Seřazení Slunce, Venuše a Jupitera, sluneční aktivita a historické události – Ondřej Lesák

Úvod

Sluneční aktivita, jejímž nejznámějším projevem jsou sluneční skvrny, se mění souběžně se změnami poloh většiny planet sluneční soustavy. Cykly Venuše, Země, Jupitera, Saturna, Uranu a Neptuna a některé z jejich kombinací hrají v tomto směru hlavní roli.  Například dlouhodobé 160-180 leté cykly, které korelují zejména se vzájemnou polohou Uranu a Neptuna, jsou spojeny s klimatickými výkyvy včetně tzv. malých dob ledových. Průkopníkem v objevování vztahů mezi planetárními pohyby a sluneční aktivitou v rámci akademického výzkumu v ČR je dr. Ivanka Charvátová z Geofyzikálního ústavu, více např. zde: http://www.osel.cz/5708-za-klimatickymi-zmenami-muze-byt-pohyb-slunce.html. Jeden z pokusů o srovnání fyzikálního a astrologického pohledu na toto téma je také na http://www.transformotor.cz/wp/bude-se-opravdu-stale-oteplovat/.

11-letý cyklus sluneční aktivity dává dr. Charvátová do souvislosti s (heliocentrickými) aspekty Jupitera a Saturna, ukazuje se však, že se jedná spíše o synchronicitu. Skutečný kauzální vliv planet na tento nejznámější sluneční cyklus je zřejmě spojen se vzájemnou polohou Slunce, Venuše, Země a Jupitera. Jak zjistil a v r. 2007 publikoval Ch. Hung z Glennova výzkumného střediska v Ohiu, v obdobích, kdy lineární seřazení těchto těles trvá (v rámci zvolené přesnosti, jež je analogií orbisu) nejdéle, dosahuje 11-letý cyklus přibližně maxima. Tento jev je interpretován jako projev slapového působení planet na Slunce. Venuše, Země a Jupiter způsobují v tomto směru nejmohutnější slapové síly ze všech planet sluneční soustavy vzhledem k poměru svých hmotností a vzdáleností od Slunce. Různé formy slapového vzdutí slunečního povrchu pak dosahují maxima v případě zmíněného lineárního seřazení uvedených planet. Jedná se o vzdálenou analogii různých forem přílivu a odlivu pozemských oceánů, které dosahují maxima rovněž při lineárním seřazení zúčastněných těles, tj. v tomto případě Země, Měsíce a Slunce. Z geocentrického pohledu tedy při novu a úplňku.Streaming and download Inferno (2016)

Obr. 1     Časový souběh mezi délkou trvání těsného lineárního seřazení Slunce, Venuše, Země a Jupitera (1840 – 2020) a počtem slunečních skvrn (1840 – 2007). Pozn.: Data vztahující se k seřazení planet vycházejí v podstatě z efemerid, proto jejich interval přesahuje interval pozorování slunečních skvrn i ročník publikace. Převzato ze studie NASA: http://ntrs.nasa.gov/archive/nasa/casi.ntrs.nasa.gov/20070025111.pdf

Z hlediska pozemského pozorovatele se lineární seřazení uvedených těles jeví jako trojkonjunkce Jupitera, Slunce a Venuše (horní nebo dolní)  nebo jako opozice Jupitera na konjunkci Slunce a Venuše (horní nebo dolní). Z hlediska slapového působení je první varianta analogií novu, druhá analogií úplňku. Jak vyplývá z obr. 1, s výjimkou krátkého období let 2000-2002 se lineární seřazení jmenovaných planet a maxima sluneční aktivity kryjí se poměrně velkou přesností, v rámci ±1 roku. Přitom planetární seřazení sluneční maxima někdy mírně předchází, jindy se za nimi trochu zpožďuje, rytmus obou procesů je však souběžný.

 

Sluneční aktivita a seřazení Slunce, Venuše, Země a Jupitera z geocentrického hlediska

Výše popsané lineární seřazení Slunce, Venuše, Země a Jupitera, jehož souvislost s počtem slunečních skvrn je znázorněna na obr. 1, bylo v zájmu srovnání redefinováno a prozkoumáno pomocí ryze astrologických metod, z geocentrického hlediska; pro přibližně stejné časové období let 1840 – 2015.

