Základní pojmy Jonesovy „sabiánské filosofie“

Jindřich Veselý

Úvodem

William T. Roche v sérii článků1 shrnuje učení, které M. E. Jones sepsal na způsob komentáře Ibn Gabriolova spisu Pramen života. Vycházeje z tohoto arabského filosofa z 11. století, pokouší se Jones shrnout základy své filosofie, a to výkladem klíčových slov a interpretací toho, co k těmto tématům říká Ibn Gabriol. V Rocheově textu má jít o vyhmátnutí významů a aplikací základních pojmů Jonesovy filosofie, a to se zvláštním zřetelem na životní praxi: tato filosofie je určena k tomu, aby byla denně žita. V souladu s tímto záměrem se v následujícím nebudeme pokoušet projít labyrintem Rocheho interpretace Jonesovy interpretace Ibn Gabriola a zjistit, která myšlenka náleží kterému z nich, případně kolik toho má společného filosofie sabiánská se středověkou filosofií arabskou. Místo kritické interpretace přináší následující text pouhou parafrázi výchozích článků Rocheových, a to se záměrem zprostředkovat ve zkratce alespoň zlomek u nás dosud dosti málo známé filosofie muže, jehož význam lze stěží přecenit: vždyť to byl právě Jones, který měl lví podíl na Rudhyarově příklonu k astrologii a objevení sabiánských symbolů.

Základní pojmy sabiánské filosofie

Zdraví (health)

Všemu existujícímu a živému zvlášť musí náležet zdraví ve smyslu trvání a vytrvalosti, udržování se v čase. Tato vlastnost je totožná se zakotvením jsoucna v božském zdroji bytí, v Bohu. Zdraví v tomto smyslu neznamená náš dobrý zdravotní stav, jak tomu obvykle rozumíme; zakotvení v Bohu není tím, co by nás udržovalo v kondici a fit, ale tím, co nás uschopňuje, nakolik se takovým zakotvením vyznačujeme, správně (tj. v souladu s Boží vůlí) žít, a to vzdor (přirozeným) omezením, vyplývajícím z našeho zdravotního stavu v běžném smyslu. Je to právě překonávání překážek, které stimuluje zdraví v pravém slova smyslu; proces uzdravování pak spadá v jedno s následováním zvolené (transpersonální) cesty vzdor obtížím. Uzdravování je mobilizace sil, kterou takové pokračování v cestě vyžaduje.

Praktická aplikace: nalézt kladnou stránku nějaké nepříjemné situace. Tím se učíme nalézat smysl, hodnotu a zdroj uzdravení i v nepříjemnostech.

Sounáležitost (belonging)

Zdraví ve smyslu kontaktu s Bohem – zdrojem života – je sice základem struktury já, nestačí však k sebepoznání; to může přijít až prostřednictvím vztahů s druhými, tj. v sounáležitosti. Její prvotním místem je rodina. Pouze prostřednictvím (obvykle zprvu nereflektované) běžné socializace se stáváme lidmi; nejsme s to sami sebe stvořit v jakémsi vakuu, vždy potřebujeme druhé. Rodinné výchově je vlastní jistá dvojznačnost: nereflektované přijetí tradičních hodnot a zvyklostí může být ohlupující a stát se faktorem bránícím vývoji skutečné individuality – nicméně platí, že aby člověk mohl ze své podmíněnosti vyrůst, musí nejprve vyrůst v ní.

Učení je negativní jen tehdy, když se snaží člověka uvěznit v bezmyšlenkovitých automatismech; naopak je veličinou jednoznačně pozitivní, podporuje-li sebekázeň, jejímž prostřednictvím je individuum vedeno k osvobození své jedinečnosti, která na toto osvobození, jsouc zprvu toliko potenciální, čeká v podobě společenské podmíněnosti.

Praktická aplikace: nalézt v sobě nějakou pozitivní kvalitu a tím ji potvrdit; totéž udělat v případě někoho, koho nesnášíme.

Spontaneita (spontaneity)

Podle sabiánské filosofie není lidská přirozenost zlá; a protože je člověk v jádru dobrý, může si dovolit být spontánní. V tom se tato filosofie rozchází s pojetím obvyklým v naší kultuře, v níž je lidská přirozenost pojímána spíše jako zkažená. Následkem takového přesvědčení je celospolečenské potlačování spontaneity. Vše, čeho dosahujeme, je však umožněno entusiasmem, energií a chutí, s níž se do věcí vrháme; a zvláště je-li tato energie zaměřena altruisticky, stává se konstruktivní.

