Alexander Ruperti – Astrologie a náboženství

S laskavým svolením našich francouzských přátel RAH přeložila „francouzská spojka“ Diana Vysušilová

Alexander Ruperti
Foto převzato z w.revue3emillenaire.com

Jsou to tři nebo čtyři tisíce let, kdy astrologie bývala přítomna dokonce v základu civilizace a astrologové zaujímali významná místa v hierarchii společnosti. To se dnes zcela změnilo. Úpadek astrologie začíná s nástupem řecké kultury. A pak je to rozvoj křesťanství na Západě a rostoucí moc církve, které směřují k zavržení využívání astrologických rad poskytovaných jednotlivcům. Proč? Protože církev pokládala astrologii za konkurenci v duchovním vedení založeném na příkladu Ježíšova života a přesněji pak v duchovním vedení prostřednictvím církve.

Nicméně je to církev, která absorbuje značnou část astrologického myšlení a astrologického symbolismu. Do ročních svátku a do svých četných sociálních konceptů vtělila princip cyklického řádu, který kdysi býval výhradním majetkem astrologie.

I přesto osobní používání astrologie odolalo v podobě dobře zatemněné (okultní) zvláště ve století, kterému říkáme století světla (Siècle des Lumières), v 18. stol. V druhé polovině 19. století byla astrologie resuscitována a od konce první světové války začala nabírat rostoucí význam v životě naší společnosti. Co je důvodem té její neobvyklé vitality? Jestliže je přežitá, zastaralá, tak proč se jí podařilo setrvat? A to nejen v povrchní formě skvělé avantýry, ale také v podobě filosofie tak velkých duchů, kterými jsou Kepler, Parcelsus a Böhme? Proč se dnes, navzdory pohrdání a odsouzení ze strany všech těch, kteří jsou podmíněni módními socio-kulturními hodnotami, rozrůstá počet erudovaných a inteligentních osob, které se vystavují, studují a praktikují astrologii ať už tím či onakým způsobem? Domnívám se, že je to proto, že astrologie (a nemám tím na mysli její limitace skrze rozličné aplikace napříč stoletími, ale astrologii jako systém myšlení) nabízí člověku (a zvláště modernímu člověku) zásadní poselství, které mu ukazuje, jakým způsobem může včlenit svůj život a své aktivity do celistvého života harmonického kosmického prostředí. Astrologie znovu integruje člověka do vesmíru, ze kterého materialistická věda člověka tak oddálila. Může navrátit kreativní a záměrný smysl vztahu člověka s vesmírem a s Bohem tím, že mu ukazuje, že je tím vesmírem nebo Bohem (viděno z jistého úhlu pohledu) a že jeho cílem v životě je ztělesnit individuálním způsobem „Boží vůli“.

Astrologie odhaluje zásadním způsobem to, jak každý může znovu nalézt pocit řádu a bezpečí, a sice ne tím, že by ubírala roli církvi, ale tím že tento druh vztahu s „boží vůlí“, který by každý měl rozvinout, individualizuje.

Posláním Ježíše bylo přitáhnout pozornost k řádu „Nebeského království“. Podtrhl tu skutečnost, že se to Království nachází uvnitř jedince, přestože je zároveň transcendující a zahrnuje všechny lidi. Věřit na toto Království, to znamená otevřít bránu novému druhu prostředí; prostředí duchovnímu, v jehož lůně se může rozvíjet sjednocená humanita.

Katolická církev, dědička stejného smyslu pro řád, kterým bývalo Římské císařství, se usilovně snažila a relativně uspěla i v tom, že se stala konkrétním projevením Nebeského království během středověku, který nastoupil po invazi barbarů. Vytvořila prostředí částečně duchovní a částečně hmotné a politické, které dalo mužům a ženám příležitost pocítit v rámci kostelů a klášterů „společenství svatých“; transcendující humanitu, která v duchu „nebeském“ byla opakováním jednotnostikmenové. Toto mystické sjednocení bylo pociťováno jako obklopující vnitřní realita, která lidem umožnila cítit bezpečí, štěstí a doplňovat se. Během té doby církev včlenila do svého ročního cyklu rituály četných starobylých tradic, vitalistických a zemědělských, což umožnilo harmonizaci přírodního (přirozeného) a duchovního světa. Tím vytvořila jakousi kompenzaci ve vztahu k politickému chaosu a feudálnímu plenění. Sociální chaos byl poražen řádem mystickým a přírodním.