Byly vybrány takové aspekty Slunce, Venuše a Jupitera, při kterých nastala přesná konjunkce Slunce s Venuší a Jupiter se pohyboval buď v blízkosti této konjunkce v rámci orbisu ±20° { dále též značeno jako [J,(S,V)] = J ±20°(S,V) }  nebo proti ní v rámci orbisu ±30°, { dále též značeno jako [J – (S,V)] =  J op.±30°(S,V) }. V prvním případě se tedy aspekt Jupitera vůči konjunkci Slunce s Venuší pohybuje mezi konjunkcí a polovinou novilu, ve druhém případě mezi opozicí a doběžným či rozběžným kvinkunxem. Hodnoty orbisů byly zvoleny tak, aby nepřesáhly úhlovou velikost jednoho znamení a aby zároveň odpovídaly srovnatelné absolutní velikosti Jupiterovy dráhy. Pozn.: Délka oblouku dráhy Jupitera je pro orbis 20° při jeho (geocentrické) konjunkci se Sluncem srovnatelná s velikostí oblouku jeho dráhy pro orbis 30° při opozici se Sluncem. To je dáno proměnnou vzdáleností mezi Zemí a Jupiterem při jejich oběhu kolem Slunce. Srovnatelnost délky oblouků dráhy této planety má nezanedbatelný význam. Při takto zvolených poměrech orbisů tedy budou srovnatelné i odchylky slapového působení ve srovnání s jeho maximem. (Takové maximum odpovídá přesné (geocentrické) trojkonjunkci Slunce, Venuše a Jupitera nebo přesné opozici Jupitera na konjunkci Slunce s Venuší).

Zvolený orbis planety Jupitera je na první pohled neúměrně velký, avšak to je dáno tím, že je v této studii vztažen k přesné konjunkci Slunce s Venuší. V doběžných či rozběžných fázích aspektů J, S,V se ve většině případů jejich orbis snižuje natolik, že nabývá charakteru běžně chápané trojkonjunkce J,S,V či opozice J – S,V. Vývoj těchto aspektů je ilustrován na obr. 2.

 

a)

b)

Obr. 2   Příklad vývoje aspektů Slunce, Venuše a Jupitera v období 13. – 29. 6. 1936:  a) 13. 6.: Jupiter v opozici na konjunkci Slunce s Venuší   b) 29.6.: Jupiter v kvartinovilu na přesnou konjunkci Slunce s Venuší.

Geocentrické aspekty, odpovídající seřazení Slunce, Venuše, Země a Jupitera (vztažené vždy k přesným geocentrickým konjunkcím Slunce s Venuší)  jsou za období 1840 – 2015 shrnuty v tab. 1, ve které jsou dále uvedeny průměrné počty slunečních skvrn pro daný kalendářní rok, dále aspekt Jupitera a znamení a domy, kde tyto aspekty nastaly.

Časové období 1840 – 2015 uvedené v tab. 1 zahrnuje celkem 17 cyklů sluneční aktivity, tj. 8. až 24. cyklus podle klasifikace https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_solar_cycles Z nich je 15 cyklů úplných (9. až 23. cyklus), jejichž období bylo dále studováno podrobněji. Úplné (dokončené) cykly vymezují období 1843 – 2008, tj. 1843 – 1856 (9. cyklus), 1856 – 1867 (10. cyklus)…až…1986 – 1996 (22. cyklus) a 1996 – 2008 (23. cyklus). Jedním ze záměrů této studie bylo porovnat počty slunečních skvrn pro případy, kdy došlo k seřazení Slunce, Venuše, Země a Jupitera, definovanému z geocentrického hlediska na základě aspektů a dalších charakteristik, používaných v astrologii.