Praktická aplikace: udělat něco spontánně. Může se stát, že vypadneme z obvyklé role a budeme se trochu stydět, ale zato se tak naučíme důvěřovat si, že to s druhými myslíme dobře.

Odpovědnost (responsibility)

Předchozí pojmy předpokládají odpovědnost. Člověk je kontinuum všeho svého prožívání, chování, jednání – a za celé toto kontinuum, jímž je, odpovídá. V sabiánské filosofii není místo pro výmluvy na vnější okolnosti: např. za vztek nemůže to, co nás rozezlilo, vztek je náš a plně za něj odpovídáme. „Vždy jsme pány svého osudu a je to stupeň naší ochoty přijmout odpovědnost za všechna naše rozhodnutí, co nás činí většími či menšími lidmi.“

Praktická aplikace: dobrovolně na sebe vzít nějaký úkol, který bychom na sebe jinak brát nemuseli, a dotáhnout ho do konce. Tak se naučíme, že jsme za všechny úkoly, které přijímáme v každodenním životě, odpovědní.

Romantismus (romance)

Obdivujeme lidi, kteří prokáží hrdinství a idealismus, vydávajíce své vlastní bezpečí, ba třeba i život v sázku: matku, zachraňující dítě ve jménu ideje mateřské lásky, člověka, který se vrhne pro topícího se do vody nebo někoho vytáhne z hořícího domu ve jménu universální lásky či lidské sounáležitosti. Ti všichni prokazují idealismus. Romantismus je „síla najít zvláštní význam v obyčejných událostech běžného života a pozvednout je na úroveň ideální“. V sabiánské filosofii znamená romantismus právě toto idealistické vzepjetí a pozdvihování běžného života: z osobního se stává produchovnělé. Nemusí jít nutně o hrdinský čin spektakulárního rázu: stačí přátelský úsměv v obchodě či v metru.

Praktická aplikace: zapříst přátelský rozhovor třeba ve frontě v obchodním domě; z nákupu se rázem stane romantické dobrodružství, které bude mít mnohem větší cenu než ten kus chleba, který na něm pořídíme.

Iniciace/iniciativa (initiation)

Text pracuje s víceznačností, která je vlastní slovu „initiation“ (stejně jako latinskému „initium“, od něhož je odvozeno, a řeckému „arché“, jehož ekvivalentem je lat. „initium“). Na jedné straně je zde iniciativa jako schopnost a ochota začínat, prostě něco udělat – ta je významově blízká spontaneitě; na straně druhé je iniciace ve smyslu náboženského zasvěcení. Jeho příkladem jsou církevní svátosti: obřad, účastí na němž člověk začíná žít s obcí. Prohloubením duchovního významu je iniciace jako zasvěcení ve smyslu hlubokého subjektivního porozumění božskému záměru a sebeodevzdání (=sebezasvěcení) jeho službě. Pohybujeme se od vnějšího (obřad, spojený hlavně se socialisací – můžeme si představit první přijímání, křtiny či biřmování, které jsou církevními svátostmi, ale také společenskými událostmi) k vnitřnímu (sebezasvěcení transpersonálnímu životu).

„Sabiánská filosofie učí, že hledající duše musí obdělávat půdu já (Self) tím, že bude žít život zasvěcený vyšším hodnotám, čímž dá příležitost k tomu, aby se v ní mohla odehrát duchovní proměna – iniciace.“

Praktická aplikace: udělat dobrý skutek na způsob skautů. Takové jednání upomíná na to, že duchovní cesta má smysl, jen nese-li plody v každodenním životě.

Oddanost (devotion)

Proti současnému trendu svádět vinu za vlastní destruktivní jednání na okolnosti, které se vymykají kontrole jednajícího, je třeba (bez popírání významu podmíněnosti) klást důraz na zodpovědnost: poslední a nejzazší odpovědnost za svoje činy má člověk sám, on je tím, kdo volí. Duchovně člověk roste prostřednictvím přijetí této odpovědnosti, naopak její odmítání vede k zastavení duchovního růstu. Podmíněnost negativními vlivy je samozřejmě mocná – nemusí se vždy dařit odolat jejich náporu, zvláště jde-li o tak drastické působení, jako je např. těžké trauma z dětství. Nicméně jsme zodpovědni za to, abychom se o emancipaci alespoň pokoušeli – v duchovním smyslu se už samotná poctivá snaha, byť by třeba měla ztroskotat, počítá.

