Sabiánská filosofie v Jonesových přednáškách o knihách Lewise Carrolla, část první

Jindřich Veselý

Úvodem

Ve svých přednáškách1, věnovaných slavným Carrollovým knihám Alenka v říši divů a Alenka v kraji za zrcadlem2 Marc Edmund Jones vykládá základní principy své „sabiánské filosofie“. V následujícím se pokusíme z přednášek extrahovat právě tento jejich obsah. Nebudeme se zde tedy zabývat carrollovskou hermeneutikou, která podle všeho není ani hlavním zájmem Jonesovým, nýbrž filosofií, kterou zde Jones prezentuje. Snaha ve zkratce vyhmátnout, oč v ní jde, budiž omluvou abstraktnosti a nezáživnosti výkladu. Carrollovy knihy podle Jonese „zjevují“ principy sabiánské filosofie. Toto tvrzení je pochopitelně diskutabilní a mohlo by snad působit i poněkud svévolně, debatě o něm (potažmo o tom, co je zjevení, co inspirace a kterým textům přisuzovat zvláštní míru autority, „inspirovanost“ a schopnost zjevovat, co se děje za oponou tzv. reality) se zde však nebudeme věnovat v první řadě. Zajímá nás spíše, jak vypadá myšlenková stavba „sabiánské filosofie“, nikoli zda a nakolik je zjevená, případně lze-li ji skutečně právem hledat a nalézat obsaženu právě v Alence. V souladu s Jonesovým postupem budeme představovat základní principy a pojmy, jak je autor shledává v Alenčiných dobrodružstvích; ve snaze pojmy utřídit, vyjasnit jejich významy a propojit je co možná nejsystematičtěji upouštíme od jejich zapuštění do příběhu: řečeno s trochou nadsázky, budeme se z alegorického výkladu pohádky snažit vytáhnout filosofickou systematiku. Na obhajobu takového postupu, jehož zjevným nedostatkem je to, že bere Jonesovým přednáškám to nejhezčí, co na nich je, totiž jejich schopnost prostřednictvím výkladu rozeznít čarovný svět Carrollových knih, budiž řečeno, že za skutečně potřebné považujeme vyjasnění a pochopení Jonesovy filosofie, a to jednak jako u nás dosud prakticky nereflektované komponenty lidské stránky duchovního vesmíru sabiánských symbolů, jednak jako možné filosofické alternativy Rudhyarovy filosofie operativní celostnosti. O prvním bodě nemůže být pochyb: Jonesova filosofie se sabiánskými symboly nějak souvisí a pro jejich co možná nejhlubší interpretaci je jistě na místě být s to rozpoznat právě jejich lidskou stránku, to, co do jejich formulace a výkladů vnášeli zainteresovaní – v tomto případě hlavně Jones, později i Rudhyar. Zda a nakolik Jonesova metafyzika může sloužit jako alternativa Rudhyarovy filosofie operativní celostnosti, toť otázka; jisté však je, že chceme-li postupem času vypracovat vhodné pojmové rámce, do nichž bude možné za současného stavu poznání, po paradigmatických změnách už nastavších i během těch dosud probíhajících alespoň zkusmo zasazovat astrologickou praxi, je nejprve na místě vrátit se k počátkům: reflektovat a reinterpretovat myšlenkové stavby, stvořené zakladateli humanistické a transpersonální astrologie, ve kterých, praktikujíce tuto astrologii, vždy už (byť třeba nevědomky) přebýváme. Jen bloud by si mohl myslet, že takové přebývání neovlivňuje interpretaci horoskopu; v předpokladech je velká část výsledku implikována, a čím méně jsme si předpokladů vědomi, tím více jim, často v iluzi nezávislosti na nich, otročíme. Berme práce, věnované filosofii praotců zakladatelů, jako ohledávání základů našich myšlenkových domů a domovů. Taková autopsie má, jak plyne z předchozího, dvojí smysl. Na rovině individuální by měla usnadnit uvědomění vlastních předpokladů, a tím umožnit buďto jejich znovupřijetí a intimnější osvojení, nebo naopak, budou-li shledány neuspokojivými, emancipaci od nich. Na rovině kolektivní, tj. na rovině astrologické práce nejen na výkladu toho kterého horoskopu, ale i na dalším vývoji astrologie samé, jde v těchto zkoumáních o přípravu na rekonstrukci, která nás, jsouc vyžadována přirozeným pohybem skutečnosti a charakterem aktuálních jejích proměn, čeká, ať už se nám to líbí, či nikoli. Pojmové rámce a myšlenkové domovy stárnou a přestávají odpovídat zkušenosti; usilujíce o vytvoření přiměřenějších však nemůžeme stavět na zelené louce. Nejde o iluzorní znovuzaložení provázené odmítnutím tradice, nýbrž o tvůrčí interpretaci. Její nutnou podmínkou je však osvojení toho, co se má interpretovat.