Aby bylo takové porovnání možné, byly průměrné počty slunečních skvrn – pro ročníky, kdy došlo k takto definovanému seřazení uvedených planet – vztaženy k průměrnému počtu skvrn v každém cyklu. Tento postup byl zvolen z toho důvodu, že  se průměrné počty slunečních skvrn v jednotlivých cyklech značně mění. Například v období let 1901 – 1913 (14. cyklus) činil jejich průměrný počet pouhých 28,9 zatímco v letech 1976 – 1986 dosáhl hodnoty 76,6 (podle Michelsena 2007). Takto vyjádřené relativní počty slunečních skvrn jsou uvedeny na obr. 3. Vyplývá z něj, že v letech, kdy nastává konjunkce Slunce s Venuší a Jupiter je buď v blízkosti této konjunkce v rámci orbisu ±20° nebo stojí proti ní v rámci orbisu ±30° , jsou průměrné počty slunečních skvrn ve všech případech vyšší, než odpovídá jejich průměrnému počtu v daném cyklu sluneční aktivity. V průměru se za sledované období 1843 – 2008, zahrnující 15 úplných slunečních cyklů jedná o zvýšení počtu skvrn o 53% v rozmezí +2% až 108%. V řadě případů je přitom ročník geocentricky a astrologicky definovaného seřazení Slunce, Venuše a Jupitera časově velmi blízký ročníku maxima počtu slunečních skvrn v daném cyklu, případně se s ním přesně kryje. K tomuto časovému souběhu dochází v témže kalendářním roce nebo s přesností ±1 rok) v letech 1848, 1860, 1870, 1884, 1905, 1917, 1938, 1948, 1969 a 1990, tj. v 10 z celkových 15 případů. Pozn.: Nepravidelnost průběhu grafu na obr. 3 je částečně dána tím, že počty skvrn jsou vztaženy vždy ke kalendářním rokům  (lineárního seřazení S,J,V), během kterých se někdy mohou výrazně měnit.

Obr. 3  Relativní počet slunečních skvrn (%) v letech, kdy nastaly geocentrické aspekty, odpovídající seřazení Slunce, Venuše, Země a Jupitera podle tab. 1 (vztaženo k průměrnému počtu skvrn pro každý z 15 cyklů sluneční aktivity (cykly č. 9 až 23)

 

Charakterizace aspektů, odpovídajících lineárnímu seřazení Slunce, Venuše, Země a Jupitera, a jejich obecná astrologická interpretace

K lineárnímu seřazení planet S, V, Z, J – pozorovaných geocentricky jako konjunkce (S,V) v období kolem  konjunkce s Jupiterem J ± 20°(S,V) nebo kolem opozice s Jupiterem J op. ± 30°(S,V) došlo v období let 1840 – 2015 celkem 55 x, tj. v průměru jednou za 3,2 roky. Podrobnější analýzu shrnuje tab. 2 a následný komentář.

Tabulka 2 Shrnutí geocentrických aspektů, odpovídajících lineárnímu seřazení Slunce, Venuše, Země a Jupitera pro období 1840 – 2015.

*) Konjunkce až stélia J,(S,V): Ve všech případech je jeden ze sledovaných prvků radixu, tj. (S,V) nebo J ve fixních znameních, která jsou v této časové řadě aspektů zastoupena všechna, tj. Býk, Štír, Lev a Vodnář.

**) Opozice až kvinkunx J – (S,V): Fixní znamení je zastoupeno pouze v jednom případě. (Jedná se o první člen časové řady, kdy nastává konjunkce S,V ve znamení Býka a Jupiter stojí proti ní ve znamení Střelce). V žádném z dalších případů není ani jeden z prvků, tj. (S,V) nebo J ve fixních znameních.