Ovšem mezitím, během posledních tří čtyř století, člověk změnil „Boha“. Vzrůstal racionalismus, intelektualismus a rozvíjela se empirická materialistická věda. Z tohoto předchozího řádu, který jsme nahradili univerzálními vědeckými zákony, odlidštěnými, bez účelností, bez významu lidského, se nic neudrželo. Je nám přislíbeno více moci, více strojů, více analytických, statistických, intelektuálních dat — pro specialisty. Ale není nám nabídnuto žádné „živé vědění“ (tzn. moudrost) a moderní člověk se tak nachází izolován ve světě slepých energií, bez cíle, v prostředí, které mu nenabízí než zápas, prvotní suroviny určené strojům a intelektuálnímu završení.

Tato situace nás vrhá před dvě možnosti — buď tu bude společnost individualistická, v zásadě materialistická a anarchická, nebo tu bude společnost kolektivistická pod diktaturou ideologie nebo náboženství, které míří k jednotnosti povinné. Výzva k návratu k tradiční a mateřské církvi je projevem ve smyslu této druhé možnosti.

Aktuálně tu je i třetí možnost, více harmonické ve vztahu k potřebám individua, a to ta, kterou předestírá hlubinná psychologie. Církev pocítila potřebu vstřebat psychologické prvky, aby byla účelnější ve svých vztazích s problémy čím dál víc osobnějšími u svých věrných. Proč neusiluje o to, aby vstřebala a používala astrologii? Proč s ní vede místo toho slepý zápas, ve kterém si není vědoma jejího opravdového přínosu?

Skutečná astrologie, a jejím výrazem je i humanistický a transpersonální přístup Rudhyara, který propaguji, uznává realitu a prvotnost duchovního prostředí v integrovaném a významu plném vesmíru, kde člověk hraje neopomenutelnou a zodpovědnou centrální roli. Nelze studovat astrologii bez pochopení, že člověk ve svém vývoji pokročil, rozvíjí se a rozvíjet se bude dál. Stejně tak i vztah církve k jejím věrným prochází evolucí. Proč stále nahlížet tyto posledně zmiňované jako děti ve smyslu duchovním, místo toho, aby byli chápání jako dospělí, schopní spoluvytvářet společně s církví tak jako individuality duchovnost naší Země? Moderní člověk už nepotřebuje paternalistický přístup církve. Je čím dál víc schopen jednat jako myslitel, což mu brání setrvávat v dětinské úrovni věřícího. Dogmatický a donucovací přístup církve neudržuje své věrné než v prostředí kolektivně sociálním — ve skutečnosti nepřipouští vztah k úrovni duchovní. Individualizace člověka, která je novou skutečností v rámci jeho evoluce, dovoluje a žádá si individuální zkušenost a realizaci duchovního prostředí. Čím dál více osob je schopno nastolit osobní vztah s tímto duchovním prostředím, stát se vědomými a jedinečnými prostředníky té „boží vůle“. Pasivní návrat do spirituálního a mateřského lůna ještě stále dogmatické církve je užitečný jen pro masu lidí, kteří jsou psychologicky a duchovně „děti“. Církev by se měla zaobírat vstřebáním toho, co objevila hlubinná psychologie, aby se naučila rozlišovat mezi rozličnými duchovními potřebami těchto dvou kategorií lidí.

Humanistická astrologie se obrací na ty, kteří jsou připraveni hrát osobní, význačnou a vědomou roli v duchovním prostředí, tedy na ty, kteří překročili úroveň pasivního nevědomého vztahu (dalo by se říct kmenového) k církvi a k Bohu. V současnosti tato astrologie vyplňuje mezeru, která by neexistovala, pokud by si církev byla více vědoma nových potřeb moderního člověka, těch, které existují, protože se člověk dostává na vyšší evoluční stupeň a přináší církvi výzvu, aby se proměňovala také.

Astrologie není nepřítelem pravého náboženství, které nabízí prostředek k nastolení opravdové a vědomé vazby s božským. Ale může být nepřítelem náboženského přístupu, který si přeje udržovat člověka ve stavu nevědomé závislosti na dogmatech, která sebrala prostor opravdovému zakoušení božského. „Litera zabíjí, ale Duch dává život.“ (Korintským II-3.6).

Místo toho, aby se obracela na pasivní dav věřících, musí dnes církev upravit svou řeč, aby mluvila k jedincům a uznala, že mají odlišné duchovní potřeby i schopnosti. Místo toho, aby pokračovala ve zdůrazňování transcendujícího aspektu Krista, měla by nyní položit důraz na Krista v srdci každého z nás. Ve skutečnosti se poselství Ježíše obrací na individua— a ne na anonymní dav prostřednictvím nějaké církve.