Jonesovy přednášky k Alence představují poměrně rozsáhlý a dosti hutný text. Toto je první ze série článků, které se jím budou postupně zabývat; obecné závěry, souhrnná interpretace a celkové zhodnocení nejsou snad zcela v nedohlednu, rozhodně si na ně však nečiníme nárok v této fázi práce.

Svátostný charakter skutečnosti

Všechno v životě je svátost (sacrament); církevní svátosti, v první řadě eucharistie, mohou být důležitým zpřítomněním svátostné povahy veškerenstva, ale v první řadě jde o to, uvědomit si, že posvátné je vše. Pohyb veškerenstva je jedním velkým obřadem, kosmickou liturgií. Ostatně je to právě schopnost odrážet a zachycovat povahu, bytostné rysy této kosmické liturgie, co dává některým příběhům (kromě Alenky mluví Jones o pohádkách bratří Grimmů, které rovněž komentoval) jejich podmanivou moc a trvalou platnost. Jen příběh, který se náležitě podílí na vesmírném rituálu, je s to odolat neúprosnému hlodání zubu času.

Přijímání svátosti a její vliv – v křesťanství např. požívání Kristova těla a jeho krve v eucharistii – zjevuje první velký zákon, zákon „donucení“ (compulsion). Hmota je vyššími úrovněmi bytí nucena na těchto stále více participovat. Jsouc takto donucena podílet se na sestupujícím duchovním působení a tím zformována, stává se materie symbolem. „Funkcí symbolu je umožnit duchovnímu pojmu projevení.“3 Víno a chléb se proměňuje v Boží tělo a krev: hmota se transformuje, jsouc přepodstatněna prve neviditelným duchovním obsahem, který potom pod materiální způsobou může silněji ovlivňovat smyslový svět a bytosti v něm. To, že je bytost symbolem zaujata a právě tím vyprovokována jednak k aktivitě, jednak ke snaze o sebevyjádření (které je aktem nikoli pouze hmotným, ale především symbolickým), ukazuje další důležitý princip: veškerý život je životem motivovaným, vše oduševnělé se (v nejširším smyslu slova) pohybuje, protože je interesováno, zaujato – a to symbolem, tj. něčím duchovním. Můžeme dovozovat, že se na nutkavé moci symbolu ukazuje imateriální stránka, ba snad i podstata všeho (hmotného) života. Tvrzení o svátostné (=duchovní) povaze skutečnosti se vrací, jsouc nasvíceno z jiné strany: vše skutečné je vždy už symbolické, má moc zjevovat duchovní pravdy a přijímat duchovní vlivy (resp. vždy je už zjevuje a přijímá). Naše zaujetí skutečností je zaujetí symbolem; pozemský život by se pak dal snad charakterizovat jako smysluplné a duchem podněcované tíhnutí symbolicky formované oduševnělé hmoty k symbolu, kterým dochází k její další symbolizaci a vnitřní strukturaci.