Je třeba zdůraznit, že poloha konjunkcí či stélií J,(S,V) zve fixních znameních není zcela obecným pravidlem. Půjdeme-li dále do minulosti, např. do období 30-leté války, docházelo k těmto konjunkcím typicky v mutuálních znameních. Stejně tak není zcela obecným pravidlem absence opozic (přesněji opozic až kvinkunxů) J – (S,V) ve fixních znameních. Náznakem toho je i (výjimečný) výskyt kvinkunxu až kvartinovilu J – (S,V) ve znamení Býka u prvního člena časové řady, tj. v r. 1841. Je pravděpodobné, že postupné „stěhování“ námi zkoumaných aspektů J,(S,V) a J – (S,V) z jedné modality znamení do další souvisí se změnou dlouhodobější dějinné epochy (v řádu 1-2 staletí). Jestli je tento proces synchronizován s dlouhodobými 150-200 letými cykly sluneční aktivity by si zasloužilo podrobnější studii.  V každém případě se zde nabízí otázka, jak s touto záležitostí naložila tradiční astrologie v obecném slova smyslu: Vliv sluneční aktivity na lidské chování (viz níže), jež dosahuje maxima při zde diskutovaných aspektech Slunce, Venuše a Jupitera je nesporný. Vzhledem k tomu, že jsou tyto aspekty vázány na znamení o určité modalitě je tedy téměř jisté, že tím byly ovlivněny obecné výklady modality jako takové, přinejmenším v mundánní astrologii. Že výklad modalit byl zabarven událostmi, které se časově vázaly k popsaným aspektům těchto tří planet a k vrcholící sluneční aktivitě, jež tyto aspekty doprovázela. Jak zde však bylo řečeno, konjunkce či stélia J,(S,V) jsou na určitou modalitu vázány vždy jen několik málo staletí (opozice až kvinkunxy J – (S,V) jsou přitom vázány na zbývající, doplňkové modality). Kde však máme jistotu, že v průběhu staletí nepřevážila setrvačnost tradičního výkladu modalit z blíže neurčené minulosti a nepřispěla tak k určitému zatemnění a částečným chybám v tomto výkladu? Pochybnosti jsou zde namístě, neboť velká setrvačnost je tradičnímu myšlení obecně vlastní. Vzpomeňme například na Gregoriánský kalendář, jehož postupné přijímání jednotlivými evropskými zeměmi se vleklo v rozmezí od konce 16. do  začátku 20. století (!) Vzpomeňme na donedávna častou záměnu souhvězdí a znamení, které se ve skutečnosti již cca 4000 let nekryjí (jarní bod jako počátek znamení Berana vstoupil do počátku souhvězdí Berana cca. 2000 let př.n.l.: https://en.wikipedia.org/wiki/Axial_precession

Jak je možné si povšimnout, trojkonjunkce jmenovaných planet ve sledovaném období let 1848 – 2017 „skáčou“ na první pohled nepravidelně mezi různými fixními znameními. To je ale dáno jen vstupní podmínkou, podle které jsou (v rámci konjunkcí) započítávány pouze přesné konjunkce Slunce s Venuší s velmi volnými konjunkcemi Jupitera. Pokud bychom jako konjunkce započítávali například i trojkonjunkce či stélia těchto tří planet s běžným orbisem, vyšlo by nám, že se toto uspořádání bude vytvářet (opět ve fixních znameních, jdoucích po sobě proti směru hodinových ručiček) přibližně pravidelně (cca jedenkrát za 3 roky), tj. v pořadí   – Štír – Vodnář – Býk – Lev –

Jak již bylo zmíněno, heliocentrické seřazení planet Venuše, Země a Jupitera do přímky odpovídá geocentricky období kolem konjunkcí J,(S,V) nebo opozic J – (S,V). Tato planetární seřazení lze interpretovat 1) kauzálně, tj. jako fyzikální působení nebo 2) akauzálně, symbolicky.

1)      Z kauzálního hlediska se jedná o součinnost slapového působení Venuše, Země a Jupitera na Slunce, které vrcholí přibližně v okamžiku, kdy se seřazení těchto čtyř těles nejvíce blíží přímce. Jak již bylo uvedeno v úvodu, je velmi pravděpodobné, že součinnost slapového působení V, Z, J má za následek zvýšenou tvorbu slunečních skvrn, jež vrcholí v obdobích maxima 11-letého slunečního cyklu. Pokud se týká kauzálního vlivu sluneční aktivity na chování člověka, je znám a diskutován již řadu desetiletí, a to na biologické i společenské úrovni. Zvýšená sluneční aktivita, indikovaná obvykle i zvýšeným počtem slunečních skvrn, bývá spojena se zvýšenou pravděpodobností zdravotních problémů i s rizikovějším chováním. Na celospolečenské úrovni je často doprovázena revolučními událostmi, převraty a válečnými konflikty. Jedním z příkladů je 17. listopad 1989, kdy byla souběžně s revolučními událostmi vzácně, i na našem území, pozorována polární záře v důsledku vrcholícího, výrazného 11-letého maxima sluneční aktivity http://astro.sci.muni.cz/pub/info2000/eai0604a.html