„Sabiánská filosofie učí, že oddanost znamená obětování nižších zájmů vyšším ideálům.“ Vždy jde o to, učinit slovo tělem: v duchovním životě nestačí něco vnitřně, byť třeba hluboce, prožívat; tím spíš je k ničemu prázdně plkat. Jde o to, uspořádat podle ideálu skutečný život. Zdůrazňování podmíněnosti nižšími úrovněmi života sloužívá jako výmluva, proč se vší silou nesnažíme o dosažení toho jediného, co dělá člověka člověkem a co v lidském životě stojí za řeč: dosažení vyššího stupně vědomí.

Praktická aplikace: vědomě předcházet emočním výbuchům. Tím se učíme volit cestu vyšších hodnot namísto cesty podléhání automatismům neukázněné mysli.

Výzva (challenge)

Není zase tak těžké pochopit, že cokoli, s čím se setkáváme, lze brát jako výzvu. Stojí ale za povšimnutí, jaké věci se obvykle takto berou. Obrazně řečeno: rukavice, které zvedáme, náležívají spíše nižším úrovním bytí, ať už jde o pravidelné cvičení či péči o zevnějšek. Zarážející je, jak málo se mluví o tom, že je něco výzva např. etická; proč jsme vlastně tak často ochotni sami se sebou se střetnout v tom, jestli budeme např. pravidelně cvičit nebo jinak pečovat o věci vnější, místo abychom se se stejným úsilím pokoušeli vyvarovat třeba lhaní nebo pomlouvání?

Ve jsoucnu můžeme hierarchicky rozlišit jednotlivé úrovně podle míry a modu oduševnělosti: neživá hmota čistě fyzikální; rostliny obdařené duší vegetativní, jimž v lidském bytí odpovídají metabolické procesy; zvířata s duší animální, jimž odpovídají lidské emoce; konečně úroveň mentální, vlastní jen lidem. Sabiánská filosofie učí, že právě právě tato poslední oblast skýtá výzvy, které jsou člověka hodny a jemu příslušejí. Zvláště se jedná právě o morální hodnoty.

Praktická aplikace: vyzkoušet zpytování svědomí. Vzpomeňme si, kdy jsme se během dne chovali podlidsky, tj. v rozporu s morálními zásadami; kdy jsme například lhali, podváděli, zkrátka nedovedli dostát vlastním ideálům.

Mistrovství (mastership)

Ať už chceme dosáhnout mistrovství v kterékoli oblasti, musíme vždy vyvinout vysoce nadprůměrné úsilí a osvojit si velké množství teoretických i praktických znalostí. To platí, i když chce člověk zvládnout třeba řemeslo; tím spíš to platí v případě mistrovství duchovního. Duchovní mistr je pravým opakem člověka se zúženou perspektivou – je s to přijmout kohokoli, a to bez ohledu na jeho vyznání či životní filosofii, jen pokud má dobrou vůli. Pravý mistr je podle sabiánské filosofie podoben stromu, jehož kořeny rostou do všech stran, přitom však spolu dokonale kooperují, aby mohly vyživovat všechny větve. Tak je i on hluboce zapuštěný v božském životě a všestranně zaměřený, aby mohl sloužit každému, komu je toho zapotřebí a kdo chce.

Praktická aplikace: najít u sebe přesvědčení (politické, náboženské apod.), které zavání jednostranností či omezeností, a nezaujatě si je promyslet, případně i přehodnotit.

Odvaha (courage)

Samozřejmě jí obvykle rozumíme odvahu k spektakulárním hrdinským skutkům; podobně jako v případě ostatních pojmů bychom si však měli být vědomi i jejích každodenních aspektů: odvahy ke konání nenápadných dobrých skutků či k udržování správných, konstruktivních životních postojů a přístupů. Odvaha znamená žít podle vyšších principů a ideálů, tj. každodenně pomáhat vyšším formám vědomí, aby se mohly v lidském světě manifestovat. Zůstávat jako duchovní osoba aktivní ve světě je pravá odvaha; vtělováním ideálů vnášíme do sdíleného světa vyšší formy vědomí, více uvědomění. Takové vyšší vědomí ale spočívá především v uvědomění potřeb druhých – a našich schopností a možností tyto potřeby pomáhat naplňovat.

Praktická aplikace: občas třeba vypnout televizi (nebo se odhlásit z facebooku – kdo máš oči ke čtení, čti) a být aktivní ve prospěch světa – i kdybychom si měli jenom přečíst nějakou knihu, která nám to trochu rozvíří v hlavě.

