklad zase. Krucipísek, pořád nám někdo něco káže. Schválně si kousneme.
A je to.
A je to všechno pryč.
Ztracené pod hliněným džbánem.

Comments are closed.

PŘIHLÁŠENÍ k odběru novinek!