2)      Ze symbolického hlediska se jedná o (geocentrické) aspekty, které představují více než jen lineární seřazení kosmických těles, spojené s vyvrcholením slapového působení V, Z, J na Slunce. Mohou v principu symbolizovat i výsledek toho působení v podobě slunečních skvrn. To si zaslouží bližší vysvětlení. Připomeňme si, že jde o dva typy aspektů, tj. o konjunkci až seminovil nebo opozici až kvinkunx Jupitera na přesnou (horní nebo dolní) konjunkci Slunce s Venuší. Tím jsou míněny konjunkce a opozice v běžném, ekliptikálním souřadnicovém rámci zodiaku. Přesná konjunkce Slunce s Venuší (správněji jejich průmětů do roviny ekliptiky, tj.  shoda jejich ekliptikálních délek) je přitom sama o sobě i připomínkou daleko vzácnějšího úkazu. Tím je přechod Venuše přes sluneční disk (který představuje nejen velmi přesnou shodu délek, ale i ekliptikálních šířek obou těles). A právě v tomto bodě se v hierarchické posloupnosti symbolických souvislostí a vztahů dostáváme k jejich konečnému vyjádření, k jejich pointě. Neboť v siluetě Venuše, přecházející přes sluneční disk lze spatřovat značnou podobu s velkou sluneční skvrnou – a tedy i výmluvný, v podstatě „erbovní“ symbol  sluneční aktivity (obr. 4). Asistenci Jupitera, ať již v aspektu konjunkce nebo opozice, planety jež symbolizuje růst, expanzi aj. lze pak přirozeně interpretovat jako symbol maxima této aktivity.

https://en.wikipedia.org/wiki/Transit_of_Venus,_2012#/media/File:Transit_of_Venus_06-06-2012.jpg           http://globalnews.ca/news/2633937/enormous-sunspot-turns-towards-earth-chance-of-northern-lights/

Obr. 4        Porovnání siluety Venuše v závěru jejího přechodu přes sluneční disk (Úvaly – 6. 6. 2012, zcela u okraje disku vpravo nahoře na fotografii vlevo) a středně velké sluneční skvrny (Observatoř solární dynamiky NASA – duben 2016, vlevo od středu disku na fotografii vpravo)

Popsaný úkaz, spojený s přesným lineárním seřazením Slunce, Venuše a Země (případně s asistencí Jupitera) nám tak zjevuje něco velmi podstatného. Je příkladem toho, kdy nám (velmi jednoduché) geometrické uspořádáním nebeských těles zároveň poskytuje pohled na symbolický, nicméně poměrně věrný, ideální obraz finálního výsledku svého vlastního působení (!) Je tak i prostředníkem mezi fyzikálním vlivem a jeho symbolem, mezi kauzalitou a synchronicitou, měřením a divinací. Pozorování příslušného jevu je možná již s pomocí těch nejprostších astronomických přístrojů a pomůcek. Stačí malý dalekohled či triedr, stativ a tmavý filtr pro bezpečné pozorování Slunce a jevů s ním spojených.

Na společensko-kulturní úrovni lze seřazení S,V, J (heliocentricky S, V, Z, J), jehož symbolem je v této studii konjunkce (nebo opozice) J vůči přesné konjunkci S,V vyložit následovně: V prvním přiblížení odpovídá tradičně zápasu o (znovu)nalezení aktuálního smyslu součinnosti nebo naopak zápasu mezi mocí světskou, přesněji autokratickou a mocí církevní. Současným jazykem řečeno odpovídá součinnosti vládní moci a moci určité ideologie (nacionalistické, stranické, globalistické) nebo boji mezi nimi. V úvahu tak přichází pestrá škála od vzájemné součinnosti až ke korupci či kolaboraci (v období kolem konjunkcí J,(S,V)), od tvůrčího vzájemného doplňováním po skrytý nebo otevřený boj (v období kolem opozic J – (S,V)).

