K tomu, abychom si prakticky představili a zažili astrologickou funkci Luny, stačí opravdu málo. Pohlédneme-li si společně na obrázek, uvidíme Měsíc v záplavě světla slunečních paprsků. Vlevo máme současný grafický lunární znak a vpravo bodrého chlapíka, co ve své koruně nese lunární světlo. Stručný popis, jenže … V okamžiku, kdy se na obrázek pořádně zadíváme, nás podobně jako samu Lunu, může zalít „světlo“ nálad a pocitů. Všechno, co nás ve světě obklopuje, v nás více nebo méně vyvolává různé nálady. S obrázkem související i nesouvisející pocit nás naplňují až po okraj. Něco se „děje“, něco cítíme, nebo zdánlivě podivně vnímáme, že nic necítíme. Aniž by nám kdo řekl, se s tím, co k nám přišlo, musíme vypořádat.

Nálady a city se proměňují, střídají, víří, bez ohlášení nás zaplní či opouští jenom proto, že jsme se světu-světlu vystavili či se před ním pokusili skrýt.

Jsme jezera plná pocitů. Zpozorníme-li na chvíli, můžeme nalézt na zklidněné hladině obraz, v němž se zrcadlí slovo. Slovo, které tušíme a zatím jen toužíme vyřknout. Tak se probouzí touha k životu, touha k plnému sebeprojevení.

Něco pociťovat je snadné, ale uvědomit si, co se to děje, je daleko těžší. Může se nám zdát, že je skoro nemožné zastavit a chytit pocit za pačesy. Kdo chytí světlo-lunace na Měsíci? Vzpomeňme na slova Siranova: „Vždyť od nepaměti patřila Luna nám, básníkům a snílkům…“ Jen ten, kdo vše pozoruje, zachytí své pocity. Umí to ústa básníkova, Hrdiny schopného zrcadlení. Svou prázdnotu mezi břehy neklidných jezer, hloubkou tůní i křišťály studánek bezezbytku zaplní a básněmi, momentkami pocitů. Slovy následnými se zas snaží z pocitů vyprázdnit.

Střídání nálad, podobné přílivu a odlivu charakterizuje lunární funkci. Je tomu tak od pradávna. Svou výpověď o tom přináší i mýtus o postavě z našeho obrázku. Bůh Měsíce, sumersky Nanna-Suen, pravidelně přicházel a zase znovu získával úplňkovou korunu, ukazoval tak Mezopotámcům cykličnost všech věcí. Nana-Suen je spojen s číslem 30 (třicet dnů v měsíci). K významům jeho jména patřilo: „Otec, pramen všech věci, Pán, jenž určuje osudy Nebes i Země, Starý modrý pták.“ Sumersky se mu říká NANNAR, což znamená Člověk nebe. Mezopotámci mu také říkali Malý býček (dle polohy srpku Měsíce mezi Eufratem a Tigridem. Měsíc zde není vidět jako v našich zeměpisných šířkách – jako stojící srpek, ale ležící, což připomínalo rohy býka). Ubývání a přibývání světla-lunace na Měsíci začali říkat Plod, jenž vzniká sám od sebe.

Chceme-li na sobě spatřit lunaci, musíme oživit cyklus a všimnout si přílivových vln pocitů, nálad a stanout tak na pokraji lunárního symbolu.