Blanka Rajská – Pohádka – část 7. – Na dně

Je, je je, kde to jsme. Jak jsme se sem dostali. Vrček se klepe strachy, tolik vody a neznámého je kolem něj. Kluci ještě drží ohryzky zakázaného nedojedeného jablka, ze stromu poznání dobrého a zlého. Z ráje, pampeliškového. To jsme to tedy vymňoukli. Tam nahoře bylo tak krásně. Všade žluto, cinkání všech zvonů světa a teď jsou tady, v tmě starověku.
Na dně, pod hliněným džbánem. Pampeliškový pyl se rozpouští kolem nich, vypadá to jako by měli kolem sebe žluté sukýnky, které odplouvají. Až jsou zase celí nahý.
Neposlechli hlas z hůry, kůry. A maj to. Dobře jim tak. Bojim, bojim, bojim, mumlají si každý pro sebe. Jak se od tud dostaneme.
Rozkoukávají se kolem sebe, Ek vezme Vrčka do náruče, aby se tolik nebál a neklepal hrůzou. No tak, vr, vr, vr, to se spraví, to se spraví. Uklidňují se.
Kolem nich plavou nejrůznější a nejroztodivnější věci, některé neumí ani pojmenovat. Medúzy, jako plastové sáčky, ulámané zbytky, střepy všeho možného, co dřív sloužilo k potěšení, nošení nebo čeho všeho, na co si jen můžeš vzpomenout.
Jsou na dně a když se trochu rozkoukali, zjistí, že se sem vlastně chtěli dostat Prohlédnou si svět o kterém básnila babička Voděnka. Zatraceně, to je teda hustý, hnusný.
Máme vynést na svět něco hezkého, vzpomínají si. Džbán je obrovitánský, má břicho jako Amerika a ucho, co všechno slyší. Pš. Pšt, pšt, dávají si prst na pusu, aby se neprozradili. Vrčku ticho, nebo se od tud nedostaneme. Musíme tím uchem proplout, je až nahoře, blízko naší země. U hrdla džbánu ale nesmíme do něj spadnout. Jak to jen udělat.
Nemají nic, co by jim pomohlo. Žádné nářadí, pomůcky, jen vlastní rozum a nápady, někdy trochu přitroublý. Vrček z toho všeho raději usnul.
Čichám, čichám člověčinu. No jo, čoveče, to by tak scházelo, aby se tu objevil nějakej obr. Br, br, br, Vrček chrápe. Všichni se rozchechtali a pustili do tance. Už jsou spolu, jako kdysi, když si vytančili kruh přátelství. No jasně, napadne je to všechny stejně, jak jsou propojený v kruhu. Hahaha, a je to tady. Skandují a rytmus spojování pokračuje. Zavoláme Aha a Hahaha je tu.
Si račte přát. Mám pro vás jedno kouzlo schované v rukávu budoucnosti. To je teda nápad neboli myšlenka zrovna tak stejná, jako kdysi, když uhodila Ka a přivolali kouzelníka.
Všichni tři se i s Vrčekem nasoukají do rukávu, mách, plác, rum a už je tady dům.
Bezpečně propluli uchem džbánu a jsou doma. Doma je modré, se žlutými pampeliškovými okny jako z ráje, Voděnka protéká kolem a maminka Alminka na ně kouká a houká hlasem z hůry, kůry.

Comments are closed.

PŘIHLÁŠENÍ k odběru novinek!