K lepšímu pochopení zmíněných typů aspektů je namístě doplnění o užitečné pojmy tradiční astrologie, uvažující planety „na spálené dráze“ a planety „v Srdci Slunce“. Pozn.: Klasifikace dráhy jako spálené se mezi různými autory značně liší a, měřeno po ekliptice, se pohybuje se v rozmezí cca  ± 6-15° po obou stranách slunečního kotouče; v naší studii uvažujeme hodnotu ± 8°. Jako planety v Srdci Slunce se uvažují takové, které se nacházejí v rozmezí ± 15´ od středu slunečního kotouče. Podle tradičního výkladu je symbolický „vliv“ všech planet na spálené dráze velmi oslaben, zatímco u planet v Srdci Slunce je naopak velmi posílen. Vyjádřeno současným jazykem lze na planety na spálené dráze pohlížet jako na ty, které se zcela ztrácí v záři Slunce. Planety v Srdci Slunce pak odpovídají takové poloze v blízkosti slunečního kotouče, že zde může potenciálně dojít k jejich zákrytu Sluncem nebo přechodu přes sluneční disk. (V případě Venuše odpovídá poloze „v Srdci Slunce“ právě zde použitý aspekt přesné konjunkce Slunce s Venuší).

V kontextu výše uvedených astrologických významů nabývají aspekty, spojené se seřazením Slunce, Venuše a Jupitera zvláštních, specifických rysů. Že se totiž  zmíněný smysl vztahu mezi světskou (vládní) a církevní (ideologickou) mocí v obdobích tohoto seřazení těles často střídavě objevuje a znovu ztrácí. Podle toho, co bylo řečeno o planetách na spálené dráze zůstává smysl takového vztahu a dění s ním spojeného nevyjasněný a chaotický až do té fáze, kdy se Venuše dostává do polohy v Srdci Slunce a pokud se týká smyslu celého dění, všem se náhle zajiskří. Ovšem jen do té doby, než se nám v další fázi celý smysl ztratí v turbulencích zapomnění, spojených s opětovných vstupem této planety na spálenou dráhu. V případě konjunkce s Jupiterem se může na spálenou dráhu běžně dostat i Jupiter, což dále zpestřuje celý astrologický výklad těchto společenských procesů a míry jejich smysluplnosti, často pochybné. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že vzhledem k symbolickému charakteru popisovaných aspektů nejde o doslovnou časovou souslednost dějů „nahoře a dole“. Korespondující společenské procesy jsou daleko dlouhodobější, při jejich výkladu by se dalo uvažovat i o sekundárních direkcích (zmíněných volných konjunkcí až seminovilů či opozic až kvinkunxů Jupitera na konjunkci Slunce s Venuší).

 

Významné historické události, při kterých nastalo lineární seřazení Slunce, Venuše, Země  a Jupitera, a jejich interpretace

Ve studovaném období, tj. přibližně od poloviny 19. do konce 20. století proběhla řada revolučních či válečných událostí. Z událostí, které proběhly v kalendářním roce, kdy došlo ke konjunkci nebo opozici Jupitera s přesnou konjunkcí Venuše se Sluncem byly vybrány následující (vysvětlivky jsou uvedeny níže).

Legenda:  J,(S,V): konjunkce Jupitera s přesnou konjunkcí Slunce a Venuše,

J – (S,V): Jupiter stojí proti přesné konjunkci Slunce a Venuše;

MAX: rok maxima sluneční aktivity v daném cyklu: Pokud je na prvním místě uveden pouze kalendářní rok, je převzat z efemerid (Michelsen 2007) nebo *z webových stránek SILSO; přesnější (měsíční) časový údaj, uvedený na druhém místě je převzat z webu List of solar cycles https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_solar_cycles. V ostatních případech se jedná o měsíční časové rozmezí mezi údajem z efemerid Michelsen 2007 a údajem z webu List of solar cycles; v jednom případě (r. 1947) se časové údaje z obou zdrojů shodují.

r: retrográdní planety, v ostatních případech jsou planety direktní;

…°: aspekt Jupitera na konjunkci Slunce s Venuší. V případě výrazného tvaru horoskopu je tento tvar specifikován (z hlediska polohy ČR).

