Aneb co představuje solární funkci?
Slunce v dobách před.n.l. se v Mezopotámii spojovalo s bohem Šamaš (sumersky Utu /soudce/). Bylo mu připsáno číslo 20. Šamaš měl svou božskou povahu vytvořenu ze základního aspektu – slunečního světla, které proniká všude a není před ním úniku. V jeho světelné záři vychází vše najevo – celý svět získává své tvary. Původně ženské božstvo, po invazi Akkadů se stalo božstvem mužským. Jeho jméno nese význam: „Vyměřovatel osudů, architekt vesmírného záměru“. Přisoudili mu atributy soudce, strážce práva, spravedlnosti v tom nejlepším smyslu. Stal se bohem orákula a jeho patronem. Zničující žár však k projevům boha Šamaše nepatřil. V momentu, kdy Slunce ničí, spadá ničivá sílá buď bohu podsvětí Nergalovi, nebo nějakému jinému bohu podsvětí. V mýtech Šamaš dohlížel na svět, znal „všechny kouty“ světa na horizontech země. Ozařoval je svým jasem a prořezával v nich svou pilou (symbolicky – sluneční paprsky) cesty.
Spojíme-li symbol Slunce s vůlí, vlastním stanoviskem, osobním svérázem, sebeorganizací, postatou bytí, dostáváme se do role, kterou má Slunce v astrologii.
Staneme-li se Sluncem, jsme živou a životodárnou pulsací, srdcem, zdrojem, centrem tvořivé síly – světla. Je paradoxem, že do Slunce a podobně i do sebe se můžeme dívat jen skrze zavřené oči. Zkusme si to.
Na chvíli se zaposlouchejme do rytmu srdečních tepů a pod zavřenými víčky s ním srovnejme dech. O chvíli později pocítíme, jak náš organismus sálá teplem. Ze tmy vnitřního světa se najednou zažehne jiskra a zapálí tichý úsměv, který okamžitě svým světlem osvobozuje mysl se zajetí temnoty. S každým nádechem se záře úsměvu zažíhá a s každým výdechem zháší. V impulzech, které jeden za druhým tančí našim tělem, je síla schopna projevu. Otevřeme-li oči, propouštíme světlo.
Ten (Slunce, my sami), který září, se musí vidět.
Jsme-li ve shodě se svým osobním rytmem, pulzy srdce, promítáme do světa kolem svou vůli svobodně. Stáváme se sebeorganizující jednotkou, která sama sebe spatřuje ve schopnosti tvořit.
Na přiložené fotografii vidíme v dolní polovině znak Slunce používaný Mezopotámii v dobách před našim letopočtem a v horní polovině znak současný. Současným zjednodušením znaku se však nevytratilo stále stejné poselství, skryté ve všech analogií spojených se Sluncem, které říká: „Důležitý je pouze život!“
