Blanka Rajská – Pohádka – část 8. – Rodinka

Vyprávějí, vyprávějí opřekot, co všechno viděli, zažili, ale na něco nebo někoho zapomněli.
Vrček je přešťastný, že má svůj pelíšek a nemusí ťapat. Už ho doopravdy moc a moc bolely ťapky, tlapky. Ek musí do školy, ale nejdřív přepočítal všechny lelky v teráriu. Žádný se neztratil.
Ka a Ma se nudí a tak trochu myslí na to, co by kde vyvedli. Jo, jo, blbiny a voloviny, to je naše kaše.
Chtějí se podívat pod jadýrko šišky, kde to všechno začalo, ale nějak vyrostli a zesílili tím vším, že už se tam nevešli. Ach jo, už se to nebude opakovat, jako všechno, je jen jednou poprvé a zároveň i naposled.
Vzdychají a vzdychají a kňourají a jsou celí protivní. Nudí se, šťourají se v nose, zkrátka votravujou votrapové.
Hele kluci, volá na ně Radka, jak jste se dostali na to dno. Neposlechli jsme a snědli zakázané ovoce. Aha, já bych chtěla taky kousek, zvědavě škemrá. Ty jo, my jsme ty ohryzky tam zahodili. Třeba se to tam všechno rozmnoží. To bude asi mazec. Jako když je vichřice a vylamuje stromy, a šišky padaj a my jsme se klepali, co s námi bude. To jsme ještě bydleli v šiškovejch jadýrcích. Úplně jsme se báli o život.
Z toho množení bude víc toho dobrého nebo zlého.
Se uvidí. A jak.
Kočko kočko čakatá, demáš svoje koťata, mela myšku na zelí a pak leží v posteli. Opakují básničku strejdy, kterou složil, když byl malej. A taky viděl krajtu tygrovitou u nich v lese za domem. Ten teda taky uměl pěkně bájit. To jo, to tedy jo.
A jiný děti taky rádi blbli. Skákali na posteli jako posedlí. Kyselý, kyselý, spadl mámě do zelí a padaj jako podťatý, když si hrajou na Surikaty. Jo to byly časy, kdeže loňský sněhy jsou…
Radka se vnucuje blbejma otázkama, co se všechno na tom dně rozmnoží a jak se vlastně množí. Páni, to my nevíme, to musí bejt asi vzrůšo. A nějak je napadne, že to je taky tajemství a že jim to ty dospělí nechtěj říct. Vždycky se tvářej tak divně a vymlouvaj se, jakože už máte napsaný úkoly, umytý ruce, vyčištěný zuby atd.atp.,aby nemuseli odpovídat a nás jen poučovat, co je správný.
Radka se chichotá a tváří se, jakože něco o tom ví. Budeme si hrát na doktory. Klacíček bude injekce a budeme se jim píchat do zadku. Tak to si musíš stáhnout kalhoty. Já, proč zase já, protože jsi holka a tuhle hru si navrhla. Radka se stydí a nějak ví, že se to nemá dělat. Co když je někdo uvidí a bude žalovat. Je to přeci zakázaný. No právě, to je to pravý ořechový. Tak se schováme, třebas do sklepa, tam nikdo nechodí. Tak jo. Vem si ponožky, ať ti není zima na nožky.
Co to tu děláte. Hartusí hlas nad nimi. Ten strašlivánskej pán je tady. Bydlí ve sklepě. To snad ne, kde se tu vzal. Snad se nepřestěhoval z domu, kterej vypadal jako z pohádky O perníkové chaloupce.
A Co vy, jak vy jste se tu vzali. My tu prosím bydlíme odjakživa. Ty jeho oči mrazící. Tak to tedy ne. Někde od někud zevnitř se v nich probudila síla a dívají se mu přímo do očí. Tak dlouho, až je sklopí a roní slzy. Pláče a pláče až je celý proměněný. Vláčný jako těsto na bublaninu, měkoučký, heboučký s hláskem skřivánčím. Je jim podobný.
Stáli oněmělí v úžasu a už zapomněli na hru. Před nimi stál ten, kterého neznajíce hledali. Ík, tatík, Ek tatínek. Chlapeček Ek dorostl v muže. Vypil nejeden pohár hořkosti a zklamání. A nejenom to. Dostal od maminky Alminky pohár lásky odpuštění, voděnkou naplněný.
A to je konec, spadnul hrnec.
Ne, ještě ne, křičí všichni společně, ještě kousek, kousínek, kousilínek. Ek,ek,ek , ma,ma,ma. Ka ma rádi. Přemýšlejí, jak to jen všechno spojit, jak všechno nějak se vším souvisí. Když břicho džbánu je velké jako Amerika, kde jsou ostatní díly světa? Aha, vysvětlení je možné, vypráví Hahaha, který se na zavolání objevil. Víte, já mám tři rukávy, jeden ten o budoucnosti už znáte. Ve druhém je minulost, nu a ten třetí, to je právě teď. Aha, aha, to je tedy síla. No a jak je to s tím džbánem a tím slaným oceánem, který, jsme si naplakali a chtěli k němu dojet.
Tak kdysi dávno bylo všechno spojené, svět byl jeden. Nebe, země a oceány, byla jedna velikánská koule. A pak přišel jeden, který nechtěl, aby mu něco konkurovalo. Chtěl být jen on, ten jeden. Tak to všechno rozdělil, oddělil od sebe. Na světadíly, nebe od země a vodu nechal na dně a zároveň i nahoře, jak jste poznali, když jste tančili a čas vámi protékal, v těch přesýpacích hodinách. A spojili jste se taky tak, jako nebe se zemí deštěm a vy slzami radosti.
To měl ale obrovskou sílu a víru, že se mu to podaří. Měl, měl a ještě pořád má. Víru v sebe a pozoruje, jak se lidi trápí a pachtí a pracují, někteří se i modlí, aby to dali dohromady. Ach jo, to je tedy konec, takový jsme si ani nepřáli. Nejde to vrátit zpátky. Ne, nejde. A já už taky mizím, mám další zařizování. Postavit most mezi prvním a třetím rukávem. Neztrácejte naději, je to tak, jak to má být a jak to zkrátka je.
Tak jo, a že děkujeme. Vyřídíš to tam, tam na hoře a i tam dole. Vyřííííííídíííííííííííííííím.
Koukali se za ním, zmizel a je jim smutno, smutněji. Co budou dělat.
Tak třeba stavět mosty. Babička Voděnka jim poradí, maminka Alminka na ně bude dýchat, jejich milovanou meruňkovou vůni a Heleme se, koukejme se, koho že to vidíme? Táta s Vrčkem dovádí.
A to už je opravdickej konec, zazvonil zvonec a propadli se papírovou zemí.

Comments are closed.

PŘIHLÁŠENÍ k odběru novinek!