A je to právě svátostná povaha skutečnosti, která dává světu jeho domácký ráz a činí z něj bezpečné místo pro život. Tuto povahu světa, která se arci velmi ráda skrývá, se nám může podařit aktualizovat prostřednictvím vědomí. Pokud se nenecháme vyvést z míry vnějšími okolnostmi, nic se nám nestane ani v těch nejhorších situacích – o čemž podle Jonese svědčí příslovečné štěstí opilců. Svátostný charakter světa garantuje ochranu.

Vědomí jako hmatatelná substance

To, že je vědomí hmatatelná substance (tangible substance), je princip zásadní důležitosti. Zakládá totiž možnost s vědomím a světem vůbec něco dělat, čímž otevírá prostor svobody. V tomto principu se podle všeho setkávají tři myšlenky a stávají se jednou: 1/ vědomí samo není něčím zcela imateriálním, je „něčím“, tj. máme možnost je ovlivňovat; 2/ materiální svět je koneckonců vždy vztažen k vědomí, sám de facto jest fenoménem vědomí, ne mrtvou hmotou, s níž by si vědomí nemohlo nic počít; 3/ vědomí je božské – a božství je v první řadě vědomím.

Vědomí je to jediné, čeho neexistenci nelze myslet; můžeme přinejmenším v abstrakci nechat padnout všechno – od nejhmotnějšího pevného tělesa až po nejduchovnější z andělů – , vědomí však Jones pokládá za prvotní a neredukovatelné.4 To samo je motivem dobře známým z idealistické filosofie všeho druhu a každé provenience, ať už si půjdeme takovou moudrost načerpat kamsi na dálný východ, nebo se pokusíme o intelektuálně snad trochu náročnější, o to však vydatnější návštěvu u prostějovského (sic!) rodáka Edmunda Husserla. Známým a našim srdcím nad jiné drahým případem podobného pojetí světa ostatně je i ludibrionismus sv. Ladislava Klímy, který svou radikalitou odkrývá i obtíže tohoto přesvědčení.5

V souladu se svým celkovým zaměřením však Jones vyvozuje z tohoto filosofématu praktické důsledky: „Základem skutečné, tj. duchovní psychologie je fakt, že člověk musí ze svého vědomí stvořit substanci (man must create the substance of his own consciousness); pokud to neudělá, je jeho vědomí pouze vypůjčené od jeho druhů či z jeho prostředí, a on těmito faktory zůstává spoután, jsa výsledkem jejich působení.“6 Podobenstvím toho, jak a že se to děje, je Alenčino plavání ve vlastních slzách. Je to naše vědomí, co vytváří naše životy a jejich podmínky. Na našem postoji k událostem závisí, budeme-li se dnes i jindy doslova topit v slzách – nebo ne.

Tvoření vnějšího světa začíná u vědomí. Z vědomí se vytvářejí pocity jako jeho manifestace, pocity zase dávají (spolu s pojmenováním, dalším aktem vědomí) možnost manifestace vnějším objektům. Tak probíhá vznik materiálního světa i sestup ducha do hmoty; sestup se stává pádem, zapomíná-li vědomí na svůj tvůrčí charakter a stává-li se loutkou a pasivním nástrojem svých výtvorů. Netřeba zdůrazňovat důležitost vůle a imaginace v takto myšleném světě.

Je-li však universum založeno ve vědomí, jehož destrukci nelze myslet, plyne z toho i jeho nezničitelnost. Proměna náleží kombinacím vnějších prvků a faktorů, vnitřní svět ve vlastním smyslu (musíme si ale uvědomit, že ustavičně tekoucí vnitřní svět našich duší je v této perspektivě ještě světem vnějším – pravým nitrem je až čisté vědomí, jehož dosahujeme v nejlepším případě v hluboké meditaci, pokud vůbec) je neproměnný, tudíž i nezničitelný.

