Člověk na cestě katedrálou byl zaplaven vlivy telurickými,
zvukovými a vizuálními…
I když dnes leccos ztratilo ze své síly,
architektonický soulad zůstal téměř nedotčen,
a nikdo nemůže ani v současnosti říci,
že by z katedrály v Chartres vyšel takový, jako do ní vešel…
Louis Charpentier: Mysterium katedrály v Chartres (zkráceno)
ukázka z knihy Dane Rudhyar: An Astrological Study of Psychological Complexes, 1966; 7. kapitola
Přeložil a poznámkou doplnil Ondřej Lesák.
O Merkurovi toho lze napsat mnohem více, než se obvykle učí v astrologických učebnicích. Říká se o něm, že je symbolem mysli, ale sám tento termín je spojen s mnohou záhadou. Merkura lze však považovat i za představitele různých procesů a funkcí osobnosti, zejména pokud se tato osobnost rozvíjí mimo rámec běžné škály činností, které lze předpokládat u průměrného moderního člověka.
Pokud se podíváme na sluneční soustavu z heliocentrického hlediska, vidíme Merkura jako první planetu, obíhající kolem Slunce. Lze tedy říci, že se vztahuje k prvotní diferenciaci jediné, nerozlišené solární energie, vyzařované do prostoru. Jako takový představuje Merkur bipolární elektrickou sílu, která je samou podstatou všech organických projevů a aktivit. Tento Merkur-elektřina je „tónem“ života, udržujícím a stále obnovujícím organismus, izolovaný narozením v podobě samostatně fungující jednotky, základu individuální osobnosti. Zmíněný „tón“ (individualizovaná solární energie) je Merkurovým involučním vyjádřením. Uvádí se, že je soustředěn do středu kříže tvořeného páteří a linií ramen v rozpažení. Představuje silový aspekt této planety.
Toto mystické Merkurovo centrum je „místem“, kde kvetou růže v jádru všech ukřižování, podle rosekruciánské symboliky zvláště zvýrazněným v Kristově duchu. Odpovídá pažní pleteni (plexus brachialis) moderní anatomie, samému ohnisku Merkurovy funkce. Tradiční astrologie přisuzuje této planetě vládu nad pažemi, rukami, plícemi a dýcháním. Zdá se přitom, že existuje jisté spojení mezi pažní pletení a bludným nervem (pneumogastrický systém), který má původ v hlavě (vládce Beran) a větví se směrem dolů po obou stranách krku.
Následující článek je přepisem přednášky Roberta Handa na Astrologické konferenci, pořádané Britskou astrologickou asociací, která se konala r. 2005 v Yorku ve Velké Británii.
Přeložil a vysvětlivkami doplnil Ondřej Lesák.
Co znamená postmoderní?
Především bych měl vysvětlit pojem „postmoderní“. Termín postmodernismus je obvykle užíván pro soubor filosofických směrů, které vycházejí převážně ze současné francouzské filosofie. Patří k nim zejména dílo Jacquesa Derridy a poststrukturalismus filosofa a historika Michela Foucalta.
V astrologii však jde o něco jiného. Nikdy nebyla součástí moderního světa a nemůže mít tedy postmoderní periodu. Rád bych přitom připomněl, že astrologie je ideální obor pro vše premoderní i postmoderní, ve smyslu francouzské filosofie.V průběhu 18. století byla astrologická tradice nadlouho přerušena. Tradiční, konvenční historikové hovoří o této době jako o Osvícenství. Já dávám přednost slovu Zatmění kvůli tomu, k čemu v astrologii došlo – málem zanikla.
Zmíním se ale hlavně o jednom historickém, pro astrologii typickém jevu, který by se dal charakterizovat takto: Astrologii, která vykazuje určité konzistentní zákonitosti, ideje a principy, známe zhruba do roku 1700. Má téměř nepřetržitou tradici přibližně od 5. stol. př.n.l. s tím, že tento časový mezník je velmi flexibilní. V průběhu 18. století byla astrologická tradice nadlouho přerušena. Tradiční, konvenční historikové hovoří o této době jako o Osvícenství. Já dávám přednost slovu Zatmění kvůli tom, k čemu v astrologii došlo – málem zanikla. Teprve v 19. stol. došlo k jejímu obrození, což po většinu 19. stol. představovalo oživování téměř zaniklé tradice. Později, s Alanem Leem, Danem Rudhyarem a dalšími, a na poněkud jiné úrovni se studenty Hamburské školy a Ebertinovy kosmobiologie, začal vznikat nový druh astrologie. Ten vyhovoval, zjednodušeně řečeno, požadavkům 20. století, tj. tomu, co bych nazval moderní astrologií. Já se ale chci hlavně věnovat otázce „co dál?“.
Hned v úvodu mi můžete namítnout, že slušný a zralý člověk nepotřebuje etický kodex ani „povídánky“ o tom, co to je etika a etické chování. Ano, máte pravdu. Přesto ruku na srdce s vědomím, zda jsme se vždy zachovali v souladu s tím, jak jsme to vnitřně cítili či jak by v nás velel v dané situaci hlas „lidství“? Ne nadarmo proto cechy, spolky, instituce, svazy a v neposlední řadě i pomáhající profese, pod které astrologie neodmyslitelně patří, vytvářejí etické kodexy, kterými se následně řídí.
Co to je etický kodex a k čemu je třeba?
Zdeněk Neubauer: Kosmologický rámec astrologie [1] Úvodem je nutné předeslat, že astrologie, tak jak je zde vysvětlována, se nijak nekryje s vymezením v Katechismu, kde jsou odsouzeny “způsoby věštění… o nichž se neprávem soudí, že[…]