Díky dogmatické a utiskující teologii se církev stává duchovním břemenem spíš než dynamickým podnětem k tomu stát se „víc než člověkem“. Neukazuje lidem, jak se můžou individuálně přiblížit Bohu, neboť být podobný Bohu vůbec neznamená být typem pasivního člověka. Nazývat se křesťanem, pravidelně dodržovat tradiční rituály církve, to není to samé jako být křesťanem ve svém duchu a ve svých činech, ve svém cítění a mysli. Konvenční a dogmatický přístup našeho náboženství vůči Duchu, Bohu a Kristunení schopen vzbudit u svých členů individuálně tvořivou duchovní praktiku. Abychom získaly křesťanské hodnoty, je potřeba dnes tříštit tradiční formy. Je tu nutný nový obraz Krista, Krista živoucího. Duševní elán, který vyzařoval z osobnosti Ježíše, neztratil svůj duchovní dynamismus. Dnešním úkolem je sladit se opětovně s tímto tvůrčím rytmem křesťanského elánu, vytvořit a rozšířit základní duchovní řešení pro potřeby, problémy a konflikty aktuálního světa. Náboženské formy používané církví odpovídají stále potřebám minulých kultur, nejsou schopny oživovat, obrodit člověka konce 20. století. Nová forma se musí obracet k individuu, ne k mase. Ale k individuu, které budeme chápat jako člověka evolučně výše postaveného, než tomu bylo v minulosti. Je třeba předjímat individuum jako bytost potenciálně schopnou být kreativním duchovním činitelem skrze kterého se může uvolňovat univerzální a jedinečná tvůrčí moc Ducha. A to není možné, pokud se bude setrvávat na tom, že jsme označování za bídné hříšníky, kteří nemůžou než se pasivně podřídit dogmatům církve.

Je naprosto nezbytné, aby náboženství pojímalo člověka odlišně. Každý si musí uvědomit, že Nebeské království se esenciálně nachází uvnitř něho samého a že má hledat způsob, jakým ho nechat jednat skrze zkušenost vědomou si své každodenní smrti v minulosti.

Je smutné, že musíme konstatovat, že pokaždé, když se nějaké individuum odváží nabídnout novou interpretaci vztahu Člověk-Bůh, církev se ho snaží umlčet a minimalizovat hodnotu jeho příspěvku ve smyslu evoluce humanity. Kritizována je nejen astrologie, ale i Teilhard de Chardin. I přes ekumenická jednání katolická církev nepřijímá protestantský důraz na úkol každého — čelit Bohu jako jedinec sám o sobě. A přece všechen skutečný duchovní život, ve kterém hledáme, jak jednat jako výraz ducha, si žádá, abychom byli skutečnou individualitou obracející se pozitivně a samostatně k Duchu. Svatý Duch vždy odpovídá na individuální potřeby, ale bere při tom ohled na povahu té potřeby a stupeň vědomí, který osoba prokazuje ve své žádosti. Nestačí věřit, je třeba se rozvíjet a jednat vědomě, předjímat svůj budoucí stav tak jako Syn Boží. Ježíš byl „prvorozený“, ale ne jediný „Syn“. Příbuznost božská je „jedna“, ale žádá si četnost „Synů“. Mistrovství je jedno, ale je mnoho mistrů.

Ve své knize Hořící skála říká americký filosof Dane Rudhyar, že církev, která trvá na tom, že Ježíš je jediný Syn, překládá řecké slovo „monogenes“ ve velmi úzkém významu toho slova. Ten výraz znamená spíše „samo zplozený“, nebo ještě přesněji „zplozený skrze jediný akt tvoření“. Kristus, Syn, je přímým stvořením, bezprostředním, z Otce v duchu, zatímco lidé jsou stvoření nepřímá a stupňovitá, tvořená v temné matrici života pozemského, bytosti, které si vyžadují „boží intervenci“—manifestaci Krista jako příkladu a jako vůdce, aby byli schopni dobrat se tohoto stavu boží Příbuznosti.

Tato potřeba stát se opravdovou individualitou byla pochopena hlubinnou psychologií (především zásluhou Junga a Maslowa) a humanistickou a transpersonální astrologií díky Rudhyarovi. V psychologii stejně tak dobře jako v astrologii je důraz kladen na integraci všech energií a kvalit bytosti, s ohledem na její svébytné Já, které bude jednat jako činitel Boží vůle, jejímž projevením je nativní horoskop.

(Článek byl otisknut v „Trigone“, č. 26, září 1986.)P

Comments are closed.

PŘIHLÁŠENÍ k odběru novinek!