Inspirace (inspiration)

Inspirováni můžeme být k dobrému i zlému; takový Charles Manson například tvrdil, že jej k jeho vraždění inspirovala hudba Beatles. To není úplný nesmysl: ukazuje to, že způsob, jakým nás inspirují podněty zvenčí, záleží na tom, jací jsme. Zlo je v nitru přichystáno mnohem dřív, než se objeví vnější podnět, který ho spustí. Totéž však platí i o dobru. Inspirace je podle sabiánské filosofie světlem pravdy, které ozařuje scénu objevování věcí a zakoušení. V tomto světle se objevují možnosti – v závislosti na (aktivně) osvojených vlastnostech toho, kdo se v jasu inspirace dívá. Každý čin je v této perspektivě souhrou více faktorů – jsou tu 1/ vždy relativní vnější možnosti a podněty, které se zjevují v 2/ neutrálním světle inspirace, které se však zabarvuje a uskutečňuje v souladu s 3/ povahou člověka, který inspiraci přijímá. I proto je podstatné, aby bylo já vždy náležitě ukotveno ve sdílených hodnotách.

Praktická aplikace: rozhlédnout se kolem sebe a všímat si situací, které „září“ inspirujícími hodnotami, ale i těch, které se „tmí“ tím, co není hodno lidských bytostí.

Jistota (certainty)

V lidském světě je jistota vždy relativní; jistota poznání odpovídá povaze procesu poznání a zkušenosti a zralosti poznávajícího. Ve vědě je měřítkem jistoty badatelský konsensus, v duchovní oblasti je to míra životní zkušenosti hledajícího. Je tím pádem poměrně jisté, že vždy najdeme někoho, kdo je pravdě blíže než my, má tedy víc jistoty.

Podle sabiánské filosofie dochází k potvrzení míry naší jistoty tak, že dostaneme „znamení“ (signature), tj. dostaví se smysluplná náhoda, shoda okolností, synchronicita. To vychází z dobře odůvodněné a vcelku snad přijatelné ideje, že kosmos je jeden velký celek, v němž je všechno vzájemně propojeno. Člověk na určitém stupni vývoje rezonuje se sobě (resp. tomu kterému vývojovému stupni či duchovní kvalitě) příslušnou oblastí světa či rozměrem skutečnosti; tato oblast se pak projevuje v celém jeho životě, stejně jako by se všechny oblasti jeho života měly samy od sebe formovat v souladu se skutečně dosaženou úrovní duchovního vývoje. Otevřenost pro znamení se blíží pojmu „Gelassenheit“ či „ne-dělání“; potvrzení stupně naší jistoty se nám dostává, když je k sobě necháváme přijít.

Praktická aplikace: poohlédnout se po znameních, která by mohla potvrzovat správnost té které námi nastoupené životní stezky.

Odlišnost (distinction)

Odlišnost znamená rozchod s průměrným usilováním o obvyklé lidské cíle. Její nabytí je nutnou, přestože kvůli společenským předsudkům a tabu obtížnou součástí života duchovně usilujícího individua. Být odlišný v pravém slova smyslu však neznamená, že by člověk nechal ostatní v jejich nelišnosti a dál se o ně nestaral; právě naopak: odlišný člověk má zůstávat součástí společnosti, od níž se oddělil, a pracovat pro dobro ostatních, aby i oni získali podíl na jeho usilování, nakolik jsou toho schopni a tomu otevřeni.

„Sabiánská filosofie učí, že současný život na zemi není vězení, z nějž by musela duše duchovně usilujícího uniknout, aby získala věčnou odměnu, ale místem příležitosti, skýtajícím konkrétnost, kterou nesmrtelné vědomí potřebuje.“

Praktická aplikace: nějakým způsobem prospět svým bližním, ať už to bude znamenat, že někoho pozveme na kávu, nebo že věnujeme nějaký obnos na dobročinné účely. Právě při takovém jednání se budeme odlišovat.

Vážnost (weight)

Vážnost zde znamená, že člověk nemluví do větru – je s to nejen mít ideály, ale také v konkrétních věcech pracovat na jejich uskutečnění. Na slova toho, kdo si chce osvojit tuto vlastnost, by mělo být spolehnutí.

Podle sabiánské filosofie je každému vlastní nezměrný potenciál, který je však třeba se vší vážností, pílí a horlivostí aktualizovat, jinak z něj nebude nic – podobně jako ideál sám mnoho neznamená, není-li uskutečňován vážnou každodenní prací.