1848 – „Jaro národů“, revoluční rok v Evropě I

22. července 1848           MAX: 1848 (únor 1848)   konjunkce J,(S,V) (1,5°)  (Jupiter na spálené dráze)  ve znamení Raka a Lva, v 5.domě, v konj. s Merkurem(r), kvadratuře na Lunu, Pluto a Uran, v trigonu na Saturna(r). Tvar: východní miska.

1872 – Vyhlášení prvního národního parku (Yelowstone)

16. července 1872           MAX: 1870 (srpen 1870)  ~ konjunkce J,(S,V) (13°) ve znamení Raka a Lva, ve 12.domě, součástí stélia (Mars)-Slunce,Venuše, Uran-Jupiter-Merkur.

1905 – Ruská revoluce a její krvavé potlačení, Rusko-Japonská válka

27. dubna 1905           MAX: 1905 (únor 1906)   konjunkce J,(S,V(r)) (5°) (J na spálené dráze) ve znamení Býka, v 10.domě, kde Slunce s Venuší(r) jsou v poměrně těsné konjunkci s Merkurem(r), v opozici na Mars(r) a trigonu na Uran(r). 

1917 – Únorová revoluce v Rusku, Velká říjnová socialistická revoluce

26. dubna 1917           MAX: 1917 (srpen 1917)   konjunkce J,(S,V) (10°) ve znamení Býka v 11.domě, součástí stélia Mars (v kvadratuře na Saturna)-Slunce,Venuše-Jupiter-Merkur. Tvar: horní /východní miska.

1938 – Mnichovská smlouva a její důsledky

4. února 1938            MAX: duben až červenec 1937  konjunkce J,(S,V) (5°) (J na spálené dráze) ve znamení Vodnáře, v 1.domě, v kvadratuře na Uran.

1939 – Začátek 2. Světové války, okupace ČSR

5. září 1939            MAX: duben až červenec 1937  kvinkunx-kvartinovil J(r) – (S,V) (156°) ve znamení Berana a Panny, v 5. a 11.domě, Jupiter(r) v trigonu na Pluta. Tvar: vědro (s Marsem jako ohniskovou planetou).

1948 – Začátek první arabsko-izraelské války, únorový převrat v ČSR

24. června 1948                MAX: květen 1947  ~ opozice J(r) – (S,V(r)) (170°) ve znamení Raka a Střelce, ve 2. a 8.domě, Slunce, Venuše(r) ve velmi těsné konjunkci s Merkurem(r).

 

1969 – První člověk na Měsíci, začátek normalizace a vznik ČS federace

8. dubna 1969               MAX: květen až listopad 1968   kvartinovil J(r) (v konjunkci s Uranem(r) a Plutem(r)) – (S,V(r)) (160°) ve znamení Berana a Panny, v  1.a 7. domě, Slunce,Venuše(r) v přesné konjunkci s Merkurem a ve volné konjunkci se Saturnem.

1989-90 – Revoluční rok v Evropě II, začátek postkomunismu Watch Justice League vs. Teen Titans (2016) Full Movie Online Streaming Online and Download

19. ledna 1990             MAX: 1990* (červenec 1989)   kvinkunx-kvartinovil  J(r) – (S,V(r)) (154°) ve znamení Raka a Kozoroha, ve 4. a 10. domě, součástí stélia (Mars)-Uran-Merkur(r)-Neptun-Saturn-Slunce,Venuše(r).

 

2001 – Pád dvojčat v New Yorku, útok na Afghánistán, začátek války proti terorismu

14. ledna 2002              MAX: 2001* (březen 2000)   kvartinovil-opozice  J(r) – (S,V) (165°) ve znamení Raka a Kozoroha, ve  2. a 9.domě, součástí stélia Slunce,Venuše-Luna-Neptun-Uran.

 

Základním a snad nejnápadnějším rysem uvedených událostí je (opět) blízká časová shoda mezi kalendářním rokem dané události a rokem maxima slunečních skvrn daného cyklu aktivity. Tato shoda se v průměru pohybuje v rámci odchylky jediného roku – v porovnání s průměrnou četností všech aspektů J,(S,V)  a J – (S,V), ke kterým dochází cca. jedenkrát za tři roky (viz tab.1). Dalším pozoruhodným rysem je nepřerušovaná řada  konjunkcí  Jupitera (orbis 1.5 – 13°) s konjunkcí  Slunce a Venuše v období 1848-1938 a (opět nepřerušovaná) řada opozic až kvinkunxů Jupitera na konjunkci S,V od r. 1939 do dneška. Zda se jedná o určitou zákonitost nebo o výběrový efekt nelze jednoznačně říci. V každém případě lze v daném kontextu, v rámci uplynulých 150 let považovat roky 1938-39 za přelomové.

