Uplynulý týden jsem opět psala a psala, takže vlastně nemám, co víc říct., snad krom malé příhody s kosem, co bydlí na naší zahradě. Píšu si u počítače v obýváku a v tom mne vyruší ostrá rána do skla okenní tabulky. Vykouknu ven a v trávě tu leží kosák. Hrkne ve mě jako v hodinách:“Je po něm“. Ale ono ne. Kosák to sice pěkně v plné síle napral do skla, ale dýchá, srdce bije. Omdlel, prostě vypadá jako by spal. „Tak to ne, pane Kosák, to by nešlo. Máte otřes mozku a tak žádný spání,“ mluvím na něj a on po mne mžourá. Jenže chce dál spát. Zkouška, zda jsou kosáci lechtiví, se z kraje jevila jako zcela pitomý nápad, ale nakonec vedla k načechrání peříček, což ho probralo. Pak si drápky chytl můj palec, bokem se opřel o dlaň a koukal, kde to je. Nechal se hladit a klidně odpočíval. Bylo to moc příjemné, hladit kosa a nakonec i on vypadal spokojeně. Když už mi přišlo, že se trochu víc orientuje, posadila jsem ho na strom (viz foto). Doběhla pro foťák,cvakla spoušť a já šla domů, aby měl klid. Z okna jsem ho pozorovala, to víte, měla jsem trochu obavy. Ještě tak 10minut seděl a pak odletěl. Teď chodí každý den k nám na schody od kuchyně a kouká mi do okna. Kdo ví, třeba opravdu ví, co se mu stalo.
Do nového týdne nám všem přeji, ať to nikdo z nás nenapálí hlavou do okenní tabulky, které se přeci jinak vždycky bezpečně vyhýbá. Pokud se přeci jen stane nehoda, tak nám přeji, ať je poblíž někdo soucitný, kdo nám pomůže na nohy. Tož zdar!