K diskusi nad významem zatmění Slunce

Petr Lisý


Ivetka přišla s postřehem, že zatmění Slunce představuje na společenské úrovni oslabení racionality ve prospěch iracionality a příležitost začít realitu vnímat symboličtějším a intuitivnějším způsobem. Martina předtím zmínila, že společenské časopisy od ní očekávají především negativně laděné hodnocení zatmění, něco jako že je to zlé znamení anebo temné proroctví.


Domnívám se, že to ti redaktoři takto chtějí, protože většina společnosti se nachází ve stavu nevědomé fascinace iracionálnem, zatímco v kolektivním vědomí vládne racionalismus a materialismus (tj. počítají se věci (země) a myšlenky či slova (vzduch), mnohem méně však city (voda) a víra (oheň) – více viz dodatek). Protože jsou iracionální složky psýchy potlačeny, nabývají stínové podoby a stávají se zdrojem obav, úzkosti a strachu, které se aktivují ve spojení s archaickým, smyslově vnímatelným jevem zatmění Slunce, tedy symbolu vědomí. (Jung například ve svém pojednání o psychologických typech píše, že u extrovertního vnímavého typu (tedy materialisty) se často v nevědomí konsteluje „primitivní, pověrčivá a „magická“ religiozita, která se uchyluje k temným a nepochopitelným ritům“.) To právě živí ty bulvární plátky, které lidem naservírují to, co rezonuje s jejich nevědomím – pro masového člověka je totiž jednodušší v tomto nevědomém stavu setrvat a občas se nechat vystrašit, než vědomě usilovat o rozvoj zakrnělých složek psýchy, jako jsou cit a intuice. Proto taky tolik lidí v naší společnosti hledá v nouzi radu u mnohem archaičtějších a pouťovějších podob divinace, jako jsou věštící kartářky či na události orientovaní „tradiční“ astrologové, než by se obrátili na vývojově diferencovanější a elegantnější humanistické či psychologické astrology, kteří by po nich žádali větší uvědomění a zodpovědnost za vlastní život . Plodem takového úsilí pak ovšem může být pozitivněji laděné prožívání úkazu, jako je zatmění Slunce.


Plus dodatek (vyňatý z jednoho mého staršího článku):


Podívejme se na celou záležitost z hlediska Jungových čtyř psychických funkcí. Jung ve svém schématu rozlišuje dva polární páry, myšlení – cítění a intuice – vnímání (astrologicky vzato: vzduch – voda a oheň – země), které představují základní stavební kameny lidské psýchy a jejichž vědomá integrace a vzájemná rovnováha je nezbytnou podmínkou dosažení duševní celistvosti a zralosti. Zdá se, že na ose myšlení – cítění, resp. objekt – vztah, převažuje v kolektivní psýše současného západního člověka jednoznačně myšlení (racionalismus), zatímco ose intuice – vnímání, resp. duch – hmota, skrytě dominuje funkce vnímání (materialismus). Zbylé dvě funkce, intuice a cítění, jsou naopak v hlubokém deficitu. Jestliže ve světle těchto úvah označíme za klíčové žité hodnoty současné Evropy hypertrofovaný pokrok a konzum, troufám si tvrdit, že nám na kolektivní úrovni trpíme nedostatkem víry (smyslu) a lásky. Jedná se o závažnou disharmonii, s jejímiž důsledky se potýkáme na všech možných úrovních.

Comments are closed.