U kořenů věcí jsou, je-li vědomí tvůrčím pólem skutečnosti, nutně ideje a pohyb projevení vědomí s toutéž nutností končí návratem k prvotnímu stavu – bytosti a věci projdou sobě příslušejícím procesem a vracejí se zpět k prazákladu. Je tu ovšem i humornější stránka věci: vědomím udržujeme věci v bytí a svět v chodu; uvědomění toho nám daruje lehkost a nevázanost kejklíře-trickstera, který si umí své karty dobře zamíchat a rozdat. Koneckonců jsou to naše karty.

Jak ale drží svět, plynoucí takto volně a spontánně z vědomí, vůbec pohromadě? Tuto funkci má podle všeho pojem „správnosti“ (accuracy). Věci už jednou vytvořené mají svou jistou svébytnost, esenci. Spojení esencí prostředkuje vědomí asociacemi, které umožňuje paměť. Svět tudíž do jisté míry přece jen drží tvar – „správností“ toho, co děláme, přiměřeností našich činů podmínkám už ustaveným tvářnost světa pomáháme udržovat. To, že je kontinuita udržována vědomím, nám však dává možnost si osvojit schopnost narušovat kontinuitu diskontinuitou, která má vlastně povahu nonsensu, ne-správnosti. Vždy je tu možnost „začít dělat něco jiného“, zrušit očekávání, náhle, zčistajasna narušit zdánlivou fatalitu kauzálního nexu, vyskočit z jedoucího vlaku souvislosti; že jsme obdařeni tvůrčím vědomím zahrnuje i fakt, že máme tuto kartu vždy v rukávu a je na nás, zda, kdy a jak ji použijeme. Jinými slovy by se dalo říci, že v samotném základu (arché) skutečnosti je přítomna jako jeho konstitutivní složka možnost an-archie vpravdě ontologické. Co to, myticky řečeno, vypovídá o vztahu boha s ďáblem, nechme na úvaze laskavému čtenáři; Jones se tím zde nezabývá.

Založení veškerenstva ve vědomí má tudíž tyto konsekvence: 1/ za naše žití a bytí jsme plně odpovědni, a to včetně vnějších okolností: vše totiž utváříme naším vědomím; 2/ svět je gruntovně bezpečné místo pro život – dělajíce cokoli, jakkoli se mu třebas vzdalujíce a na něj zapomínajíce, zůstáváme stále v náruči nezničitelného božského prazákladu; 3/ u kořenů věcí jsou ideje; 4/ kontinuita světa, zajišťovaná asociací a pamětí, které se vztahují k idejím, je udržována vědomím, které jedná „správně“; 5/ vědomí jednat správně nemusí – je v jeho moci vnést do světa trochu chaosu, zrušit kontinuitu a „začít znova“.

Umění onoho nového začátku je rovněž nejdůležitější praktickou aplikací výše vypsaného. Prvním krokem k osvojení tohoto umění je uvědomění tvůrčí moci vědomí. To je myšlenkově garantováno filosofickým převedením světa na epifenomén mysli.

2 http://sabian.org/sabian_alice.php; česky např. Lewis Carroll, Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem, Aurora 2004; Alenka v kraji divů a za zrcadlem, Academia 2010.

3 Srv. http://sabian.org/studies_in_alice_1.php; v originále zní věta, jejíž výše uvedený překlad je už pokusem o výklad, přesně: „The function of symbols is to give form to spiritual concept.“

4 Klasickým způsobem tuto úvahu provádí René Descartes, srv. Meditace o první filosofii, Oikoymenh 2001, str. 29-50.

5 Tyto obtíže a aporie, vlastní této i jiným substančním ontologiím, podrobně probírá ve své základní práci Egon Bondy; srv. Filosofické dílo sv. I., Útěcha z ontologie, DharmaGaia 2007.

Comments are closed.