V případě konjunkcí i opozic (přesněji opozic až kvinkunxů) lze pozorovat častou asistenci Merkura, někdy i v těsné konjunkci s konjunkcí S,V. Nezřídka zde zjišťujeme také výraznou aspektaci konjunkce S,V Saturnem, Uranem a Plutem. Za zmínku stojí nebývale velké zastoupení retrográdních planet, asistujících při událostech v Rusku v r. 1905, nebo bohaté stélium v r. 1917 (5 planet) a 1990 (6-7 (!) planet).

Uvedené události, spojené s (troj)konjunkcí J,(S,V) lze interpretovat v souladu s obecným výkladem, uvedeným v předchozí kapitole. Jde o veřejné odhalení smyslu kooperace vládní moci či vítězné protivládní síly s náboženstvím, ideologií (vlastního či cizího státu) nebo světonázorovým směrem. Tato spolupráce může nabýt různých forem, od tvůrčí spolupráce (založení národního parku) až po bezostyšnou kolaboraci, jako tomu bylo v případě Mnichovské smlouvy. V případech, kdy se Jupiter pohybuje na spálené dráze je náboženská  a ideologická stránka z tohoto pohledu více či méně zamlžená až zaslepená (1848, 1905, 1938). Vzhledem k tomu, že v daném historickém období dochází k (troj)konjunkcím  J,(S,V) typicky ve fixních znameních, jsou změny, které předznamenávají, dlouhodobé. Platí to zřejmě tím více pro ty události, kde se shoduje kalendářní rok trojkonjunkce s rokem maxima slunečních skvrn, tj. pro roky 1848 a 1917.

Události spojené s opozicí až kvinkunxem J – (S,V) lze zase interpretovat jako události, kdy je odhalen smysl střetu nebo soutěžení vládní moci či protivládní síly s konkurenční ideologií nebo náboženstvím stejného či jiného státu. Vzhledem k k typické absenci fixních znamení, ve kterých k těmto aspektům dochází,  jsou tyto události spíše přechodnými variacemi  na dané téma. Jsou proměnlivými, nicméně velmi významnými milníky dalšího směřování a vývoje. To lze říci bez výjimky o všech uvedených událostech, spojených s touto opozicí. V daném kontextu lze jako nejvýznamnější hodnotit snad rok 1990  –  vzhledem k extrémně bohatému stéliu a také přesné shodě kalendářního roku (plaktické) opozice Jupitera na konjunkci Slunce a Venuše s rokem maxima sluneční aktivity.

 

Shrnutí

Výchozím tématem této studie je časový souběh mezi cyklicky se měnícím vzájemným postavením Venuše, Země a Jupitera (heliocentricky) a cykly sluneční aktivity. Rozpracování tohoto tématu v symbolickém, astronomickém (geocentrickém) rámci ukazuje, že lineární seřazení těchto kosmických těles lze tímto způsobem nejen geometricky redefinovat, ale i zásadním způsobem reinterpretovat. Tento (staro)nový způsob interpretace spočívá v posunu od předpokladu kauzálního řetězce příčin a následků  k symbolickému pohledu a předpokladu synchronicit.

 

Mezi další zde uvedené výsledky patří i potvrzení úzkého vztahu mezi seřazením Slunce, Venuše, Země a Jupitera a 11-letými maximy sluneční aktivity pomocí tradičních astrologických postupů a technik. Dále pak objevení vazby mezi trojkonjunkcemi (Slunce, Venuše a Jupitera) a modalitou znamení, ve kterých k těmto aspektům dlouhodobě dochází. Komplementárním jevem je vazba mezi opozicemi Jupitera na konjunkce Slunce s Venuší a zbývajícími dvěma modalitami znamení.

Comments are closed.