Praktická aplikace: uskutečnit v běžném životě něco, o čem si myslíme, že má nějakou hodnotu. Jsme-li například přesvědčeni, že by k sobě navzájem lidé měli být laskaví, aktualizujme svůj potenciál a prokažme někomu laskavost.

Čistota (purity)

Lidská schopnost, kterou přijímáme a jíž rozumíme ze všeho nejméně, je schopnost tvořit. Nejsme ani produktem okolností, ani bezmocným výpotkem nějakého boha. Právě naopak: naše osudy utváříme my sami. Pasivita není žádná ctnost. Čistota spočívá v tom, že se podílíme na božství a jsme si toho vědomi; míra naší čistoty je přímo úměrná míře uvědomění této skutečnosti. Naše tvořivost je samozřejmě podmíněná, žijeme v rámci určitých okolností a dějí se nám věci, na které nemáme mnoho vlivu, ale náš postoj v té či oné situaci a k ní je plně naším dílem – a je rovněž tím nejdůležitějším, tím, co se počítá. Vnější situace není rozhodující; radost a naplnění (nebo jejich opak) se odvíjejí od našich postojů.

„Sabiánská filosofie učí, že prostřednictvím schopnosti vizualizovat a předjímat nadcházející události řídíme naše životy. V míře, v jaké jsme čistí, tj. v níž si uvědomujeme jednotu našich životů s rozvíjejícím se/odhalujícím se (unfolding) božským potenciálem, jsme a budeme s to imaginativně nazírat stezky našich životních scénářů, a tím je úspěšně uskutečňovat.“

Praktická aplikace: pokud možno denně věnovat trochu času nějaké formě meditace, tichému rozjímání. Jde o to, abychom si uvědomili, že máme přístup i k vyššímu zdroji porozumění, než jsou večerní zprávy nebo domovská stránka.

Závěrem

Pokud se důkladněji zamyslíme nad základními pojmy Jonesovy „sabiánské filosofie“, pravděpodobně zjistíme, že nejde o záležitosti tak banální, jak by se na první pohled mohlo zdát. Výklad jako by evokoval ducha sabiánských symbolů samotných – pod škraboškou všednosti či bizarnosti se skrývá smysl ne právě mělký. V rámci teosofisující literatury vyloženě překvapující důrazy na praktičnost, ustavičnou snahu vtělovat ideál do běžného života a odpovědnost umožňují dokonce i tak zprofanované pojmy, jako je např. „duchovní život“, v této souvislosti slyšet či číst bez automatického bezděčného zaskřípění zuby.

Vědomě mít své kořeny v transcendenci, přitom ale zůstávat člověkem mezi lidmi; přijímat plnou odpovědnost za vlastní život, přitom se však odvažovat spolehnout na spontaneitu a tvořivost; akceptovat vlastní odlišnost, přitom však neopovrhovat těmi, kdo mají větší potřebu konformity; procesu transformace se věnovat naplno, aniž by to sklouzlo do pseudospirituální masturbace, při které se pro samou duchovnost zapomíná na potřeby a nouzi bližních: nic slavného na těchto zásadách není, a s jednáním na jejich základě to nebude o mnoho lepší. Můžeme jejich teoretickou i estetickou chudobu brát jako výzvu k experimentu s praktickou aplikací, kterou Jones (resp. Roche) pečlivě a konkrétně – jako by skutečně očekával, že se radami a návody bude někdo řídit! – vypracovává pro každou z nich. Hloubka a pravost spirituality se, málo platné, testuje v každodennosti – a každodennost se (doufejme) může k lepšímu proměňovat i prostřednictvím takového testování.

Na úplný závěr upozorněme, že zvláštnost výše vypsaných důrazů, jejich nezvyklost v rámci mnohdy až příliš „světlem z východu“ ozářené literatury, věnované duchovnímu životu, spočívá mimo jiné v tom, že jde o důrazy zcela typické pro naši západní křesťanskou civilizaci. Jones po nás chce, abychom si osvojovali ne vždy právě příjemný a snadný pozemský život a právě v něm nacházeli to „duchovní“. Možná to poukazuje i tím směrem, že bychom se mohli pokoušet o analogické osvojování vlastní (všední, nenápadné a často přečasto bez rozmyslu odvrhované) křesťanské tradice, než utečeme do jiných regionů – pokud se nám pak bude vůbec ještě chtít.

Nezbývá než popřát radostné louskání ořechů: kde jsou skořápky, bývají i jádra.

1 William T. Roche, Sabian Philosophy, http://sabian.org/sabian_philosophy.php.

Comments are closed.